Koyasan

Rána jsme u snídaně skoro nemohli setřást (opět ve společenské místnosti) asi pětačtyřicetiletého mládežníka; po tom, co jsme s ním prohodili pár zdvořilostních frází na nás furt upřeně zíral a my se báli, aby nás třeba nepumpnul o náš jediný jogurt.

Zase už bylo krásně a odfrčeli jsme s plnou polní opět na Namba Station, odkud nám jel lokální vlak (zase bez záchodu) s pár přestupy do Koyasanu. Strašně dlouho jsme jeli zastavěnou oblastí, barák na baráku, bylo to nekonečný a z tý přemíry baráku na baráku šel skoro strach, ale vlak se postupně šplhal do hor a díky těm horám zástavby začalo ubývat.

V Hashimotu lokální vlak skončil, ale vedle už stál na jednokolejce přípoj do Gokurakubashi, asi 25 km, údolí se zúžilo, tunel teď stíhal tunel a trať byla samej zářez. Vláček nejel víc než 40, stoupání bylo znatelné a vpravo se najednou objevil kaňon jak z National Geographic. V Gokurakubashi i tenhle vlak skončil a přestoupilo se na lanovku typ „Petřín“, jenže prudší. Z konečné nahoře pak bylo potřeba popojet kousek autobusem, protože pěší chůze je v tomhle úseku (zřejmě kvůli obrovským zákrutám) zakázána.

Teď by asi bylo na místě vysvětlit, co je to Koyasan (Mountain Koya): je to stolová hora (1000 m n.m.) s výrazným reliéfem o rozměrech šest x tři kilometry. Největší atrakcí Koyasanu je klášterní komplex, centrum Shingon-školy esoterického Budhismu, kterou v těchto místech založil před 1200 lety mnich Kukai (posmrtně Kobo Daishi), jedna z nejvýraznějších postav japonského náboženství a kaligrafie. Ovšem kromě úspěchu pokud jde o založení Shingonské sekty je potřeba mu ještě připočítat ke cti i obnovu zavlažovacích nádrží.

Shingonská sekta se vydělila z Esoterického Budhismu, který má kořeny ve větvi Mahayana původního ranného Budhismu. Učí, že osvícení lze dosáhnout kombinací fyzických, mluvených a duševních disciplín, přičemž rozeznává čtyři skupiny božstev; každá skupina má jinou vizuální podobu a slouží odlišným cílům. Zvláštní skupinu pak představuje Tengu – nepostradatelná entita svatých míst a hor. Dospělého vzrůstu, s křídly a dlouhým nosem se považuje odpradávna za ztělesnění nadpřirozených sil spojených s bohem.

A když už je řeč o teorii, tak ještě co lze spatřit v chrámech: návštěvníci si naberou jakousi bambusovou (nebo kovovou) naběračkou vodu ze zvláštní kamenné nádrže umístěné u vchodu a opláchnou si obě ruce a ústa. Pokud stojí před některým ze čtyř skupin božstev, sepnou ruce a opakují některé Shingonské texty (to kvůli očistě mysli), pak se ukloní. V sektě Shingon budhističtí kněží a věřící zpívají liturgické zpěvy v Sanskrtu. Věří se, že opakováním těchto zpěvů se prokazuje loajalita božstvům a získá se tak jejich požehnání. Fráze „Nam Honzon Kaie“ neboli „svěřuji sebe všem božstvům“ je použitelná pro božstva všechna. Dost často jsou vidět kamenné sošky božstev Jizo – ochránců dětí (v podobě malých budhistických mnichů); rodiče, kteří svoje děti ztratili, oblékají Jizo do červených hadříků a čepiček.

Nejširší nabídku průvodců a map Japonska (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Zpívající věřící (zřejmě manželský pár) jsme viděli poprvé v červené pagodě, dost mě zaujala jejich intonace; oba zpívali (nebo opakovali) texty v naprosto přesném unisonu a velmi staccato. Chvíli drželi texty na jednom tónu, aby pak po chvíli zvedli výš o necelý půltón. Pro mě jako muzikanta byla tahle melodie velmi zajímavá a musím říct, že jsem nikdy nic podobného neslyšel, bylo to vzrušující. Venku jsme pak načapali celou skupinu asi tak dvaceti takto se modlících poutníků oblečených v bílých úborech, na kterých měli zřejmě razítka z navštívených míst. Jejich sbor zněl ještě víc zajímavěji, litoval jsem, že to nemám na co nahrát.

Jinak v celém komplexu Koyasan se nachází přes sto chrámů a není možný se tady věnovat ani těm nejvýznamnějším, ale o hřbitovu Okunoin se zmínit musím, protože na mě udělal z celýho místa dojem nejsilnější (no i když třeba skoro 50 m vysoká červená pagoda je zrovna taky dost okouzlující). Tedy Okunoin – přes 200.000 náhrobků (bez ohledu na sociální postavení tady leží urození i prostí lidé) je v délce zhruba dvou kilometrů rozeseto v lese podél cesty, okolo které rostou místy více než pětset let staré cedry. Náhrobky jsou tu velké, tu menší a jistý řád kolem cesty pak ustupuje přírodě, kdy směrem dál do lesa už jsou náhrobky hlava nehlava (lze v tom spatřit stavební džungli velkoměst). Věří se, že kdo je zde pochován (pokud zde nemá ostatky, tak je nutný alespoň chomáč vlasů), bude mít zajištěné jisté místo, až se jednou vrátí na svět Budha.

Na konci hřbitova, kde se již nesmělo fotit (a blízko mauzolea mnicha Kukaie) byla vytápěná odpočívárna s hrncem teplého čaje; tuhle péči o poutníky jsme zažili již v Naře, a zase nás to potěšilo. Koyasan samozřejmě trochu těží z velkýho turistickýho ruchu, krom jiného se tady dá přespat v jednom z padesáti míst „shukubo“, což je něco jako „komerční chrám“, kde dostanete vegetariánskou krmi mnichů a ráno vás pěkně za kuropění probudí k ranní motlitbě.

Teď je na místě vyprávění odlehčit a podívat se do nové části hřbitova, protože tam teda byly věci: sousoší na náhrobku ve stylu „manžel v křesle a starostlivá manželka objímající mu rameno“ ještě ušel, ale zřejmě vážně míněné sochy psů (ovšemže různejch kokršpanělů a pudlů) už vzbuzovaly povytažené obočí. A to se za zatáčkou objevila na náhrobku raketa! Skutečně zdařilej, bezmála pětimetrovej, model. Pak zas následovalo sousoší dvou dělníků, i tu jsem po bližším prozkoumání objevil na hrobě logo Nissan (že by tenhle hrob šel na účet známý automobilky?). Ale proč ne, řeklo by se, když tady může být White Ant Memorial, kterej firma vyrábějící pesticidy postavila za odčinění svých hříchů, které napáchala zabitím tak velkého počtu mravenců.

Už za tmy jsme opouštěli Koyasan s vědomím, jak by tady muselo bejt krásně třeba v létě (protože v lednu v 1000 m n.m. to není žádná sláva). A na nádraží Namba, již v Osace, jsme viděli akci na záchranu dětského balónku, který se převaloval pod stropem haly; za účelem vytahování třeba spadlých klobouků do kolejiště disponuje personál pětimetrovou tyčí, na jejímž konci je takové klepeto (na tuhle možnost ostatně upozorňují i cedule). Jenže chyťte balónek takhle na dálku. Chvíli jsme pozorovali mordujícího se nádražáka, pak jsem ho vyfotil a pak jsme pokračovali do hostelu na stadionu.

Tady byl už pěkně v tepláčkách nějakej zájezd malých sportovců zřejmě z Číny, ve věkovém rozmezí tak 5-10 let. Neměli jsme nějak sílu na společnou noc s dětma v malém pokoji se třema palandama a připlatili si tedy za „family room in Japan style“ a ten byl teda nádhernej.

Na chvíli jsem sednul k drahýmu internetu v recepci (100 jenů na 10 minut) a zjistil, že zezdola z jihu Nary se jede do Nagoyi 11 hodin (čili přímej přesun do Tokia nepřipadal už vůbec do úvahy) a že teda tuhle část necháme na jindy. Rozhodli jsme se pro zítřejší odjezd nočním busem domů.