Zebra na přechodu

Za minutu dvanáct

Kapská zebra je jedním ze dvou poddruhů zebry horské, která byla pojmenována podle životních podmínek. Vyskytuje se až do nadmořské výšky 2000m.n.m Je nejmenší ze všech druhů „koně v pyžamu“ a má krásnou kresbu pruhů na nohou. Od svých ostatních zebrovitých příbuzných se liší menším vzrůstem, kožním lalokem na krku a hnědavým zbarvením hlavy.

Národní park Mountain zebra vznikl v roce 1937 jako útočiště posledních jedinců zebry kapské. Záchrana tohoto poddruhu se zdála nemožná, protože z celé populace zbyly pouze čtyři kusy. Z toho tři hřebci a jen jediná klisna. Taková zebří Eva. Jeden z hřebců později uhynul a Evě tak zbyli pro záchranu poddruhu jen dva Adamové.

Přesto se díky obětavé práci podařilo kapské zebry znovu rozmnožit a pod usilovnou ochranou postupně vznikalo chovné stádo, které v roce 1964 čítalo již 25 kusů. Nejakutnější nebezpečí se tak zdálo zažehnané a park se mohl začít zvětšovat.

Postupným skoupením okolních farem vznikla stabilní rezervace o rozloze 200 km², na které se dnes prohání skoro 300hlavé stádo zeber kapských. Navíc každý rok okolo 20 kusů přemístí pracovníci národního parku do dalších rezervací.

Tahle záchrana byla opravdu o fous. Ale hlavně, že se podařila.

Jak se mluví se zebrou?

Kolem poledne projíždíme branou národního parku a jen co nám hlídač u brány zamává, nedočkavě vyhlížíme zvířata. Poledne není právě ideální doba pro pozorování africké zvěře. Slunce stojí vysoko na obloze a snaží se usmažit každého, kdo se jen opováží vyjít ze stínu. Zvířata se tedy většinou schovávají a šetří energii na podvečerní lovy a útěky.

Jako začátečníkům nám ale přeje štěstí a kousek za branou potkáváme své první stádo kapských zeber. Stádečko nebo spíše rodinka okusuje keře nedaleko prašné silnice, a tak na ně máme dokonalý výhled. Čekáme, že se hned dají na útěk, ale zatím po nás spíše zvědavě pokukují. My jsme z nich rozhodně mnohem vyplesklejší, než ony z nás.

Vůdčí hřebec pečlivě dohlíží na své klisničky a jde si nás prohlídnout o trochu víc zblízka. Měříme se navzájem zvědavými pohledy. Nejspíš jsme ho něčím zaujali, a tak zkouší navázat komunikaci. Se smíchem odpovídáme na jeho hýkání, ale moc se nám nedaří zvolit správný přátelský tón. Po několika oboustranných zahýkáních o nás zcela ztrácí zájem a vydává se zpět k ostatním okusovat keře.

Obyvatelé národního parku

Po prašné a hrbolaté cestě projíždíme pomalu parkem. Rozlohou se řadí v jižní Africe k těm menším a tak nemusíme nikam spěchat. Za odpoledne ho stihneme pomalým tempem projet celý.

„Hele, hele, to je snad nosorožec!“ Prudce zastavujeme a tasíme dalekohledy. Malá šedá skvrnka daleko na obzoru ale není vzácný tlustokožec. Po chvíli zírání přes přibližovací sklo rozeznáme šedou antilopu, kterou místní nazývají eland (Taurotragus oryx). Eland je česky nazývána antilopa losí, i přes to, že s losem nemá vzhledově pranic společného. Tlustokožec to sice není, ale nevadí. Je to náš první eland. Jen je trochu moc daleko.

Postupem času, jak se otrkáváme, přestáváme sledovat malé nerozeznatelné skvrnky na obzoru a soustředíme se spíš na zvířátka, pasoucí se blíž u cesty. Většina obyvatel národního parku Mountain zebra tráví většinu dne opravdu spásáním trávy nebo listí keřů. Vedle zeber tu žije množství nejrůznějších antilop, pakoně, buvoli a přes 200 druhů ptáků. Z malých šelem lze narazit na karakaly, mangusty a lišky. Od roku 2007 se park stal domovem také pro gepardy, kteří se vrátili na své původní území po 70 letech.

Park neoplývá „turisticky zajímavými“ zvířaty, jako jsou lvi, sloni a nosorožci. Přesto s nadšením sledujme každý pohyb ucha v savaně. Díky tomu nám neunikne žádné ze zajímavých setkání. Zblízka si můžeme prohlédnout majestátní spirálovité rohy antilopy kudu (Tragelaphus strepsiceros), roztomile dovádivá mláďata antilopy skákavé (Antidorcas marsupialis), které místní neřeknou jinak než springbok i vzácnou nyalu nížinnou (Tragelaphus angasii).

Zajímaví „bubáci“ jsou také pakoni. Tmavý kukuč, rohy a potrhaná hříva pakoně běloocasého (Connochaetes gnou)připomíná ze všeho nejvíc špatně naloženého čerta. Na žádné čertoviny se však nechystají. Po většinu času se povalují v trávě. Velké šelmy v parku nejsou, a tak je z odpočinku nemůže nic vyrušit. Ani naše okukování.

Když se stíny prodlouží

Spolu s prodlužujícími se stíny většina zvířat ožívá. Slunce už tolik nepálí a všichni obyvatelé se vydávají na odpolední svačinku, za vodou nebo jen tak na procházku.

Zcela nečekaně se vynořují odkudsi ze zarostlé savany nebo z křoví. Je to až strašidelné. Skoro jakoby vyrostli ze země nebo přišli z jiné dimenze. V místech, kde se před dvěmi hodinami nehnul ani chlup, jsou najednou stáda springboků. O kus dál zase „kudu školka“ blokuje cestu a nohatá mláďata poplašeně lítají okolo svých rozvážnějších mamin.

Partička mladých zebřích samců si nás zvědavě prohlíží. Ale jen do té chvíle, než Tomáše napadne vystoupit z auta. Úniková vzdálenost se kvapem zvyšuje a my už můžeme pozorovat jen prouhaté prdelky.

Zato přímorožcům nestojíme ani za ohlédnutí. Jako tiché šedé stíny postupně mizí v hustém křoví. Ani nám nedají šanci vyfotit jejich majestátní ozdobu hlavy. Někteří jedinci nosí rohy dlouhé přes celé tělo. Když zakloní hlavu, mohou se špičkou rohu dotknout vlastní zádě.

Čím více se slunce kloní k západu, tím větší aktivita zvěře všude nastává. A tím hůře se samozřejmě cokoliv fotí. Nezbývá než se kochat.

Odpovědi na otázky

S posledními paprsky slunce opouštíme antilopy, zebry i jejich výsostné území. Malý ale překrásný národní park nám nabídnul odpoledně plné zvířat, odpovědi na naše počáteční otázky a mnohem více.

Teď už je jasné, že zebra má přednost na přechodu i mimo něj. Každý přeci zastaví, aby mohl zkusit spočítat její pruhy. A kolik pruhů vlastně kapská zebra má? To asi nikdo nespočítá. Krásný vzorek je pokrývá od špiček uší až po kopyta. I nohy jsou obkrouženy jemnými proužky, které se ale většinou ztrácí ve vysoké trávě. Každá zebra má svůj vlastní vzorek, který je unikátní jako naše otisky prstů. Kolik pruhů tedy zebrám nadělí tak zůstává tajemstvím Matky přírody.

A jestli je bílá s černými pruhy nebo černá s bílými pruhy? Mrkněte na fotky a zkuste si na to odpovědět sami. A nebo budete muset zajet do Afriky, zeptat se přímo zeber.

Katku Roudnickou znáte z moderování festivalu Kolem Světa, a byla také dříve redaktorkou Hedvábné Stezky. Kromě cestování ráda sportuje a čte cestopisné knihy. Když je čas někam vyrazit, může to být třeba čtyřměsíční cesta po zemi do Indie a nebo zoologická exkurze do národních parků Afriky. Podívejte se na její profil zde.

HedvabnouStezku.cz založili a provozují cestovatelé pro cestovatele. Hedvábná stezka je pro nás symbolem. Lidé po ní putují už 2500 let, ale taková cesta stále vyžaduje odvahu a vytrvalost. Na Hedvábné stezce i dnes každý prožije „svá vlastní dobrodružství“ a „objeví pro sebe“ nová místa nebo třeba sám sebe. Doba objevů a dobrodružství zdaleka neskončila. Kdo chce, ten je i dnes najde na mnoha místech světa.