O Lijiangu byl natočen film „Za Oblaky“. Asi bych jej přezvala na město v oblacích, jelikož od rána hustě pršelo.
Čtvrtek 9.8.
Ráno lilo jako z konve. Doběhla jsem pro lístky na autobus, napsali jsme jakýsi vzkaz na cestovatelskou tabuli a odjeli. Autobus měl zpoždění, a potom jsme ještě asi hodinu vyměňovali peníze, takže se naděje na výlet za pandami velkými pomalu rozplývaly. Naposledy jsme dorazili do hotelu, kde jsme k hrůze majitele i radosti kolemjdoucích zvědavců přebalili všechny věci. Čas zbyl jen na výborné kuřátko v KFC, a za půl hodiny jsme už seděli ve vlaku do Kunmingu. Lehátková třída byla neuvěřitelně luxusní. Každý jsme měli pro sebe nejen prostor lůžka a vlastní prostěradlo, ale i možnost projít se uličkou na záchod, využít samovar k zalévání ďábelských polívek, posedět u stolečku v uličce, v níž byl mimochodem koberec, a dívat se na ubíhající krajinu, která se celkem dramaticky měnila. Když se večer setmělo, dali jsme si pivo, já četla průvodce, a pak jsme se skvěle vyspali. Lidé byli celkově kultivovanější, tišší a hlavně jich bylo právě jen tolik, kolik jich být mělo.
Pátek 10.8.
Kolem deváté jsme dorazili do Kunmingu. Mým hlavním úkolem bylo koupit zase ihned další lístky. Fronta byla neskutečně dlouhá, ale policajti hlídali její evropský charakter. Ukázala jsem příslušné obrázky v knize, přiložila náčrtek palandy a dostala správné lístky. Naštěstí alespoň číslice mají latinské. Za hodinu jsem je šťastně třímala, za to Petr vypadal bledě, a hned když jsem se vrátila, odběhl na záchod. Lístky na autobus do Lijiangu byly k mání asi za dvě hodiny. Šli jsme se tedy zatím projít do ulic kousek od nádraží, chvilku poseděli u veřejných záchodů i na nich a já konečně vyzkoušela nonverbální komunikaci s osobou sedící na bobku vedle. Sedli jsme si do hospůdky, ale Petr už měl k pouliční stravě znatelný odpor. Uložili jsme se do lehátkového autobusu a šest hodin konverzovali s Číňanem, který se učil anglicky. Hodně nám toho pověděl, ale ještě více chtěl sám zjistit. Příští rok pojede do Norska, už se moc těší, ale bojí se, jak tam vystačí s penězi, které na cestu od zaměstnavatele dostane. Silnice až do Dali vedla po dálnici, potom po relativně dobré asfaltce. Přesto však jedna slečna opět blinkala. V Číně mají úplně všude blicí pytlíky a stále se někomu dělá špatně – z výšky, ze zatáček, asi i ze zběsilé jízdy. Naše evropské žaludky si nestěžovaly na nic. Na přestávce jsme si objednali už známým způsobem kuřecí stehýnko a spokojeně na chvíli usnuli. Lijiang se objevil krátce před setměním, rozloučili jsme se s kamarádem, koupili na pozítří lístky do Soutěsky skákajícího tygra a vydali se autobusem do centra. To jsme prošli úplně vyjukaní nad tou spoustou světel, restaurací a turistů (tentokrát i bílých) a našli pěkný hostýlek s dvorkem. Byl v jednom z těch nádherných starých domů, pro které je celé městečko na seznamu UNESCO. Zůstaneme tu dvě noci, abychom si stihli nechat vyprat. Večer jsme poseděli v okně, vypili pivko od našeho čínského kamaráda a pozorovali blesky na obloze. Nevěstily nic dobrého.
Sobota 11.8.
O Lijiangu byl natočen film „Za Oblaky“. Asi bych jej přezvala na město v oblacích, jelikož od rána hustě pršelo. V roce 1996 postihlo Lijiang silné zemětřesení, při němž bylo mnoho nových budov srovnáno se zemí, zatímco tradiční architektura národnosti Naxi se udržela velmi dobře. Čínská vláda nechala zrekonstruovat oblast s důrazem na tyto původní stavby a OSN jej zařadila na seznam světového dědictví. Městečko je tvořeno několika umělými kanály, kolem nichž vznikla spleť uliček, vodních mlýnů a rušných tržišť. Dnes tu všude vidíme kavárny a hospůdky s lampiony, případně prodejny krásných ručně dělaných výrobků. Když se na procházku vyrazí brzo ráno, člověk zastihne domky ještě neotevřené, zatímco po ulicích chodí zdejší obyvatelé často v tradičním oděvu. Našli jsme nádherný plakát Maa, který jsme museli okamžitě koupit Martinovi jakožto nového patrona chotusických akcí.
Při cestě do vesnice Baisha jsme se opět stali trochu obětí mafie, ale budiž. Vesnice leží severně od Lijiangu, v rovině pod horou Nefritového draka. Za Kublajchána, který připojil i tuto vzdálenou část, se stala hlavním městem. V jejím okolí jsou pěkné chrámy s freskami z 15. a 16. století. Zpodobňují témata taoistická, ale i výjevy typické pro čínský a tibetský buddhismus. Samotná vesnička není nijak extra zajímavá až na jednu starou babičku. Ta nás odchytla se zápisníkem v ruce pod branou a nutila nás, abychom si přečetli jisté reference o její dobrotě, pohostinnosti a nevypočítavosti. Chtěli jsme to zkusit, a tak jsme ji následovali do jejího domu. Měla krásnou zahradu, opravdu nás také pohostila dýňovými semínky a přinesla tradiční oděv kultury Naxi, do něhož nás navlékla. Vyfotila nás mnohokrát, měla v tom docela praxi. Rádi jsme jí rovněž napsali pár hezkých slov do jejího notýsku. Když jsme však odcházeli, řekla si o peníze, a to o mnohem více, než bychom jí bývali dali rádi. Trochu zaskočení jsme ještě koupili pár věcí na blešáku, Petrovi tričko a už se rozhodli odsud zmizet.
Večer jsme si vyrazili do Prague Café, což je destinace pro Čechy takřka povinná. Dali jsme si pivko, pizzu a vepřovou Čínu, Petr si potom vymohl ještě jednu pizzu a dva panáky. Příjemně jsme poseděli s výhledem na turistické korzo v krásných uličkách. Lehce přežraní jsme se pak vrátili domů a začaly problémky.
Neděle 12.8.
Petrovi bylo opravdu zle, já ráno běžela do obchodu koupit mu něco k pití a sušenky. Potom jsem se musela vydat přes celé centrum až na autobusové nádraží, abych vrátila jízdenky do Soutěsky. Vrátila jsem se celá utrmácená, ale se spoustou dárečků. Nebylo kam spěchat, a tak jsem se věnovala nákupům.
Chvíli jsem u Petra zůstala, napsala pohledy, a když usnul, odešla jsem do Parku jezera černého draka. Ten je nádhernou ukázkou čínské zahrady. Zahradnictví pokládáno za umění, jakýsi druh kaligrafie a prodělalo největší rozvoj za dynastie Ming. Třemi základními prvky čínských zahrad jsou skála, voda a kámen. Nad umělým jezírkem se má za pěkného počasí tyčit úchvatná pětitisícová Sněžná hora Nefritového draka (Yulong Xueshan). Podařilo se mi vniknout dovnitř zdarma, jelikož hlídači hlavní brány při odpoledním deštíku v klidu pospávali. Obešla jsem zahradu zleva a vrátila se přes most pěti oblouků. Kousek vedle je umělý ostrov s Měsíčním pavilonem.
Vstoupila jsem do taostického chrámu Božského draka, a také k síni Pěti fénixů z doby dynastie Ming. Taoismus je jediným původním čínským náboženstvím, podle tradice je jeho zakladatelem Lao – C´, který se narodil kolem roku 604 př.Kr. Na konci svého života prý nasedl na vodního buvola a jel na západ do Tibetu, kde měl najít duševní klid. Cestou byl požádán, aby zapsal své krédo, které je dnes známé jako „O cestě a její síle.“ Byl filosofem, neusiloval tedy o žádné náboženství, ale všechny čínské věrouky – taoismus, konfuciánství i buddhismus jsou neoddělitelně propojeny se starou animistickou vírou. Zakladatelé byli zboštěni, sejně tak i předkové a panteon bohů či duchů. Taoistické chrámy jsou proto barevné jako lamaistické a hýří scénami z čínské mytologie. Na dveře chrámů se ku příkladu malují divoce vyhlížející bytosti k odehnání zlých duchů. Tao přitom nemůže být uchopeno, je to cesta univerza, hybná síla přírody či řád života a může být poznáno pouze pomocí mystického vhledu. Cílem tohoto poznání je harmonie s přírodním řádem.
Nakonec jsem se podívala do multimediálně řešené expozice Ústavu pro výzkum náboženství Dongba. Toto náboženství opět vychází z tibetského bön, využívá síly šamanů a mystičnosti přírodních míst. K obřadům se často používají různé repliky zvířat, masky a rituální dřevěné meče. Náboženství Dongba náleží kultuře Naxi, která byla donedávna matrilineární, i když ne zcela matriarchální. Místními vládci byli muži, ale hlavou rodu se stala vždy starší žena. Muži žili a pracovali pro rodinu své matky, zatímco do domu milenky pouze docházeli. Pokud byl vztah přerušen, milenec přestal ženu i dítě podporovat. Otcovství tedy celkově nebylo důležité. Jejich kultura vyvinula zvláštní piktografické písmo, které je jediné svého druhu stále užíváno a které dalo vzniknout základnímu náboženskému textu „Stvoření“.
Vrátila jsem se opět k Petrovi a jala se shánět suchou rýži. Tu jsem dostala za 2y, k tomu koupila čtyři rajčata a dietní večeře byla hotová. Mýtus o drakovi nás potom tvrdě uspal.
Pondělí 13.8.
Ráno už bylo Petrovi lépe. Zabalili jsme si batůžky, já ještě skočila vyfotit pár obrázků ve sluníčku a už jsme odjížděli autobusem do Soutěsky skákajícího tygra. Dneska bylo pekelně zle pro změnu mně a málem jsem tu cestu nevydržela. Oba už jsme si netroufli na jiné jídlo než tyčinku snickers a coca-colu. Zaplať pán Bůh za globalizaci. Hory se zvedly, přejeli jsme první zatáčku hnědé řeky Yangze, neboli Jang – c – tiang, a zastavili ve vesnici Shigu. Tam jsme vyřídili povolení ke vstupu, protože v Číně se musí platit i za to, že člověk chodí přírodou. Pokusila jsem se pokladní ošidit studentskou slevou, ale nepovedlo se. Vyrazili jsme po silnici a za nedlouho odbočili doleva vesnicí stále do kopce. Bylo vedro, sluníčko pražilo na kukuřici a sem tam dokonce mraky dovolily vysokým štítům vylézt. Na konci té vesničky se k nám přihnaly ženy, které rukama nohama lamentovaly nad tíhou mého batohu. Když jsem jejich „laskavou“ pomoc odmítla, nevzdaly se výdělku a šly stále za námi, jak supi čekající na svou kořist. Až padnu … vezmou mi batoh a dostanou yuan. Nejhorší bylo, že se mi dělalo opravdu chvílemi dost zle, takže jsem se bála, aby se toho nedočkaly. Nakonec jsem na ty paní křičela a opakovaně jim dávala najevo, že dál nepůjdu, dokud nezmizí.
Cesta se vinula po travnatém úbočí stále výše nad řekou a asi po dvou hodinách jsme dosáhli další vesničky s Naxi Family Guest House. Nebylo zrovna pozdě, ale trochu se zatahovalo, a hlavně jsem už prostě nemohla dál. Pokoj jsme si vzali bez záchodu, takže jsme oba trávili většinu pobytu vedle dvorku nad betonovým žlábkem. Majitelky však měly spoustu pochopení, aby nám nechaly uvařit si v kuchyni naše pytlíkové Kuře na paprice. Bohužel už nám nechutnalo ani to. Ještě jsme si udělali malou procházku a pořádně si do rána odpočinuli. Zdejší domky kultury Naxi mají nádvoří odkud se vstupuje do jednotlivých obytných i hospodářských částí, hlavní přijímací místnost je zvenčí vyzdobena barevnými řezbami.
Úterý 14.8.
Zdraví jako rybičky jsme vstali brzo a vyrazili do kopce. Stezka šplhala vysoko na skálu, odkud se před hloubkou soutěsky až tajil dech. Prošli jsme 24 zatáček jako nic a rychle dosáhli vrcholu ve 2.660 mnm. Odtud se otevíral pohled na zasněžené čtyřtisícovky protější strany. Seběhli jsme bambusovým lesem opět dolů a pokračovali úboční cestou kolem malého vodopádku, v němž jsme se chvilku ráchali, do Tea Horse Guest House pro další snickers. Cesta vedla ve skalním zářezu a krajina okolo byla čím dál krásnější. V další větší osadě přímo proti ohromné dvoutisícové skalní stěně jsme si dali oběd. Hospůdka se jmenovala Half Way Guest house, ale v podstatě se nejednalo o polovinu, nýbrž o konec cesty soutěskou. Prošli jsme další vodopád, pak už seběhli na silnici, kousek po ní šli a za zatáčkou už se objevila zahrada Ořešáků. Nebyla to oproti očekávání žádná zahrada, ale normální vesnička u silnice. Odtud lze udělat jednodenní výletík nahoru do boční rokle k vodopádu v bambusovém lese. Náš francouzský kamarád však nenašel cestu; my jsme ji ani nehledali.
Na konci vesnice lámali jakousi novou cestu přes soutěsku, takže bychom tu mohli příštím rokem očekávat most. Dole snad zatím funguje přívoz. Proslavený Sean´s Guest House se nám moc nelíbil, ale naopak nás zaujal úplně nový, čistý a útulný tibetský hotýlek. Jeho majitelka byla strašně milá a rukama nohama nám ukázala cestičku dolů k řece. Bylo potřeba dost opatrnosti, protože sráz se tvářil opravdu úctyhodně. Samozřejmě jsem sebou švihla o zem hned na začátku, a pak se docela bála. Zpátky vedla jedna z cest kukuřičnými políčky pod vesnicí. Několikrát jsme se ztratili a nakoukli tak někomu do skromných usedlostí, po chvíli nás pěšina vrátila na silnici přímo před dřevěný domek hostelu Sean´s. Dali jsme si něco dobrého k večeři, Petr však byl s výběrem opatrný a stejně chudinka několikrát odběhl od stolu. Sedl si k nám Francouz, kterého jsme potkali už několikrát, a vyměňovali jsme si s ním spoustu poznatků. Nakonec jsme se vrátili do našich postýlek.
Středa 15.8.
Ráno se Petrovi vůbec nechtělo vstávat, takže jsme vyráželi až asi v deset. Napakovali jsme se několika tyčkami snickers, přešli odstřelovaný úsek silnice a začali sestupovat k řece, k přívozu. Lodičku jsme viděli celých 600m klesání, a tak bylo stále jasnější, že nás nepřeveze. Možná už bylo příliš pozdě, možná převozník kamsi utekl, ale v lodičce se nikdo nehýbal. Vedle běsnící hnědé řeky jsme našli jen podivný příbytek dělníků, v němž i v pravé poledne svítily žárovky. Nikdo tu však nebyl. Nezbylo tedy než se v parném sluníčku vrátit nahoru na silnici. Odměnou nám však byly úchvatné pohledy do spodních částí soutěsky.
Jako naschvál po nové vysekané silnici s pochybnými betonovými patníky nikdo nejezdil. Z toho důvodu jsme museli uťapat asi 15km do vesnice Youkuo. Přírodní krásy byly poněkud narušeny tou silnicí, ale jinak bylo zajímavé pozorovat zemědělce, nakládače kamení, automobil, který jel pomaleji než my, nebo ženy s nůšemi sedící na kraji cesty. Ve vesnici Youkuo jsme se poptali usměvavého muže na cestu k přívozu. Směr nám ukázal, ale jinak byl neskutečně bezradný v komunikaci s námi. Opět jsme využili různých fíglů, mezi nimi i možnosti ukázat mapu světa k vysvětlení našeho původu. Poseděli jsme u něj v restauraci, která však vypadala mnohem spíše jako vybydlený kulturní dům, dostali jsme jablíčka i vodu a já nelenila odběhnout na jeden z nejnepochopitelnějších záchodů.
Prošli jsme dalším kukuřičným polem, přešli louky s kravami a skrz vesničku Heka stále klesali k řece. Odtud se naskýtaly dramatické pohledy zpátky do soutěsky, z níž se valily černočerné mraky. Zahalily zcela Sněžnou horu Nefritového draka i další možnosti horského pokračování naší procházky Soutěskou. Pršelo. Poskakovali jsme na břehu jako trosečníci, aby pro nás přijel převozník, který popíjel na druhé straně. Nakonec jsme se dostali, kam jsme potřebovali a hned na sebe nalepili dohazovače. Ten s námi vyběhl nad říční zářez. My se samozřejmě obávali, co zase bude chtít. Nejdříve jsem zkoušela metodu zdržování a nakonec jsme mu poděkovali a všechny služby radikálně odmítli. Kupodivu se rozloučil a odešel. To tady nebývá zvykem.
Zbývaly asi dva kilometry do vesnice Daju. Cesta vedla rýžovými políčky, v nichž místy stály zajímavé mohyly. Milá paní odehnala psy, jež se za námi vesele pustili. Když jsme vešli do vesnice, hned se k nám seběhly děti a všechny se usmívaly. Ubytovali jsme se v Daju Inn za 15y. Dispozičně připomínaly zdejší domy stavěné ze sušených cihel a překryté vlnitým plechem římskou villu. Poseděli jsme na dvorku s bazénkem, dali si čajík a v podstatě se rozloučili s myšlenkou nějakého horského výstupu nebo dokonce přechodu. Nad dva tisíce se válela hustá mlha a i tady dole mrholilo. Petr se šel vysprchovat a já projít. Lidé se usmívali, zdravili mě a nechali se fotit zadarmo, dokonce za mnou běhali, aby se mohli podívat na fotky, čemuž se pak všichni hrozně smáli. Po večeři jsme povídali s dvěmi Ukrajinkami, které s námi Daju Inn obývaly. Když šel Petr spát, trávila jsem ještě chvíli na internetu zdarma, odkud jsem se pokusila trochu shrnout dosavadní cestu pro naše přátele.
Nejširší nabídku průvodců a map Číny (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz
Čtvrtek 16.8.
Ráno jsme vstávali v pět a o hodinu později už seděli v autobuse do Lijiangu, který nám zařídila majitelka Daju Inn. Připadalo nám to jako odjezd z konce světa. Silnička se vinula do povážlivé nadmořské výšky. Všude kam oko dohlédlo, stál nějaký ten dřevěný domeček s břidlicovou střechou. Některé mraky už vypršely a povalovaly se v cárech kolem horských štítů. Ani v sedle jsme se však nad mraky nedostali, což už definitivně zmařilo náš plán vystoupit na louce Vyschlého moře a vyběhnout si na 4.500 mnm pod štít té krásné hory. Krajina, kterou jsme projížděli byla nádherná a opuštěná. Výjimkou však byla právě zmíněná Louka Vyschlého moře, odkud vede lanovka pro čínské turistíky nebo tyrkysové tůňky kousek před ní, rovněž plné zájezdových autobusů. Po pěti hodinách jsme sjeli do údolí Lijiangu. Sluníčko už trochu vykukovalo, a tak jsme se ještě naposledy prošli po městě, koupili Petrovi tričko a mně šáteček, sebrali věci z našeho hotýlku a pokračovali autobusem do Dali.
Tam jsme dorazili po čtyřech hodinách spánku. Bylo krásně, takže jsme opět osnovali spoustu plánů na zítra. Vystoupili jsme a šli do centra hledat hotýlek, v němž jsme plánovali zůstat dvě noci. Chytla se nás odporná babka dohazovačka a nedala nám pokoj. Nakonec nás dotáhla až do příjemného hotýlku s dvorkem v čínském romantizujícím stylu. Já se však chtěla podívat ještě jinam. Hned jak to babka zmerčila, vyběhla za mnou a začala honička jak z amerických filmů. Uprchnout jí se mi nepodařilo, ale narazila jsem na čínské studenty, kteří mi doporučili jakýsi nocleh a ženu asi sprostě zapudili. Já se vrátila s informacemi za Petrem a shodli jsme se, že zůstaneme v původním. Po té, co jsme se ubytovali, vyrazili jsme na procházku do městečka.
Dali leží u břehu jezera Erhai Hú pod Nefritovou horou (4.000 mnm). Během pětisetleté samostatnosti provincie Yunnan bylo městečko jeho střediskem. Většinu místních obyvatel tvoří Baiové, národ, který se zde kolem jezera Erhai Hú usadil před 3.000 lety. Království Nanzhao zde založili už v 8. století a do porážky Kublajchánovým vojskem mělo značnou moc nad jihozápadní Čínou. Dali bylo také poslední zastávkou na Barmské cestě. Centrum města tvoří staré domky, a potom také nové staré město, postavené čínskou vládou, aby vzbuzovalo zájem čínských turistů. Typické jsou bíle omítnuté domy zdobené na fasádě šedočernou malbou. Baiské slečny v tradičních kostýmech lze vidět skoro všude, protože se za peníze fotí se zmíněnými turistíky.
Prošli jsme se příjemným malým městečkem a sedli si do jedné z kaváren v rušných uličkách. Jmenovala se Sun Shine Café. Dali jsme si výbornou pizzu, pivko a já ještě tibetskou polévku a užívali si teplého vlahého večera, jaký lze strávit u stolečku na ulici jen v jižních státech.
Pátek 17.8.
Ráno lilo. Usoudili jsme, že nás počasí pronásleduje už z Lijiangu a rozhodli jsme se na něj zanevřít. Skočili jsme si na snídani, přičemž jsem já okusila tzv. tibetský čaj s máslem a pepřem. Potom nás čekala prohlídka Tří pagod. Patří mezi nejstarší stavby, které se zachovaly v jihozápadní Číně. Postavili je konstruktéři z Xianu v polovině 9. století. Pagody jsou vlastně jakési schránky na sanskrtské sútry, náboženské artefakty, dokumenty či ostatky. Vstupné do areálu bylo ale bohužel finančně poněkud neúnosné, takže jsme si zajímavé patrové věže prohlédli jen ze stříšky vedlejšího domku. Za komplexem pagod stojí chrám Chongsheng, postavený v tradičním yunnánském stylu. Zvláštní atmosféru těchto starých staveb dotvářelo mlhavé počasí i skládka, od níž jsme si oboje prohlíželi. Původně jsme odtud chtěli šplhat k chrámu Zhonge. Měl tam být krásný výhled na jezero se čtvercovým městečkem obehnaným hradbami. Lze potom udělat menší 11km procházku po úbočí toho kopce k chrámu Gantong. Jelikož však začalo opět krápat, prošli jsme se jen okolo města podivnými strništi i přes jakési vodní dílo. Přemýšleli jsme ještě udělat si cyklovýlet alespoň k jezeru, ale nakonec jsme usoudili, že to v tom dešti za nic nestojí. Asi se nám monzuny trochu zpozdily a zasáhly, kam zasahovat nemají. K večeru jsme šli opět posedět do Sun Shine Café a oslavili můj svátek.
Sobota 18.8.
Ráno svítilo sluníčko, a tak jsem vstala brzy a ještě jsem se prošla, abych udělala pár fotek. Potom jsem koupila zmrzlinku, kterou jsme snědli v čínském pavilonku na dvorku hotelu, a museli jsme běžet na autobus. Lístky jsme koupili už včera v turistické kanceláři na hlavní třídě. Cesta zpátky do Kunmingu byla pohodlná, na dálnici jsem se v klidu vyspala, zastavili jsme jen jednou na svačinku. Do Kunmingu jsme dorazili dostatečně včas, abychom ještě něco podnikli.
Kunming je hlavním městem krajinářsky nejrozmanitější provincie Yunnan. Kousek odtud v Shílinu se nachází oblast zvláštně erodovaných skal, jež tvoří tak zvaný Kamenný les. Dnes moderní město s širokými ulicemi a mrakodrapy, jehož staré dřevěné domky zmizely jako ve všech čínských velkoměstech, se pyšní pagodami z dynastie Tang a několika mešitami. Bydlí zde hodně muslimů. Ti sem přišli s mongolskými vojsky, aby stavěli hvězdárny podle perských vzorů nebo zprostředkovávali arabskou vzdělanost Číně. Dnes jsou sice nerozeznatelní od většinové národnosti Chan, ale za svůj přínos si ve všech dobách vysloužili jen utlačovaní. Jejich vůdce Du Wenxiu se snažil o nápravu, když se opevnil v Dali, byl však chycen a popraven vojsky dynastie Čching roku 1863.
Kunming je nazýván městem jara. Když jsme přijeli, strhl se však další z monzunových slejváků. Utíkali jsme se tedy rychle schovat do autobusu číslo 1, a ten nás odvezl s trochou problémů na křižovatku, odkud jsme museli jít asi kilometr pěšky k chrámu Yuantong Si. Tento tisíc let starý chrám je největším buddhistickým komplexem v Kunmingu. Jeho největší klenot, sochu Buddhy Šákjamuniho věnoval městu thajský král. Vstupné 4y bylo vskutku neturistické. Na prohlídku jsme měli jen hodinu, ale zážitek byl přesto velmi silný. Přestalo pršet a pestře natřený chrám úplně zářil. Stejně tak i některé z vodních želviček, které nosily na svých zelených krunýřcích žlutá kuřata Kalimero. Mnohem větším zážitkem však byla bohoslužba. Hlavní sál byl narván lidmi, na kolenou klečeli i všude okolo a zevnitř se linul meditativní zpěv. Když rytmické zvuky manter utichly, vycházeli lidé se svíčkami v sepnutých rukou a po směru hodinových ručiček obcházeli nádvoří tvořené oním želvím bazénkem. S klidnou myslí jsme se opět vrhli do ruchu cihlových činžáků i nejnovějších výškových staveb, abychom se dostali zpátky na nádraží. Nevím, jestli jsem si už zvykla, ale město mi připadalo v trochu lidštějším měřítku.
Nasedli jsme do vlaku na Guilin. Nankunská železnice spojující Nanning a Kunming byla postavena roku 1998 a vede přes většinu nejzaostalejších částí Číny. Jsou však bohaté na ovoce a zeleninu, kromě toho vláda při investici počítala také s turistikou nebo hornictvím. Jelikož jsme jeli téměř pořád tunelem, rychle jsme usnuli. Petr spal kromě několika chvilek na jídlo téměř pořád, a byl tedy s cestou zcela spokojen.
