HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz

Zážitky z Tanzanie – 3. díl

Zážitky z Tanzanie – 3. díl

Ráno jsme byli na snídani opět první. Ještě že jsme jim to včera nahlásili předem, že přijdeme hned na půl osmou. Jídelní místnost má Safina ve druhém patře velkého domu. Vede tam schodiště z boku.  Je odtud pěkný výhled na moře. Zrovna tady měli ještě jednoho návštěvníka, kterým byla malá opička s obojkem.

06.05. Výlet na motorce – Pongwe, Matemwe, Kendwa

Po snídani nám přivezli naší Vespu. Ukázali nám co a jak a dali nám takové olezlé helmy. Vnitřní molitan byl u jedné skoro celý pryč. Vypadalo to uvnitř dost jetě, ale nedá se nic dělat.

Taky jsme si dali vyprat špinavé prádlo. Mohli jsme mít taková tři kila a platili jsme 5000Tzs.

Nádrž jsme neměli úplně plnou, a protože na východní straně není žádná pumpa, museli jsme doufat, že budeme mít štěstí v nedaleké vesnici Mkwajuni, která je cca 15 km od Nungwi. Po asfalce se jelo dobře, ale jakmile jsme vjeli na prašnou, tak jsem si musela přidržovat helmu, která mi byla velká. Neustále mi padala na brýle a nic jsem neviděla. Do toho jsem ještě držela mapu. Nejsou tady nikde žádné ukazatele a tak jsem chtěla být hned připravená, kdybychom zastavili a ptali se na cestu.

V Mkwajuni je křižovatka. Doleva se odbočuje k Matemwe a doprava ke Stone Townu. Směrem doprava je kousek od křižovatky benzínová pumpa. Bohužel zrovna neměli ten správný benzín do naší motorky a tak nás milý pán odkázal do domku u silnice opodál. Prý to poznáme, je to kousek za školou směrem zpět ke křižovatce po pravé straně. Opravdu jsme to bez velkých potíží našli. Sběhlo se k nám hned několik místních. Měli jsme nejdříve problém, s odemčením sedačky, ale nakonec se to společnými silami povedlo. Benzín je levnější ve Stone Townu a to asi jen když ho kupují místní. Tady jsme zaplatili za 5 litrů 8000Tzs.

Silnice do Matemwe je také asfaltová, takže se jelo skvěle a byli jsme tam za chvíli cca do 10 km. Tam jsme se na konci, kde navazovala pouze prašná cesta, zeptali, kudy je to do Pongwe. Museli jsme se vrátil o kousek zpět, kde jsme  polevé straně sjeli na širokou prašnou cestu. Šílená jízda nám právě začala. Helmu jsem si sundala a držela jí v ruce. Po hrbolaté zaprášené cestě jsme skákali jako kdybychom jeli na divokém býku. Jen jsme se modlili, abychom tu někde v té pustině nepíchli. Kolem totiž nebylo moct míst, kde by nám mohli v nouzové situaci pomoci. Sem tam jsme viděli nějaké oplocené resorty, ale spíše to byla pustina. Pošmourné ráno se vyjasnilo a my jsme se tu drkotali v pěkném vedru jako dvě smaženky. Prašná cesta byla dlouhá cca 18 km. Poté začínala asfaltka (Pongwe směr vlevo), ale ta mohla mít jen tak 2 km a pak zase začínala úzká prašná kamenitá polňačka, která byla o mnoho šílenější než ta předešlá. Do Pongwe do resortu Nature Safari Lodge (www.pongwevillage.com 40/70USD) jsme po ní najeli zbylých cca 8 km a to jsme ještě předjížděli jedno veliké nákladní auto.

Dorazili jsme tam kolem poledne. Nejdříve jsme to přejeli a dojeli k resortu Pongwe Beach Hotel, kde nám otevřel bránu masaj, který říkal, že k nim mohou jen jejich hosté, že se máme kousek vrátit k Nature Safari Lodge.

Když jsme tam tedy konečně slezli z naší Vespičky, chtěli jsme si dát v restauraci něco studeného, ale bohužel jim právě jako na potvoru nešel proud. Vzali jsme tedy za vděk vlažnou Colou. Na jedné zdi jim tu visely velké želví krunýře. Na zdejší pláže sem želvy přicházejí klást vajíčka.

Sedli jsme si ke stolku a zahráli si dámu, kterou tu měli pohozenou na stole. Hracími figurkami byla červená a modrá plastová víčka od pet lahví.

Resort byl pěkný ale zcela opuštěný. Do bungalovů se mohlo klidně vejít. Uvnitř to vypadalo pustě a zanedbaně. Skalnatý břeh byl opět o několik metrů výš než pláž, a tak se dolů sestupovalo po dřevěných schodech. Moře bylo stále hodně daleko. Sem přichází až kolem třetí hodiny. Šli jsem se tedy projít po skoro suchém moři jen tak.

V jednu chvíli mi vyletěla krytka od objektivu. Lekla jsem se, protože jsem nic neviděla. Jen jsem slyšela, jak to cvaklo a krytka byla fuč. Asi jsem to tam špatně nasadila. Naštěstí jsem ji pak našla, ale byla celá od písku a mořské vody. Na její umytí jsme vyplácali půlku flašky naší pitné vody. Musím si v ČR koupit nějaké náhradní do zásoby.

Po několika metrech jsme došli k místním ženám, které tu  na písku upravovaly políčka s mořskými řasami. Kolem nich to měly okolíkované. Mořské řasy hrály různými odstíny barev jako žlutou, zelenou, oranžovou až červenou. Tyto řasy jsou určeny na výrobu plastů, což nám přišlo trochu zvláštní. Sem tam moře vytvářelo světle blankytně modré vodní ostrůvky na písečné mělčině. Byla tu i zaparkovaná velká dřevěná loď s motorem a to jsme už byli značně daleko od hlavního břehu.

Potkali jsme tu jen dva páry turistů, kteří bydleli asi ve vedlejším Pongwe Beach Hotelu, jinak jsme tu byli úplně sami. Na břehu jsme chvíli ještě poseděli a pak jsme se vydali zpět do víru prachu a nekonečného slunce.

Když jsme konečně dojeli do vesničky v Matemwe, chtěli jsme zajet k místní pláži. Motorka nám tu zapadala do hlubokého písku na cestě. Bylo to dost děsné, ale naštěstí to nebyl dlouhý úsek. Nikde jsme tu neviděli žádné značení kudy kam, tak jsme si vybrali a ocitli se před krásným hotelem Matemwe Beach Village (www.matemwebeach.com).

Z motorky a vedra jsme byli zničení, vyklepaní a strašně zaprášení. Nevěděli jsme, zda vůbec můžeme v hotelovém komplexu být, ale všichni se k nám chovali mile. V restauraci jsme si dali konečně vychlazený Sprite za běžnou cenu mimo krám 1000Tzs. Sedli jsme si na bar a odpočívali. Měli to tu moc pěkné. Hlavně se mi líbil modrý polštářový koutek. Na záchodech měli i sprchy a spoustu malých ručníků. Opláchla jsem si obličej, ruce a nohy. Měla jsem je úplně černé. Moje brašna na foťák vypadala taky hrozně, tak jsem jí celou otřela. Když jsem vycházela ven, připadala jsem si jako nový člověk. Bylo po druhé hodině a moře mělo přijít až kolem třetí. Rozhodli jsme se, že tu na moře počkáme. Dlouhou písečnou pláž lemovaly palmy. Usídlili jsme se pod jednou menší, která měla plody trochu připomínající ananas a několik hlavních kmínků. Právě na nich ve stínu jejich korun byla přivázaná houpací síť. Na mělčině tu pracovalo mnoho žen, které opět sbíraly řasy. Sušily je na kůlech na pláži a také je dávaly do pytlů, které pak odnášely na hlavě. Krásné tyrkysové moře nám šlo naproti a my jsme se konečně mohli smočit v jeho teplých  příjemných vlnkách. Každou minutu moře stoupalo, až se dalo pohodlně plavat. Začaly vyplouvat dřevěné lodˇky s býlími  plachtami. Pluly kousek od břehu a tak jsem rychle čapla foťák a šla je zdokumentovat.

Před čtvrtou jsme pláž v Matemwe opouštěli a jeli jsme směrem ke Kendwě. Na asfaltce nás dvakrát stavěla policejní hlídka. Byli moc příjemní a v pohodě. Ukázali jsme jim doklady, trochu poklábosili a jeli dál.

Odbočku ke Kendwě jsme po levé straně poznali. Je asi 3 km před Nungwi. Mysleli jsme, že tu nejhorší cestu máme za sebou, ale ta nás bohužel právě čekala. Kameny tu na cestě byly hodně vystouplé a špičaté. Cesta nám přišla docela dlouhá. Chvílemi jsem raději i slezla, protože tu byly strmé kopečky, kde jsem se bála, že se ve dvou neudržíme. Jen jsem se modlila, aby Pavel neřekl, že na to kašle, že to obrátí. Dojeli jsme k resortu Kendwa Rocks. Sestoupili jsme resortem dolů po schodech kolem pěkných bungalovů a přes fotbalové písečné hřišťátko na bílou širokou rovnou pláž, kde stála obrovská restaurace, mnoho slunečníčků a houpacích sítí. Vše bylo upraveno z přírodních materiálů. Pavel hned zamířil k baru, aby se svlažil u sklenice piva. Slunce už šlo pomalu dolů, neměli jsme moc času, ale stačili jsme dojít až nakonec k restauraci, která stála na kůlech v moři, ke které vedlo dlouhé molo z pláže. Moře tu vypadalo opět nádherně. Plavat se dalo hned ze břehu a řas tu také mnoho neplavalo. V jednom místě tu měli místní prodejci své krámky s mnoha suvenýry a řadou obrazů. Byly tu postavené jen tak v písku a bylo jich strašně moc. Moře mělo zrovna nejvyšší příliv a tak šumělo jen pár metrů od nich. Některé dřevěné krámky sotva stály na písečném břehu, který byl od moře pěkně vymletý. Měli to vypočítané na centimetry. Vykoupali jsme se a pospíchali zpátky, abychom stačili dojet za světla domu. Pavel neměl u sebe klíče a tak jsme doufali, že je neztratil, a že je najdeme v zapalování. Naštěstí to tak bylo. To jsme si oddychli.

V Safině jsme odevzdali motorku a šli do sprchy. Dozvěděli jsme se, že během dne tu měli problém s vodou. Celé zásoby se jim vyčerpaly, protože to někde teklo a to bylo asi u nás. Protékal nám záchod. Vodu naštěstí doplnili a tak jsme se dali po sprše dohromady. Dnes to byl tedy náročný den. Taky jsem běžela ještě rychle do Baobab Beach Bungalovů, abych zaplatila výlet na zítřek k Mnemba islandu, ale už tam bohužel nikdo nebyl. Snad nebude zítra ráno pozdě. Poté jsme si šli koupit  vodu do krámu a  zašli k jedinému stánku s místním jídlem, kde jsme si dali opečené brambory s kečupem, nějaké placky, šátečky plněné zeleninou, a hovězí kousky masa na špejli.

V  restauraci, která je hned vedle Baobab Beach bungalovů, jsme si pak na závěr dali rajčatovou polévku a tuňákový salát 3000Tzs. Pavel se osvěžil výborným Ice Coffee a já Passion džusem, který chutnal skvěle. Tuňákový salát obsahoval hodně masa a byl moc dobrý a tak jsme se rozhodli, že sem půjdeme i zítra. Obsluha tu byla příjemná a jídlo nám přinesli za chvilku, což se také cení.

07.03. Mnemba island, Mnarani Aquarium

Ráno jsme byli opět jediní u snídaně. V Baobab Beach Bungalovu měli ještě volno na dnešní šnorchlovací výlet, tak jsem za nás dva zaplatila 30EUR, ale jinak to stojí 20USD/os. Jeden místní z krámku hned vedle Safiny nás stále přemlouval, abychom k němu zašli a podívali se na jeho suvenýry. Celé dva dny jsme to pořád odkládali, protože nás to už nebavilo, ale aby nám dal pokoj, tak jsme tedy vešli. K našemu překvapení jsme tam objevili pěkné kamenné malované mističky, kterých jsme si v jiných krámcích nevšimli. Domluvili jsme si cenu 30 000Tzs za dvě ve střední velikosti.

K Mnemba islandu jsme jeli dřevěnou lodí s krásnou bílou velkou plachtou. Bylo nás celkem asi deset plus čtyřčlenná  posádka. Loď plula děsně pomalu, protože neměla moc výkonný motor. Na palubě nám plavčíci připravovali oběd. Upravovali velkého tuňáka, kterého nejdříve očistili a naporcovali. Pak na něj dělali čalamádu. Rozmačkali spoustu česneku, přidali hodně limetkové štávy, zázvor, sůl, pepř a já nevím co ještě za koření. Dali nám to i ochutnat. Bylo to výtečné. Rybu tím celou omatlali a zabalili jí do alobalu. Rozdělali oheň a dali rybu grilovat na dřeveném uhlí. K ostrovu jsme snad jeli dvě nekonečné hodiny. Jednomu pánovi se udělalo hodně špatně a chvílemi zvracel přes palubu. Byly celkem velké vlny a mraky se na obloze honily. Jen jsme doufali, aby nezačalo pršet.

Mnemba island  se svou pláží vypadal úžasně a barva vody kolem něj ještě lépe. Nemohli jsme však u něj kotvit. Je to soukromý ostrov a přístup mají jen Ti, kteří jsou ubytovaní v jeho jediném velmi drahém resortu. Korálový atol leží kousek vedle. Než jsme tam dojeli, tak jsme potkali několik delfínů, kteří nám skákali kousek od lodi. Šnorchlovací místo bylo moc pěkné. Hned jak jsme skočili do vody, viděli jsme krásného a nebezpečného perutýna. Ostnaté ploutvičky měl roztažené a vypadal úžasně. Byl v dostatečné hloubce a tak jsme se neměli čeho obávat. Kolem byl docela proud a jak se voda vířila, tak mi byla docela zima. Na lodi jsme pak měli oběd. Ryba chutnala moc dobře. Jako desert jsme měli banán a ananas. Dostali jsme i lahve vody. Nějakou dobu jsme setrvali u atolu a pak se jelo zase zpátky. Na břehu mi říkali úplně jiný průběh a tak nás to celkem zamrzelo.  Oběd jsme například měli mít na Zanzibaru na jedné pláži, kam jsme vůbec nezajížděli. Říkali, že k Mnemba islandu pojedeme kolem půl hodiny a jeli jsme tam tedy podstatně déle.  Loď byla fajn, ale ne za cenu, že v ní budu trávit tak dlouhý čas. Výlet nás moc nenadchl. Kolem třetí jsme se vrátili do Nungwi.

Ve zbytku odpoledne jsme se šli podívat do Mnarani Aquaria, které leží na východní straně Nungwi. Šli jsme tam od nás zhruba 20 minut. Prošli jsme vesnicí, kousek pak po silnici a podle cedule jsme zahnuli vlevo. Procházeli jsme kolem smetiště, na kterém hledaly něco dobrého místní kozy. V Aquariu jsme zaplatili 3000Tzs/os. Pokud by si se želvami chtěl někdo zaplavat, tak si mohl připlatit 2000Tzs. Želvy plavaly v nevelkém skalním jezírku, které leželo hodně ve stínu. Dostali jsme kbelíky se salátem, kterým jsme želvy krmili. Hrnuly se k nám a nastavovaly své zobáčky. Mohli jsme si je hladit i pochovat.

Akvárium je kousek od pláže, tak jsme se tam šli podívat, že bychom to zpět prošli kolem moře. Vlny tu byly velké a na konci stál malý maják. Také tu stavěli lodě, což byla podívaná hlavně pro Pavla. Před dvěma dny jsme došli právě skoro až sem. Takže po chvíli jsme věděli, kde přesně jsme. Na západ slunce jsme se koupali zase před tou restaurací, kde jsme nedávno čekali strašně dlouho na večeři. Je tu moc fajn koupání a konečně jsem vyfotila plachetnici při západu.

Když jsme přišli na pokoj, tak jsme zjistili, že neteče voda. Museli jsme asi tak hodinu čekat, než ji doplní. Zatím jsem se snažila uspořádat naše věci na zítřejší přesun. Také jsme vyzvedli naše vyprané věci. Na večeři jsme šli do restaurace jako včera a opět to bylo moc dobré. Když jsme přišli domů, tak voda zase nešla, což nebylo moc dobré, protože to znamenalo, že až budeme ráno vstávat a půjdeme na záchod, že nebudeme moci spláchnout.

08.03. Přesun na východní pobřeží Paje, Bwejuu

Ráno jsme vstávali po 5 hodině. Vše jsme měli připravené, takže jsme se spakovali rychle. Akorát byla potíž s tou vodou a záchodem. Zkoušeli jsme jít i do vedlejšího pěkného resortu, ale tam měli přes noc bohužel zamčenou bránu. Nedalo se tedy dělat nic jiného, než-li využít ten náš bez spláchnutí.

Na silnici u dalla-dalla (č.116) jsme přišli na 6 hodinu. Akorát tam byl jeden připravený k odjezdu. Pavel si sedl do čela, aby měl tentokrát více prostoru na nohy. Já to odnesla v rohu. Zpočátku jsme jeli poloprázdní, ale nakonec se to stejně pěkně nahustilo. Vedle Pavla seděl jeden silnější černoch, který strašně smrděl potem. Byl z toho chudák celý vytočený a opět přísahal, že dalla-dalla jede naposledy. Na mě se tam taky lepili. Nohy jsem měla úplně zkřížené, moje pozice byla sotva snesitelná. Už jsem si i ťukala na hlavu a tvářila se dost nepříjemně, když po nás neustále chtěli, abychom vedle sebe udělali místo.

Přišlo mi nemožné, že by to šlo, ale vždycky se jim to povedlo. Naštěstí byla tahle ranní jízda o půl hodiny rychlejší díky menšímu provozu, a tak jsme k velkému překvapení byli dříve osvobozeni z této nedobrovolné tlačenky.

U Darajani marketu nás opět naháněli různí kolemjdoucí, ale ignorovali jsme je. Přešli jsme na druhou stranu ulice na velké parkoviště, kde stálo několik malých mini busů. Poptali jsme se a hned už jsme pak seděli v jednom shuttle busu, který jel směrem do Paje.  Cesta tam stála 5000Tzs/os. Tento shuttle bus byl od cestovní kanceláře Mitus Spice Tour (mitusspicetour@hotmail_com). A tak jsem se s řidičem domluvila na rezervování Spice Tour (10USD/os). Zastavil poblíž jejich kanceláře, kde jsem nadiktovala naše údaje, s tím že si nás za dva dny před 9 hod. ráno vyzvednou před Haven Guest Housem.

Cestou k nám pak ve Stone Townu přistoupil další pár turistů, kteří také mířili na východní pobřeží. Během hodinové jízdy jsme oba vytuhli a téměř celou cestu prospali. V Paje nám zastavili před resortem Kinazi Upepo (známí říkali, že tu dobře vaří), s tím že to je jediná nejlevnější možnost ubytování v této vesnici. Nabídli nám dřevěný happy hut (tady tomu říkají bandas) na kuřích nožkách za 30USD, což se nám vůbec nelíbilo. Restaurace vypadala moc pěkně, zahrada, moře a pláž taky, ale chtěla jsem se podívat ještě jinam. Říkali, že Paje má mnohem hezčí a čistší pláž než v nedaleké odlehlejší vesnici Jambiani. Také jsme tu potkali čtyři Čechy, kteří nám doporučili ubytování v Bewjuu u jedné Slovenky, která tam se svým manželem pronajímá bungalovy. Bewjuu je cca 2 km od Paje směrem na sever a pláže jsou tam podobné jako v Paje. Rozhodli jsme se tedy pro tuto variantu, ale ještě před tím jsme se nechali dovézt do Jambiani, abychom to viděli na vlastní oči.

V Jambiani byl rezortík moc pěkný a bungalovy také. Bungalovy měly vlastní sprchu a chtěli za ně 25USD se snídaní. Na pláži leželo mnohem více řas než na Paje, ale nepřišlo nám to tak strašné. Byli jsme ale zvědaví na tu Slovenku a věděli jsme z průvodce, že na Bewjuu jsou krásné pláže lemované palmami a z Jambiani by jsme to měli strašně daleko. Nabrali jsme tu další pár turistů z Polska. Měli trochu problém s řidičem, protože je chtěl natáhnout na ceně do Stone Townu. Využíval situace, že z Jambiani je špatné spojení, ale myslím, že to nakonec usmlouvali. Nevěnovali jsme jim velkou pozornost, jelikož jsme se zapovídali s našimi krajany.

Dozvěděli jsme se, že měli na safari v Ngorongoro pěknou smůlu, protože celé jejich auto přepadli ozbrojení Somálci. Sebrali jim malé batohy, ve kterých měli doklady, peníze, mobily a foťáky. Něco se jim podařilo zachránit, ale o většinu chudáci  přišli. Sebrali peníze i řidiči, který měl u sebe velkou částku peněz na vstupy do parků a tak dál cca 1000USD. Za dva dny jim zbytek batohů našla policie. Jejich cestovka s nimi pak vyjela na safari znova, což bylo od nich super, ale stejně se domnívají, že to bylo asi domluvené, minimálně mezi Somálci a policií.

Řidič jel do Bwejuu k Mwamba Villa Garden jako kdyby to bylo poprvé. Dokonce to i přejel. Nejdříve tvrdil, že tu nikde v Bewjuu nemají volno, ale bylo vidět, že mu jde jen o některé resorty, protože z toho něco asi dostávají, když jim tam přivezou turisty. Dělal děsně překvapeného a to jsme se od Daniely dozvěděli, že jejich resort zná, že už tam byl několikrát.

Přivítala nás příjemná mladá štíhlá hnědooká blondýnka, která byla překvapené, kolik se tam objevilo v tak krátkém časovém horizontu Čechů, když během předešlých tří let nepotkala skoro žádného. Jejich resort není sice hned u moře ( je o pár metrů dál cca 2 minutky pěšky), ale vypadá to tu úžasně. Je to malá útulná zelená zahrada, ve které mají postavené bungalovy v domorodém stylu s moderním vybavením pro turistu. Pokoj se snídaní s oddělenou koupelnou stojí 25USD. Bez snídaně jen 20USD. Pokojík a bungalov v jednom vypadal čistě a útulně. Měl také terásku se stolkem a bambusovými židličkami. Koupelnu jsme měli hned vedle. Několik palem jim tu okupovalo velké množství žlutých malých snovačů, z toho měla Daniela obrovskou radost. Jejich restaurace byla veliká vzdušná a prostorná. Jsou oba se Saidem rastové a tak mají trojbarevný (zelená,žlutá,červená) symbol, kde se dá např. na ledničce, na zapalovačích na houpací síti. Když jsme se ubytovali, popovídali a vše tu vyfotili, šli jsme se projít po pláži k Paje.

Jako poznávací znamení byl u nás na pláži velký kovový maják nebo prostě nějaká taková konstrukce. Náš resortík byl na severním konci Bewjuu a tak jsme to měli do Paje o něco dál. Bylo zrovna po poledni a slunce pálilo o sto šest. Moře zatím šplouchalo jen na obzoru. Na koupání jsme si museli do tří hodin počkat. Na pláži tu také leželo dost řas a různých věcí jako jsou třeba plastové lahve od vody a tak. Řasy by měly být sezóní záležitost, takže by jich tu mělo být jindy asi mnohem méně. To nám říkala Daniela.

Turistů jsme moc nepotkali. Vzpomínám si snad jen na jeden pár. Za to jsme tu potkali krávu, která si v čemsi rochnila čumák. Posedávali tu místní ženy, které opracovávaly kokosové ořechy a nebo jako jinde sbíraly řasy v moři při nynějším odlivu. Pro děti jsme byli jak atrakce. Přišli jsme jim asi dost neuvěřitelní a bílí a tak se nás neustále chtěly dotýkat. Už jsme šli celkem dlouho a hrdlo jsme měli vyprahlé, tak jsme zakotvili v jednom resortu u pláže. Měla jsem chuť na Ice Coffee, ale nikde ho nepodávali kvůli nedostatku ledu, tak jsme vzali za vděk Spritem. Sedli jsme si na bambusová křesílka v písku a odpočívali. Masajové tu měli stánek s korálky. Jeden kožený náramek s modrými korálky se mi moc líbil. Koupili jsme dva a usmlouvali je na 4500Tzs dohromady. Předpokládám ale, že by to šlo asi ještě levněji, ale tenhle masaj nechtěl vůbec smlouvat.

Resorty jsou tu také postavené výše. Je tu vysoký val písku a někde je postavená i zeď jako zátarasa před bouřlivými vlnami. Prý se moře přibližuje každý rok čím dál blíž a obydlí hned u kraje s tím mají docela velké problémy. Dál jsme pak pokračovali nad úrovní pláže. U kokosové aleje nás zastavil jeden místní, který právě šplhal do koruny jedné palmy, aby shodil pár kokosů. Nabídl se, že nám jeden rozbije a daruje nám ho. Vůbec nic po nás nechtěl a strašně vřele nás vítal na Zanzibaru. Kokosové mléko chutnalo dobře. Snědli jsme i čerstvou mlékem nasátou dužinu. O kus dál nás zase zastavil na pláži chlápek s taškou pěkně barevných sarongů. Nakonec jsem si jeden pěkný vybrala. Měl proužky se Zanzibarskou modří, jak pán povídal. Říkal, že to bývá ta nejoblíbenější kombinace,  ale že si lidé rádi vybírají, proto tahá tolik druhů. Stál 3USD.

Do Paje k resortu, kde jsme potkali dopoledne naše české krajany, jsme dorazili po hodině a kousek. Byli jsme rádi, že jsme už tam. Sedli jsme si k vychlazené Cole do restaurace s příjemnými lavicemi a pozorovali, jak pomalu ale jistě přichází moře. Barva vody byla nádherná. Loďky, které se ještě před chvílí povalovaly na písku, se teď houpaly na tyrkysově zelené hladině. Majitelé zvedali plachty a vyráželi dál od břehu a všichni nedočkaví plážisté se vrhli do teplých vln indického oceánu. My jsme se také samozřejmě po chvíli připojili.Voda byla nádherně teplá, ale v moři nevydržím moc dlouho, tak jsem šla fotit.

Neměli jsme žádnou vodu, a tak jsme chtěli dojít do vesnice. Když jsme se ptali na cestu, jedna černoška z místního krámku se suvenýry se nám nabídla, že nám to zařídí a někoho tam pošle. Nic za to nechtěla, ale přišlo nám to divné, tak jsme slušně odmítli a šli dál. U dalšího krámku z obrazy se nám nabídli mladíci znova, když jsme se ptali na cestu. Řekli, že cena je 700Tzs na 1,5L vody, a že nám tam doběhnou, tak jsme souhlasili. Stejně by nám bílým asi vodu levněji neprodali. Byli jsme k místním trochu nedůvěřivý, ale nabyli jsme po dnešku pocit, že tu snad ještě nejsou tak zkažení jako na jiných místech.

Vrátili jsme se pak na pláž, vykoupali se a pomalu jsme se začali vracet na Bwejuu. Cestou jsme šli úplně sami. Slunce už sestupovalo dolů a voda moře měnila svoji barvu. Na okraji byla dožluta a plavalo tu docela dost řas, ale ještě jsme se chtěli smočit a tak jsme do toho hupsli. Teplota vody byla neuvěřitelná, skoro až horká. K večeru se to asi nakumuluje a pak je to takováhle úžasná koupel. V moři bylo tepleji než venku. Daniela říkala, že nejteplejší bývá v únoru, a že už je teď znát, že se malinko ochlazuje. To se snad ani do té vody pak nedá vlézt.

Moc se nám tu líbilo a Pavel ani nelitoval, že jsme se dneska přesunuli jinam. Kdyby bylo totiž po jeho, tak by zůstal v Nungwi, a tak jsem měla radost, že i on má spokojený pocit.

Po sprše a napsání několika sms jsme šli na večeři. Daniela nám říkala, že je Said výborný kuchař a tak nás čekalo překvapení. Jen jsme věděli, že bude používat výtečnou kokosovou omáčku. Jako příloha byla rýže, která obsahovala mnoho druhů koření a dokonce jsme v ní našli i brambory, což je tu běžné. Hlavní jídlo byla ryba v takové tmavě hnědo-oranžové omáčce s kousky zeleniny. Omáčka chutnala fantasticky. Porce byla obří, ale nakonec jsem to všechno zvládla. Toto jídlo stálo 7000 Tzs. Colu tu měli za 800Tzs a pivo za 2500 Tzs. Povídali jsme si s Danielou až do půlnoci. Je to moc zajímavá holčina. Nevím, zda to bylo z té dobré omáčky, ale docela rychle jsem musela doběhnout na záchod. Už jsem tedy měla trochu potíže předešlé tři dny, ale tento večer to dost vyvrcholilo. Přemýšlela jsem, jestli si mám vzít prášek, ale než abych do sebe něco rvala, rozhodla jsem se počkat do rána a pak se uvidí.

09.03. Jozani Forest, Bewjuu a laguna na severu

Moskytiéry jsme ani nerozvazovali a spalo se nám báječně. Vstávali jsme brzy, abychom dorazili do Jozani Forestu zavčas na Red Colobus Monkeys, které se nejlépe pozorují ráno nebo v podvečer.

V restauraci jsme měli již připravenou snídani. Dostali jsme docela i hodně druhů ovoce jako je kousek melouna, pomeranče, manga, ananasu a passion ovoce.

Z resortu jsme šli do vesnice, odkud měl jet dalla-dalla, ale nikde žádný nestál a tak jsme šli dál k hlavní silnici. Na silnici je vidět, že je nově dělaná. Právě jí pokrývají novým asfaltovým kobercem. Myslím, že končí ve vesnici Michamvi.

Na dalla-dalla jsme tady na konci světa čekali docela dlouho, něco přes půl hodiny. Sem tam jelo auto a nebo i dalla-dalla, ale samozřejmě v opačném směru. Po půl deváté jsme konečně seděli v busíku a to jsme kvůli tomu vstávali v půl sedmé. Cesta k Jozani Forestu nebyla dlouhá, cca do 20 minut. Jízdenka stojí  500Tzs/os.

Hned u silnice na jednom stromu posedávalo několik opiček se zrzavými zády. Aby je člověk spatřil, nemusí si ani kupovat vstupenku do pralesa 8USD/os. Na obloze se to docela honilo a tak jsme jen doufali, aby nezačalo lejt, ale naštěstí se to později vybralo. Vždycky když máme nějaký výlet, tak se počasí kazí jako naschvál.

Po zaplacení vstupného nám přidělili průvodce. Nejdříve jsme šli obdivovat a fotit opičky k silnici. V pralese sice také jsou, ale jen vysoko v korunách stromů. Měli jsme štěstí, protože se nám celá jejich tlupa přemísťovala zrovna přes silnici, kde všechny naskákaly na první strom.

Dál jsme pokračovali k Mangrovníkovým porostům. Půjčili nám kolo, protože pěšky to bylo trochu z ruky. Většinou sem prý přijíždí organizovaní turisté autem, ale pro náš případ tady mají připravená právě ta kola. Pavel se na to moc netvářil, ale jelo se po rovince a to asi jen tak do 10 minut, takže to šlo úplně v pohodě. Já byla nadšená, akorát mě mrzelo, že jsme se nemohli projet dál. Mezi Mangrovníkama se chodilo po vyvýšených chodníčcích nad vodou, kde jsme mohli pozorovat mnoho krabíků s jedním velkým barevným klepítkem. Také jsme viděli jednu dravou rybu, která je asi metr dlouhá.  Její tělo se podobá hadu. My jsme viděli ale jen její hlavu. Chodníček by měl od Mangrovníků ústit až do moře, ale my jsme se procházeli jen uvnitř. Je to důležitý ekosystém a průvodce nám vysvětloval jeho podstatu a zajímavosti. Strávili jsme tam maximálně 20 minut.

Když jsme přijeli zpět k silnici, tak jsme se vydali za recepcí do pralesa. Je zde možné jít i bez průvodce, tak jsme toho využili. Dostali jsme mapku a mohli si zvolit ze dvou tras. Jedna byla delší cca na hodinu chůze a druhá poloviční. Vybrali jsme tu poloviční, protože už bylo dost hodin a také to není pro nás nic nového, takže to akorát stačilo.

U silnice jsme zase nějakou dobu čekali, než jelo správné vozidlo. Tentokrát jsme se svezli místním šíleně narvaným malým autobusem, kde měli obrovskou televizi, kde hrála zrovna nějaké místní telenovela. Ten co vybíral peníze nás chtěl natáhnout, ale nedala jsem se, protože jsem věděla, kolik máme platit.

V Bewjuu je kousek od zastávky škola. Rozdali jsme tady zbytek našich zásob  pastelek a omalovánek. Děti se na nás vrhly jak hladová zvěř. Pavel je jednotlivě musel kontrolovat, protože ti, kteří už dostali pastelku, si ji schovávali za záda, aby dostaly ještě další. Musela jsem před nimi doslova couvat, aby mě nezašlapaly. Nakonec mě pak zachránil jejich učitel, kterého poslechly.

Ve vesnici jsem udělala pár fotek, ale s místními je potíž, protože mi utíkají pryč ze zorného pole. Kdo je však vděčný za jakoukoliv pozornost jsou děti. Místní rybáři tu zrovna měli položeného  uloveného docela velkého rejnoka. Jen tak tu ležel v písku  ještě s omotanými provazy kolem svého těla a nikdo se zatím o něj nestaral.

U nás jsme se osvěžili Colou a pak jsme se po krátké přestávce vydali po pláži na sever, kde měla být laguna s pěkným šnorchlováním. Šli jsme tam necelou hodinu a půl. Bylo opět po poledni a pěkné vedro. Tímto směrem je to ještě více opuštěnější než do Paje. Sice jsou tu resorty, ale zřejmě zavřené a bez turistů až na vyjímky. Už jsme šli docela dlouho a tak jsme vešli do jednoho moc pěkného resortu, který měl i vlastní bazén a samoplující dřevěný altánek s bílou plachtou na moři. Myslím, že musel být asi pěti hvězdičkový, protože za Colu tu chtěli přes 3000Tzs, což jsme odmítli a pokračovali dál. Něco jako lagunu jsem viděla na obzoru, tak jsme byli rádi, že máme konečné vytyčený cíl cesty.

Narazili jsme tu na krámek s obrazy, který vlastnil kamarád od Daniely. Hned se s námi dal do řeči a byl strašně šťastný, že si může popovídat. Ani nás nenutil, abychom se šli podívat do jeho krámu a něco si koupili.

Laguna měla nádhernou barvu od tmavě modré po tyrkysovou. Také tu byl jeden resort a dřevěné dlouhé molo do moře, na jehož konci stála restaurace a možná tam byl i nějaký pokoj. Na toto molo byl přístup zakázán. Je to místo určené pro V.I.P. klientelu. Nikdo nikde tady nebyl krom jednoho hlídače a nějaké pokojské, bohužel neuměli vůbec anglicky. Měli tu jeden suvenýr shop a spousty vystavených obrazů kolem, ale bylo zavřeno. Za rohem jsme objevili schody do svahu, které vedly k restauraci s pěkným výhledem. Naštěstí měli otevřeno a tak jsme si dali vytoužený Sprite. Vyfotili jsme si překrásný výhled na Lagunu, nechali si tady za barem náš batoh a vydali jsme se jen se šnorchlem za místním podmořským dobrodružstvím.

Na kraji moře bylo málo vody a tak jsme mezi mrtvými korály došli do trochu větší hloubky. Šli jsme po levé straně mola. Ještě než jsme se ponořili, tak jsme pod vodou na písku objevili krásného černého plže s bílými tečkami. Když se Pavel přiblížil botou tak se část plže sesunula podél ulity dolu do stran a uprostřed se objevil bílý hladký kousek ulity. Vypadalo to děsně zvláštně. Jakmile jsme se ponořili, tak mi začalo téct do hubice. Postavila jsem se ve vodě do písku, ale po chvíli jsme už byla někde úplně jinde. Vůbec jsme si nevšimli, jaký je tu silný proud. Když jsem dala znova hlavu pod vodu, tak jsem se zděsila, protože kolem leželo spousta velkých ježků. Pavel se ke mně dost špatně dostával, protože musel plavat proti proudu. Snažil se poštelovat mojí hubici, ale vždycky ztratil rovnováhu a já se ho snažila chytat, aby mi neuplaval. Bála jsem se, že mě ale strhne s sebou. Chvíli jsme tam takhle zápasili a pak se raději vydali ke břehu. Proud naštěstí byl tím směrem. Kdyby to bylo opačně na širé moře, tak nevím, jak by jsme to zvládli. Museli jsme dávat pozor na ježky, kteří na nás koukali ze všech koutů. Když už jsme byli skoro na mělčině, tak jsem spatřila malou světle skvrnitou murénku. Docela jsem se lekla, ale naštěstí se ani nepohnula. Naše šnorchlování mělo tedy rychlý spád. Škoda, že nám na břehu zapomněli říct, že by se tu mělo kvůli proudu šnorchlovat dopoledne.

V restauraci jsme si vyzvedli batoh a zamířili jsme do krámku se suvenýry, kde již měli otevřeno. Dozvěděli jsme se, že je možné si zde pronajmout lodičku za 25USD, která by nás popovezla ještě kousek cca 700 m na sever, kde je mnohem lepší šnorchlování. Bohužel už dnes bylo dost pozdě a zítra jedeme pryč. Koupili jsme si tu obdélníkové dlouhé plátno s africkým motivem. Povrch byl jakoby pogumovaný. Usmlouvala jsem to i s pohledem a známkou dohromady na 18USD. Na pravé straně mola (směrem k Bewjuu) se dalo pohodlně koupat. Tady nebyly na kraji žádné korály, jen krásný příjemný písek. Vykoupali jsme se a pomalu se přibližovali zase zpátky k nám do dočasného domova. U drahého resortu jsme se zase vrhli do vody k altánku, který se tu na hladině romanticky pohupoval. Voda už znova nasála super teplotu, což bylo parádní.

Po sprše jsme měli v restauraci opět gurmánské překvapení. Daniela se Saidem jedli s námi. Byla to opět rýže s rybou (název pokrmu:Palau), ale jiný recept (7000Tzs). Ryba byla na malé kousky v červeno oranžové omáčce. Opět ji Said dělal s kokosovou omáčkou, ale tentokrát mě to naštěstí neprohnalo.

Daniela nás pak provedla po zbytku jejich resortu. Ukázala nám jiné chajdičky a velkou vilu, kde měli moc pěkný horní pokoj. Snažili se to udělat jako velký bílý stan, takže měli všude po stranách rozvěšené bílé plachty. Pokoj měl svoji koupelnu a prostornou terasu. Vypadalo to tam skvěle. Dole v přízemí byl ještě jiný pokoj s krásnou starou postelí a společná kuchyňka.

Než jsme šli spát, tak jsme se rozloučili, jelikož se zítra už neuvidíme, protože budeme vstávat hodně brzo, abychom včas přijeli do Stone Townu.

10.03. Stone Town, Spice Tour (zahrada koření), pláž Mangapwani

Ráno jsme rychle posnídali, rozloučili se se Saidem a šli do vesnice na dalla-dalla 324. Právě byl východ slunce a celé pobřeží bylo zalito sytě oranžovou barvou. Vypadalo to nádherně a mnohem lépe než západ slunce na Nungwi. Odjížděli jsme před sedmou přímo z centra vsi. Cesta do Nungwi netrvala dlouho a moc jsme se tentokrát ani nemačkali. Ve Stone Townu jsme byli během hodiny.

Na Darajani marketu jsme obdivovali několik zajímavých úlovků z moře a krásné nové vyřezávané dveře. Pak jsme hned šli do Haven Guesthousu. Dveře měli ještě zavřené, ale naštěstí nám otevřeli. Pokoje jsou skromnější, ale zase jsme platili jen 20USD se snídaní. Nesměli jsme se podepsat ani do návštěvní knihy, takže jsme tu byli asi načerno. Oddělené koupelny byly dvě, ale na jedné moc nefungoval záchod. Nezdrželi jsme se tam moc dlouho, protože nás tu před devátou vyzvednou na dnešní výlet do zahrady koření. Museli jsme si ještě jít vyměnit 20USD, protože nám docházeli jejich místní peníze a taky jsem potřebovala dát pohled do poštovního kaslíku u pošty. Šli jsme do Shangani do centra Stone Townu. Byla sobota a pošta byla zavřená, ale kaslík jsme našli. Dál jsme pokračovali k NBC Bank, kde mají mít dnes otevřeno pouze dopoledne. Těsně před bankou nás začal otravovat nějaký místní a tvrdil nám, že uvnitř nemění hotovost, což mi přišlo dost divné, ale hlídač banky nám to odkýval. Nevím proč jsem se nešla podívat dovnitř, ale tak nějak se to seběhlo, že nás vedl k nějakým výhodnějším směnárnám. Došli jsme nejméně ke třem, které byly zavřené. Už jsem z toho byla celkem nervózní a chtěla jsem se vrátit, ale nakonec jsme došli do nějakého hotelu, kde jsme peníze vyměnili za né až tak dobrý kurz. To jsme se zas nechali pěkně napálit, ale potřebovali jsme jen pár drobných, tak to nevadilo. Nejhorší bylo, že jsme byli úplně dezorientovaní, jak jsme se tu rychle proplétali mezi úzkými uličkami. Místňák nás dovedl až k našemu guesthousu a chtěl abychom mu dali nějaké peníze. Řekla jsem mu, že mu nic nedám, že se nám sám nabídl a vnucoval, a že to měl říct hned, že bychom s ním nikam nešli. Strašně se začal rozčilovat a dovolával se na policii. Bylo mi to jedno, protože to jen zkoušel, ale nemohli jsme se ho pořád zbavit. Dala jsem mu 300 Tzs, ale tím jsem ho vytočila asi ještě víc. Byl úplně mimo, ale nehodlala jsem mu nic dávat. Nejvíc mi vadilo, že věděl, kde bydlíme. Bála jsem se, že by si na nás mohl s kámošema večer počkat, ale naštěstí se nic podobného nekonalo. Utekli jsme mu dovnitř hotelu úplně vyklepaní. Ještě chvíli venku nadával a pak zmizel. To jsme ale pitomci, ale někdy se tu stane, že nám v pohodě místní pomohou a tak se člověk nevyzná, který je vyčůraný a který ne.

Auto od cestovky Mitus Spice Tour přijelo  a my vyrazili na výlet. Pořád jsme museli myslet na toho blba. Jeli jsme směrem na sever. Zahrada byla někde kousek od Bubu a víc do nitra ostrova. Naše skupinka se skládala ze dvou aut. Nejdříve jsme se seskupili v jednom velkém altánku, kde nám průvodce vysvětloval, jak se pěstují banány a také povídal o jednom plodu, který se nejí ale jeho maz uvnitř plodu se používá jako přírodní gel na vlasy. Tento strom rostl právě kolem altánku. Bohužel si nepamatuji jeho název. Dál jsme pokračovali po rozlehlé ploše, kde jsme viděli různé druhy koření jako je skořice, citrónová tráva, hřebíček, káva, maniok, muškátový oříšek, kakao, vanilka, pepř a mnoho dalších. Záleží jaká je roční doba ve chvíli návštěvy, protože není možné vidět všechno. Chvíli jsme šli a chvíli nás auta popovezla dál. Bylo krásné slunečné počasí a moc pěkné mráčky nad palmovými háji, tak jsme si hrála s polarizačním filtrem. Mezi místními plantážemi jsou i vesničky a tak nás doprovázelo několik dětí, které nám neustále nabízely malé pletené drobnosti z trávy. Raději jsme si ale nic nevzali, aby pak od nás nechtěli peníze. Navštívili jsme tady také staré nefungující malé perské lázně. Měli jsme tu ochutnávku místního sezónního ovoce a také jsme si tu mohli koupit různé druhy koření, čajů, olejíčků a mastiček. Oběd se pak konal zase na začátku v prostorném altánku. Na zemi byly rozložené rohože, na kterých se sedělo v kruhu. Měli jsme nějakou polévku, rýži a karí s rybou. Chutnalo to dobře. Chtělo se mi pak čůrat a tak nás poslali do protější zděné budovy. V rohu jsme viděli jednoduché ohniště, na kterém nám připravovali oběd. Dále tu bylo několik místností a na konci záchod, který byl stejný jako v Serengeti v tom jednoduchém kempu. Betonová místnost s velmi malou úzkou obdélníkovou dírou uprostřed. Sotva se člověk mohl trefit.

Jedno auto s turisty pak pokračovalo zpátky do města a druhé, kde jsme seděli my, vyráželo na pláž Mangapwani a do přilehlé jeskyně. Do jeskyně se musel zaplatit vstupní poplatek 1000Tzs. Nám se tam ani moc nechtělo, tak jsme na ostatní počkali. Mohlo jim to zabrat tak 20 minut a museli mít s sebou baterku, tak nemyslím, že to bylo něco extra zvláštního. Už jsme takhle navštívili dost jeskyní, ale žádná se zatím nedala srovnat s těmi našimi v Čechách,  proto jsme k tomu přistupovali skepticky. Pláž Mangapwani je docela odlehlá. Jelo se tam po prašné cestě mezi palmovým hájem. Pláž vypadala nádherně. Kousek byla písečná a další část pokrýval tmavý, lávový a celkem hladký kámen, který byl nakumulovaný vedrem, takže jsem si musela pomalu sedat, abych si nespálila zadek. Připadala jsem si jak na peci. Pláž byla umístěna v malé zátoce. Ze stran byla lemovaná korálovými skalnatými výběžky, u břehu pak rostla palma vedle palmy. Opravdu moc pěkný kout. Nebe i moře mělo nádhernou barvu a tak mě zase chytlo focení. Relaxovali jsme tu tak hodinku a pak se vrátili do Stone Townu.

V cestovce jsme si pak ještě zařídili zítřejší výlet na Prison island. Snažili jsme se smlouvat o ceně, ale dali nám dolu jen pár dolarů a to jen díky tomu, že jsme měli vlastní šnorchly. Platili jsme za loďku 28USD. Vyrážet jsme měli zítra od břehu v devět hodin a zpátky jsme chtěli jet kolem jedné hodiny, abychom to pohodlně stíhali na letiště. Jinak je to na turistech, kolik času by chtěli na ostrově strávit. Na Prison islandu se platí vstupní poplatek 4USD/os nebo 6000Tzs/os. Tento poplatek je mimo částku za celkový výlet. Je už konec sezóny a tak proto je možná cena za loďku vyšší než jindy.

Od cestovky jsme se šli projít po městě, abychom viděli také nějaké památky, které jsme zatím nestihli obejít. Šli jsme kolem krásné budovy Old Dispensary, naproti Big Tree jsme zašli na Colu do restaurace Mercury’s, kde je pěkný výhled do přístavu a hlavně tu mají fotografie Freddie Mercuryho a hrají tu jeho písničky. On sám se narodil pár bloků odtud. Dál jsme šli podél břehu k Forodhani zahradě. Už tu místní plnili své stánky s mořskými pochutinami a tak jsme se na to šli podívat za světla. Viděli jsme tu krásné velké oranžové kraby. Pak jsme šli kolem pevnosti do ulice Knyatta, kde je spousta krámků s pěknými suvenýry. Chtěla jsem si tu koupit nějaké pěkné album. Měli tu moc hezkých pohledů a mnoho dalších věcí. Také tu měnili peníze za výborný kurz 1270Tzs za 1USD. Už se začalo stmívat a tak jsme se tu nechtěli moc zdržovat, abychom došli ještě za světla k budově starého Muzea. Šli jsme kolem Victoria Hall & Gardens a kolem State Housu. Také je tu naproti nemocnici zastávka dalla dalla, které jezdí na 7 km vzdálené letiště. Než jsme došli do Forodhani zahrady byla už tma. Cestou jsme si za 4000Tzs koupili CD s nejoblíbenějšími tanzánskými písničkami. V zahradě jsme si pak dali večeři u stánku, který jsme obdivovali odpoledne. Stálo nás to 9000Tzs. Měli jsme jednu velkou porci brambor, malou porci brambor, špíž s rybou, špíz s krevetami, špíz s lobstrem a špíz s mušlemi. K pití jsme si dala opět výborný džus z cukrové třtiny za 500Tzs.

Krámy se suvenýry zavírají celkem brzy a tak jsme už měli smůlu. Došla jsem do jedné internetové kavárny (kousek od pošty), kde jsem mohla zaplatit jen za 10 minut, což stálo 200Tzs. Jinde chtěli platit za celou hodinu, i kdybych využila jen pár minut. Chtěla jsem si zkontrolovat, jestli se nezměnil čas našeho odletu.

11.03. Prison island, cesta domů

Ráno jsme si museli všechno sbalit a odnést dolů pod schody do úložného zamřížovaného prostoru, abychom zbytečně neplatili za pokoj. Uschování krosen bylo zdarma.

K snídani jsme měli toasty, velkou palačinku, čerstvou skleničku džusu, čaj, kávu či mléko. Bylo to moc dobré a bylo toho hodně.

Vstávali jsme opět brzy, abychom se ještě před odjezdem na Prison  island podívali k Anglikánské katedrále a přímo do centra Darajani marketu. Obě dvě místa byla od nás kousek. Tradičně jsme si chtěli cestu zkrátit a zabloudili jsme, ale zato objevili kratší cestu úplně někam jinam, kam jsme před tím chodili oklikou. Mraky se na obloze pěkně honily. No jo, jedeme na výlet, tak se není čemu divit. Chvíli jsme si počkali u jedněch dveří, než se přeháňka přehnala.

U Aglikánské katedrály nikdo nebyl. Byla sobota a to není vnitřek přístupný turistům, jelikož tu mají místní mše. Obešli jsme si to tu kolem dokola a jen trošku nakoukli pootevřenými dveřmi dovnitř. Sedělo tam hodně lidí, kteří zpívali a hrály jim k tomu varhany. Zvláštní byl pohled na kamenné sochy otroků před katedrálou, až člověka mrazilo.

Na Darajani marketu toho moc zajímavého nebylo krom vyřezávaných dveří a ryb, které jsme již viděli dříve. Koupila jsem tam jedno mango a trs banánů, abychom měli na ostrově něco k jídlu. Není totiž jisté, zda bude mít tamní restaurace mimo sezónu otevřeno. Tak jsem si teď vzpomněla, že jsme také viděli veliký trh na kraji Stone Townu, když jsme vyjížděli směrem k Bewjuu.

Před devátou hodinou si nás vyzvedl řidič, který nás odvezl ke břehu kousek před restauraci Mercury’s, kde parkovalo hodně malých dřevěných Dhoni. Ta s názvem Luvely Bubly patřila teď celé dopoledne i s jejím řidičem právě nám. Tak mě napadá, že kdybychom předtím zašli rovnou sem místo do cestovky, že bychom měli asi možná lepší cenu, ale pozdě je bicha honiti.

K ostrovu jsme připluli během pouhých dvaceti minut. Slunce moc nesvítilo, obloha byla celkem zamračená, ale po desáté hodině se to začalo vybírat a už bylo jen a jen nádherně.

Ostrov měl dlouhé dřevěné molo, které vedlo do moře, malou pěknou přilehlou pláž, ze které vedly schody k bazénu, restauraci a recepci. Na recepci jsme zaplatili vstupní poplatek na ostrov 6000Tzs/os. Kousek opodál jsme vstoupili do rezervace, kde se chovají sloní želvy. Byli jsme tu jediní turisté, než se přihnala skupinka hlučných Italů. Byli jsme svědky toho, jak obrovský želvák skočil za velkého řevu na želví partneru, udělal pár pohybů, které trvaly sotva několik vteřin, a pak se svalil vedle. Zahrada je celá docela ve stínu a mají zde i pár vodních jezírek. Krom velkých želv, které mají asi svůj název díky své velikosti a tomu, že se jejich krk dokáže pěkně natáhnout jak chobot slona, jsme zde mohli také obdivovat krásné pávy. Je zde možné jít k želvám na trávník a udělat si s nimi fotku.

Na tomto ostrově byla v r. 1893 postavena věznice, která však svůj účel nikdy nenaplnila. Po dokončení stavby, zde působilo karanténí centrum proti žluté zimnici, která v tomto regionu  zuřila. Dnes je budova pěkně udržovaná. Než se vstoupí na malé nádvoří, prochází se restaurací, která má vlastní velkou pec na pizzu. Budova má žlutou fasádu , dřevěné okenice s dveřmi mají vyšisovaný modrý nátěr a sem tam se po zdi pne něco jako břečťan. Na posledním druhém nádvoří nebo spíš terase stojí hezké dřevěné stoly a židle a je odtud krásný výhled na moře. Dům stojí na skalisku a právě hned pod ním tu plula plachetnice s rybáři. Vypadalo to kouzelně. Také tu mají krásně upravené toalety.

Vedle restaurace je zeď s pěknými vyřezávanými dveřmi, ale tam mají přístup jen ti kteří jsou na ostrově ubytovaní. Mají tam tenisové kurty, ubytování, soukromou pláž a asi mnoho dalších vymožeností.

My jsme se vrátili k přední restauraci, kde je převlékací místnost u sprch, opět moc pěkně udělaná. Pak jsme se prošli po molu, udělali pár fotek a šupajdili do naší lodˇky, abychom se popovezli kousek od břehu, kde má být pěkné šnorchlování. Pod vodou to bylo opravdu zajímavé. Nejkrásnější byly zdejší různě barevné hvězdice, kterých tu leželo bezpočet. Měly krásně syté barvy jako např. žlutou, zelenou, červenou, modrou. Šnorchlovali jsme tak kolem hoďky a pak se přesunuli na pláž. Obloha byla již krásně vyjasněná a po písku se dalo sotva přejít bosou nohou, jak byl rozžhavený. Bachraté mraky na nebi seděly děsně nízko. Vypadalo to úžasně a to hlavně přes objektiv, když jsem si hrála s polarizačním filtrem.

Sedli jsme si na odlehlejší místo, kde jsme si pochutnali na výborném mangu a banánech. Já jsem se šla ještě jednou projít na molo a kolem bazénu, abych zdokumentovala nádherné počasí, ostrov a jeho přilehlé pobřeží s úžasnou barvou moře. Pavel šel mezitím šnorchlovat hned ze břehu. Já jsme se k němu později připojila. Plavali jsme kousek před molem. Museli jsme se hodně snažit, protože tu byl silnější proud, který nás stále přibližoval ke břehu. Objevili jsme tu nádherného velikého růžového plže s ještě nádhernější ulitou. Plž měl docela neúměrně široké a dlouhé tělo ke svému pojízdnému domečku. Byl pomalý jako šnek, tak jsme si ho mohli v klidu prohlížet, jak nám bylo libo.

Když jsme jeli zpátky do Stone Townu, voda byla jako olej, nikde stopa po žádné vlnce. Poslední fotky jsem udělala pohledem na město z naší loďky.

Měli jsme ještě tak hodinku čas a tak jsme chtěli zajít do toho krámku, kde měli alba na fotky. Byla ale bohužel neděle a zrovna tento krám měl zavřeno. Šli jsme se tedy podívat do jiného Memories of Zanzibar, ale tam jich měli málo a ne ta, která jsem chtěla. Koupili jsme tam pár suvenýrů a dokonce šlo platit i kartou.

U Haven Guesthousu jsme si chtěli dát studenou Colu, ale vedlejší krámek měl také zavřeno a v guesthousu jim nešel proud, takže to co měli v chladícím boxu bylo teplé. Zbylo nám ještě několik šilinků a tak jsme si objednali na letiště taxi za 8000Tzs a odstoupili od původního plánu, že půjdeme před nemocnici a pojedeme dalla-dalla. Náš bytný nám dovolil použít spodní koupelnu. Krosny jsem si rozložila na jídelní stoly a začala jsem přerovnávat věci. Čas jsme měli akorát tak, abychom to všechno stihli.

Na letišti to vypadalo hodně jednoduše a spousta věcí se tu dělala ještě manuálně. Na místních palubkách jsme například neměli uvedená ani jména. Odletovou taxu 25USD/os. jsme bohužel platit museli. Počítala jsem s tím,  měla jsem na to peníze bokem. Odletová hala byla malinká a narvaná lidmi, protože letadla měla zpoždění. Ceny jsou tu normální jako ve městě v krámu. Suvenýry tu také nejsou drahé. Když jsme šla na záchod, tak jim zrovna nefungovalo splachování. Paní tam stála s kýblem vody a zalévala to po turistech. Ještě že jsem šla jen na malou.

ODKAZY:

Náš kontakt přes který jsme měli zařízené Mt. Meru a safari :

p. Remin   ersaris@yahoo_com tel: +255 754 282 754

cestovka přes kterou to měli naši známí (safari: 4 osoby 420USD na den) : 
Victoria Expedition, Meru House inn, Sokoine Road, P.O.Box 14875, Arusha
www.victoriatz.com
info@victoria_com“>info@victoria_com

Cestovka s cenami a dobrými popisky: www.tanzaniawildlifesafaris.com

Počasí:

Zanzibar        http://www.bbc.co.uk/weather/5day.shtml?world=1610

Arusha         http://www.bbc.co.uk/weather/5day_f.shtml?world=1029

Autobusové spojení:

http://www.scandinaviagroup.com/Scandinavia%20Express/scandinavia_express_routemap_tanzania_dararusha.html

http://www.tanzania-info.co.uk/timetables/bus-timetables.html

Coastal airlines : www.coastal.cc

Info o zemi:

http://www.thepartners.cz/pg_3.htm – česky – info o parcích

http://www.kalerta.com/index.php?itemid=4 – Zanzibar  – česky

http://www.travellerspoint.com/budget-accommodation-en-ci-1413.html – ubytování

http://www.e-gnu.com/safari-lodges-camps-hotels-tanzania.html – ubytování

http://www.africatravelresource.com/africa/E/zanzibar/accommodation/P/03/ZMIS/ZMISa.htm – ubytování

http://www.kilimanjaro.cz – česky info  o Kili , dalších vrcholcích a parcích

http://www.tanzaniaodyssey.com – Tanzanie AJ

http://www.zanzibar.org – Zanzibar  AJ

www.pemba.net Pemba ostrov AJ

www.go2africa.com – AJ

Mwamba Garden Village (skoro krajanka Daniela a její Said) 25USD se snídaní, 20USD bez

PO BOX 2664, Zanzibar, East Coast Bewjuu

dmwamba1@yahoo_com

tel: + 225 (0) 777 840 804  Mr. Khamis Hemed Said

Zkušenosti čtenářů

Linda

Tvoje shrnuti cesty po Tanzanii bylo velice hezke. Jak jsem zjistila, nebyla jsi moc safari v tanzanii nadsena. Chystame se do Afriky po prve pristi rok, jsme zrovna ve fazi hledani vhodneho obdobi a rozhodli jsme se pro Tanzanii, protoze muzes skloubit vice veci najednou. Tak jak jste to udelali vy.
Presto by me zajimalo, jestli mas nejake tipy na jinou zemi (J.A.R. – tusim zaznelo)? Diky Linda

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář:

Články v okolí