HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz

Hirošima a přesun do Miyajimaguchi

Hirošima a přesun do Miyajimaguchi

A bomb dom

Necháváme si batohy ve skladu hostelu a paní z recepce říká, že kdybychom přišli a byl tu zmatek, ať se nebojíme, budou prý mít požární cvičení. První pokus jít ven nevychází, je tam strašná zima, fouká vichr a něco padá seshora. Vracím se zpátky, protože bez goratexu to dneska nepůjde. Usměvavá paní z recepce opět odemyká sklad a když vidí jak vytahuju bundu, tak říká, že má dneska sněžit.

Vydáváme se k hradu a jsme připraveni na to, že všechno v Hirošimě bude vyhořelé, opravené, přestavěné, totálně zničené atomovou bombou a v padesátých letech postavené znovu (a opravdu to tak je), čili nemá moc cenu psát, ze kdy co pochází, i když třeba hrad je původně ze 16. století. Cestou míjíme poměrně nečekaně starou parní lokomotivu, definitivně zaparkovanou kus za parkem. Již v areálu hradu za vodním příkopem je rarita – vrba jíva s cedulkou „A-tree“, čili tahle vrba přežila atomovou bombu.

Krásná je zahrada Shukkeien (původně ze začátku 17. století, ale to je jedno): na ploše 400 x 400 metrů představuje zmenšeninu různých přírodních scenérií a docela se jim to povedlo, kromě jezera s ostrůvky jsou tady miniatury hor a údolí, potůčky a vodopády, čajová a rýžová plantáž, bambusový háj a bůhví co ještě. Jak by tady muselo bejt krásně v létě, říkám si v duchu, zatímco proklínám nápad dát si právě teď jablko, mám pocit, že mi pravá ruka snad umrzne. Ale zase tady díky zimě nikdo není.

Pro zahřátí nezbejvá než vylézt na nějakej kopec, takže se drápeme na severní stranu, kde nad městem ční Silver Pagoda postavená pochopitelně po válce jako mírový symbol. Ono to teda spíš vypadá jako obrovská plechová blyštivá flaška zaražená trochu do země, nicméně cesta k ní je příjemná, prochází dvěma kláštery a potom vede prudce nahoru lesem (prvních pár set metrů po schodech) až na vrchol, kde je ta óbrpagoda.

Ta v sobě údajně skrývá Budhovy relikvie z Indie a Mongolska. Díky polojasnu se daří udělat pár pěkných snímků Hirošimy s panoramatem vnitřního moře s četnými ostrůvky v pozadí.

Už v jedné z mnoha jídelen skrytých v obchoďáku u nádraží: v Hirošimě vymysleli specialitu Okonomiyaki a tohle jídlo vypadá sympaticky – sedíš na baru tvaru L či U a před tebou je plotna, na který ti specialitu upečou. Základ tvoří těsto, na který se položej jak jinak než nudle, dále koření, vajíčko, zelí, ale podle objednané varianty se tam přihodí ještě třeba maso z chobotnice. Tohle se opéká a otáčí a když už je to hotové, celé se to přisune k tobě a ty si nabereš vždy kus na talíř, zatímco zbytek se ti přihřejvá na plotně.

Večer už za tmy hodinový přesun tramvají z Hirošimy do Miyajimaguchi. V tramvaji (průchozí čtyři vagóny) značně nepraktický systém placení a výstupu: nastupuje se všemi dveřmi kromě předposledních, u kterých napůl sedí napůl stojí průvodčí. Ten neustále něco hlásí (fakt se nezastaví i když hlášení je zdvojené dalším hlášením nahraným) a do toho kontroluje, jestli někdo nezůstal viset ve dveřích. Na každý zastávce si tedy musí stáhnout okno a vystrčit v týhle zimě hlavu ven, pak signalizuje řidičovi, že může jet. K tomu ještě kontroluje průkazky a platí se u něj lístky. Čili se vystupuje jen jedněmi dveřmi u něj a je proto nutné začít se prodírat tramvají v dostatečném předstihu.

Poprvý zažívám něco, co je v Japonsku zcela normální, totiž nepouštění starých lidí sednout; nastoupil určitě pokročilý osmdesátník s rouškou a holí, kašlající, evidentně problémy s chůzí a rovnováhou a nikdo ani nehnul brvou.

Hledání hostelu naštěstí netrvá dlouho, po přetopený tramvaji (tohle skoro pravidlo taky nechápu) je nám venku zase zima a periferie vůbec nepůsobí přívětivě. Vcházíme dovnitř a tohle už je teda hostel ve vší parádě: recepce s dlouhým jídelním stolem je neuvěřitelně zakrámovaná, je tu hromada knih a časopisů, piáno, na něm vycpanej bažant (!), dva otřískaný počítače, na stolcích nějaký (snad) umytý hrnečky, nástěnka kde jsou v několika vrstvách zažloutlý a zkroucený pohlednice, ale i třeba pytlík od instantní polévky.

Recepční je od pohledu sympaťák, bodrý šedesátník (?) s delším vousem na bradě a hodně je podobný soudruhu Hočiminovi, blahé paměti. Umí pár slov anglicky a to stačí. Říká, že jako speciální dárek máme pokoj jen pro sebe (což je příjemný) a když si chceme koupit dva pytlíky čaje kvůli rozmrznutí, mává nad nabízenou mincí rukou, strká Veronice do kapsy další dva a dodává „welcome drink“.

Pokoj je malej a v japonským stylu, čili futon a hromada dek a je vidět, že něco už zažil. Po delším úsilí se mi daří oživit klimatizaci a dokonce nějakým šestým smyslem najít mód pravidelně se střídajícího zapnuto-vypnuto. Veronika pak jde dolů k počítači (potřebuje zčeknout školu), zatímco já odmítám po dobu putování na počítač šáhnout. Nicméně pak jdu za ní a nacházím jí v dost zoufalém stavu, protože počítač není PC ale Mac. Ani jeden s tím nemáme zkušenosti a naše počínání působí velmi podobně Čtvrtníčkovu skeči „jak jsme startovali web“. Vykřikujeme „teď tam dej enter“ a „to by tady ten enter asi musel bejt,“ což jsou věty navlas stejný Čtvrtníčkovi. Snažili jsme se dovolat pomoci u Hočimina, ale ten byl už úplně vedle, uštědřil počítači ránu dlaní a pak řekl „I don’t know.“

Byl jsem z toho pokoření technikou tak vyšťavenej, že jsem si musel jít koupit naproti přes frekventovanou ulici pivo. Ale pak jsme se uklidnili při sledování relaxačního pořadu v japonský televizi: šlo o to, že televizní štáb našel čtyři tlustý Japonky (nejtěžší měla myslím 150 kilo) a ty pak vyslal na vojenskou základnu do Arizony za účelem ozdravné kúry. Samozřejmě se jim tam dostalo kromě fyzické nálože i plno příkoří a urážek. Když běžely pouští s nějakejma tyčema nad hlavou, stalo se, že ta nejtěžší z nich upadla a nebyla s to znovu vstát. Hočimin stál celou dobu za náma, šťoural se v puse párátkem a tenhle výjev okomentoval jako „dajed“.

Večer přichází na patro další dvojice, Japonka s amíkem. Ten tříská dveřma, dupe a v předsíni u umyvadla si zpívá nebo (čistí-li si zuby) chrchlá jak Japonec. Trochu nás tahle neohleduplnost sere, ale co se dá dělat, vybrali jsme si hostel.

Galerii fotografií Vojty Peřiny naleznete také ZDE>>

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář:

Články v okolí