Miluji cyklistiku v Černé Hoře. Chcete vědět proč? Až neskutečně krásná krajina, přátelští lidé, snadná domluva, hustá síť cest vhodných pro MTB, služby pro turisty ve větších obcích a rozumné ceny – stačí?
Vydejme se třeba z Kolašinu přes pohoří Žijovo do hlavního města:
Po časné snídani v pekárně Inpek opouštím příjemný Kolašin. Jedu proti proudu Tary na Mateševo. U řeky doutnají v milířích buková polena. Tunelu pod Ključem se vyhýbám malou oklikou po staré silnici. Mateševo tvoří doslova jen několik stavení. V kafaně vedle pošty se při ranní kávě zdravím s paní majitelkou.
V osadě Rajkov vir stojí poslední exemplář původního dřevěného domu. Na pstruha v hospůdce ve Veruši je brzy. Žlutá směrovka Rikavac mě odklání z hlavní silnice. Malý krámek pod dětskou ozdravovnou je až do Kority poslední možností k občerstvení a nákupu omezeného sortimentu potravin. Prodavač si mě pamatuje z loňska. Tara je zde již jen potokem, kolem jsou rekreační chaty.
K jezeru Rikavačko
Rozbitý asfalt končí u bývalé kafany Garaž – penzista Jovan Marovič z Podgorice tu přes léto hospodařil a nabízel občerstvení a skromné ubytování. Bohužel již není mezi námi. Z malebné osady Mokro v závěru údolí míří asfaltka k Bukumirskému jezeru a dál do Podgorice. Hezká trasa, ale já pokračuji makadamovou silničkou. Ta znatelně stoupá vápencovými skalami, místy je hůře sjízdná. Včelař právě vykuřuje úly a vybírá si svůj desátek.
U katunu Ljakovića se otevírají nové, překrásné výhledy. U pramene nabírám vodu na další tři hodiny. Trubka bývala opatřena kohoutkem, nyní ho nahrazuje ulomená větev. Vodu pečlivě zavírám, je zde vzácná! Ještě pár desítek metrů a jsem v sedle Širokar. Silnička pokračuje na sever, kdysi vedla do albánské vsi Veljipoje. Rozcestník mi sděluje, že do Podgorice zbývá 52 km. Stojím ohromen. Okrouhlé Rikavačko jezero leží 450 m pode mnou, jakoby v kráteru vyhaslé sopky.
| Při putování po Černé Hoře se musíte podívat i ke Skadarskému jezeru, které je obklopeno krasovými horami, které se od hladiny zvedají až několik set metrů. |
U jezera je v létě obydlený katun Rikavac. Celý obzor v půlkruhu zaplňují hory – zleva Prokletije, nad jezerem hraniční hřeben s dominujícím vrcholem Vila (2093 m), vpravo pak pohoří Žijovo. Cesta k jezeru padá (až 18%) bukovým lesem. Chvilku kolo vedu. Na loukách u jezera se pase množství ovcí, krav a koní.
Sjíždím k vodě cestou nad vymletou strží, kudy občas musí téci hodně divoká bystřina. Koupu se u kamenného můstku, kde dno spadá rychle do hlubiny. Nádherná koupačka za asistence několika krav. Osvěžen se vracím na horní cestu. Ze stavení na mne mávají tři staříci. Káva, nezbytný kalíšek pálenky a povídání o Rikavaci a Čechách. Loučím se. Cesta, spoře vyznačená červenými terčíky, se posléze odklání údolím mírně doprava. Vlevo nade mnou nechávám katuny Studenice a Ledinski, a nad katunem Gornji Rikavac se nořím do skal hřbetu Koštica. V ostrém stoupání cesta prochází pod nápadnou skálou, poskytující v horkém letním dnu kýžený stín. Na okamžik se objevuje nepatrný potůček, k pití moc není. Cesta se rozšiřuje, drží si 7% stoupání. Ještě závěrečná serpentina, vrchol stále nevidím. Konečně se ocitám na hraně širokého kotle, rozcestník ohlašuje Prevoj Velika Čafa, nadmořská výška 1835 m.
Sjezd do Podgorice
Občas mizerně sjízdná cesta skotačí krasem. U salaše katun Kockise objevují první lidé a dobytek. Nořím se do lesa, připojuje se cesta od salaší podKrisitorem. Pramen Velika Radeča s výbornou vodou přichází právě včas. Nad hlubokým údolím řeky Cemit se rýsuje hradba Albánských Alp. V dáli vidím chalupy vsi Korita, cesta se kroutí ve snaze udržet se na vrstevnici. Bukový les se rozestupuje, konečně první domky a asfalt.
Křižovatka, dvě prodejny a zároveň hospody. Jedna z nich bývá vždy otevřená, obě jsou prima. Dubirog má na bráně z kulatiny dvě kola, posezení venku s výhledem na ves a k Albánii. Se Slavko Prelevićem si povídám černohorsky, nabízí i ubytování. Minule jsem byl v té druhé, také fajn. Korita dnes slouží převážně pro rekreaci Podgoričanů. Výška 1365 m, zbývá 34 km.
Značení mi nabízí sjezd silnicí přes Orahovo do Ubli, Medunu a stále dolů až do Podgorice.
Ukončení výletu mezi sněhovými ostrůvky
Já volím trasu ještě o poznání zajímavější. Ostře sjíždím krasem k osadě Poprat. Úzká asfaltka prochází fantastickým světem vesniček černohorských Albánců. Stavení i pozemky jsou obestavěné kamennými zídkami. Za vsí Benkaj následuje Delaj, ležící na hraně 800 m hlubokého kaňonu Cijevny. Z vyhlídky nad skalním srázem, na němž se popásají kozy, se kochám pohledem do Albánie.
Albánské Alpy se v červenci ještě pyšní ostrůvky sněhu, od stříbrné stužky Cijevny v odvážných serpentinách šplhá cyklisty oblíbená silnice spojující černohorskou Gusinji s albánskou Skhodrou. Vpravo se třpytí hladina Skadarského jezera. V sousedním Stjepovu stavím v kafaně Paško Ljucoviće, před lety mi poskytl nocleh. Bílý kostel připomíná, že zdejší Albánci jsou vesměs křesťané, rádi popijí dobré pivo a poklábosí. Dál krátké stoupání, zídky, kamení, pokroucené stromy. Dlouhý sjezd s leteckým výhledem na Podgorici je poslední třešničkou na dortu. Cyklokomputer ukazuje 94 km, +1450 m, -2350 m. Ještě dlouho ve mně odeznívá nadšení z fantastického výletu!
| Autor Jirka Jokl je nadšený a zkušený cykloturista. Od mládí podniká daleké cesty nejraději sám nebo jen s pár přáteli. S kolem byl na všech světadílech. Miluje hory a rád se dělí o zážitky a fotografie z cest. Kromě Korsiky, o níž napsal průvodce pro cyklisty, miluje zejména Černou Horu, Albánii a Rumunsko. Do těchto zemí také připravuje zájezdy pro CK Alpina Brno. |
Poznat atmosféru Černé Hory můžete také s cestovní kanceláří Alpina. Na zájezdu Černá Hora na kolese podíváte do hor, na památky i k moři. Ale ty pravé horské trasy v pohořích Durmitor, Bjelasica, Sinjajevina i výše popsaný přejezd pohoří Žijovo můžete zažít na cyklozájezdu Černá Hora MTB. |
