Shinkansenem do Hirošimy

Na Tokyo Station jsme zjistili, že náš Shinkansen Nozomi 17 je zřejmě poslední model ve vývojové řadě, při pohledu zepředu ten vlak vypadal hodně futuristicky a elegantně. Na nástupišti jsem zaznamenal přítomnost defibrilátoru, Japonci na tohle zařízení v případě zemětřesení hodně daj. Nasedli jsme dovnitř (v řadě vždy zleva 3 sedadla, ulička, 2 sedadla) a vlak se rozjel – že na minutu přesně asi nemá cenu psát. Cestou se mi podařilo vyfotit ještě jednou Fuji, kolem který se jede poměrně dost blízko. Japonec na dvojáku přes uličku, typ podnikatel, si četl magazín, ze kterýho se pak vyklubalo na zdejší poměry docela hodně erotický čtivo.

Krajina cestou tam je ve znamení husté zástavby po straně levé a rychle se zdvíhajících hor na straně pravé. Ta zástavba je opravdu hustá, de facto jedno město přechází bez varování do druhého a teprve v poslední části cesty začíná přibývat zeleně a hor (a tedy i tunelů). Shinkansen těch 900 km zvládne s pěti zastávkama za čtyři hodiny a místy jede rychlostí 300 km/h, což díky kvalitě vagónu a trati ani není znát. Personál (tj. průvodčí, uklizečky, prodejci jídla a pití) vejdou do vagónu, ukloní se, pokračují dál a na konci vagónu se otočí zpět, opět ukloní a teprv pak vyjdou ven. To by se asi dalo čekat, ale co by asi nikdo v Shinkansenu nečekal, je turecký záchod, navíc proti směru jízdy.

Nejširší nabídku průvodců a map Japonska (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Na nádraží v Hirošimě je hned informační stánek, kde ochotně a anglicky radí, jak nejlíp do hostelu, kterej jsme si zabookovali. Autobus má dřevěnou podlahu a působí trochu dojmem takovejch těch starejch a krásně udržovanejch, jaký jezděj třeba v Mexiku. Řidič má samozřejmě uniformu a bílý rukavice, ale k tomu dole pruhovaný zeleno-bílý ponožky, snažím se to nenápadně vyfotit. Poprvý pronikáme do systému placení jízdy v busu: u nástupních dveří si vezmeš bílej proužek (jak se později ukáže, je tam i číslo tarifního pásma) a nad řidičem pak postupně naskakují na světelný tabuli za prvním tarifním pásmem pásma další a pod nimi vždy cena. Při výstupu se hodí i s papírkem přesná částka (ať už za jednoho nebo víc lidí) do kasičky, kterou peníze propadnou dál do boxu vedle řidiče. Pokud někdo nemá drobný, ale bankovku, musí vystartovat k řidičovi dřív, strčit jí do otvoru jiného a z boxu pak vypadnou kovový mince.

Hledáme hostel podle plánku, očekáváme malej otlučenej bungalov a proto se nám ho nedaří najít hned. Je totiž umístěnej v 11patrovým věžáku, zvenku docela honosným. Z obrovský vstupní haly velikosti menšího nádraží (impozantní lustry měří počítám tak 2 x 3 metry) nás posílají nahoru a po odemčení dveří zůstáváme paf: je to kompletně vybavenej pokoj s klimatizací, je tady nač si člověk vzpomene; kromě čistýho a dokonale zařezávajícího povlečení a několikerých ručníků i horká voda v zapnutým samovaru, zubní kartáčky s pastou, žiletka, ale hlavně dvě krásně vyžehlené jukaty (je v nich po koupeli tak příjemně, že v nich i spíme). Čili on je to cenově hostel, ale kvalitou a zřejmě i svým původem hotel.

Letíme ven, dokud je světlo. Nejdřív do parku, kde jsou k vidění barevní jeřábi z papíru (viz příběh Sadako Sasaki) a celá řada dalších atributů parku míru, celkem nenásilných. Pak jdeme k A-bomb domu, kterej nám připadá menší než jsme čekali, ale asi je to tím, že ho kolem přerostla moderní zástavba. Zatímco fotím ruiny, s Veronikou se dávají do řeči jehovistky, který bysme zrovna v Hirošimě asi nečekali.

A pak letíme do muzea, je na to tak hodina. Pokud jde o budovu muzea, dělali jsme si na její účet trochu žerty ala „no jo, sedmdesátý léta“, jenže tahle budova je z let padesátých, čili spíš klobouk dolů. Co říct k expozici? Samozřejmě to na člověka trochu padá, Japoncům budiž ke cti řečeno, že o své kolikrát ne úplně košer historii referují (alespoň, co jsme viděli) poměrně objektivně.