HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz

Teheránský památník Azadi: strážce odkazu Perské říše

Teheránský památník Azadi: strážce odkazu Perské říše

Přejít přes ulice Teheránu, hlavního města Íránu, nebývá lehké. Několika proudové silnice obklopující věž Azadi jsou pak přímo pastí pro chodce. Žádný přechod, auta frčí všude kolem a někdy to vypadá, jako by jezdila i v protisměru. Pro Evropana zvyklého na přesné a dodržované silniční předpisy je to noční můra hraničící s pokusem o sebevraždu. Existuje však způsob, jak na to.

Stačí chvíli posečkat, jako stín se zavěsit za přecházejícího Íránce a bezchybně opakovat jeho choreografii proplétání se mezi automobily, motorkami a autobusy. Adrenalin to je, ale věž Azadi za to stojí.

Zkuste Íránce označit za Araby a potážete se se zlou. Jsou to Peršané, potomci a dědicové mocného impéria, jež utváří a ovlivňují dění v regionu více jak 2500 let. V roce 1966 se íránský šáh Muhammad Rezá Pahlaví rozhodl oslavit toto výročí a vytyčit na jeho počest (tedy na oslavu založení Perské říše Kýrem II. Velikým z dynastie Achaimenovců) monument. Vyhlásil tedy soutěž, které se měli a mohli zúčastnit nejlepší architekti země. O výzvě slyšel také Hossein Amanat, mladý architekt, jenž právě ukončil studium na univerzitě v Teheránu. Nelenil, doma ve své ložnici založil malé studio a spolu s pomocí několik dalších studentů vytvořil návrh, který soutěž nakonec vyhrál.

Architektonicky stavba kombinuje achaimenovskou, sásánovskou a islámskou íránskou architekturu. Je umístěna na náměstí Azadi, jež zabírá 50 000 m² a patří tak k jedněm z největších na světě. Jsou zde umístěny fontány, místa k odpočinku a v podzemí věže muzeum. Jako stavební materiál posloužil bílý mramor z oblasti Esfahánu a bylo použito celkem 8000 bloků kamene, vybraných a dodaných Ghanbarem Rahiminim, jemuž se říkalo „Soltan e Sang e Iran“ (sultán íránského kamene). Kamenické a konstrukční práce vedl Ghaffar Davarpanah Varnosfaderani. Značnou část financí na stavbu poskytlo 500 íránských průmyslníků.

50 metrů vysoká věž byla dokončena a slavnostně otevřena 16. října 1971 a byla pojmenována Borj-e Shahyād (Králova památeční věž). Už tehdy se stala symbolem Tehránu a tím je i nyní. Během revoluce v roce 1979 byla sice přejmenována na Borj-e Āzādī (Věž svobody), ale symbolem zůstávala dále. „Shahyād byla bránou do budoucnosti a oslavou minulosti,“ napsal podle agentury Reuters v šáhově biografii Abbas Milani, iránáský expert ze Stanfordské University. Díky tomu se její okolí stalo dějištěm mnoha demonstrací během bouřlivého povolebního období v roce 2009, kdy prezident Mahmúd Ahmadínežád obhájil (podle mnohých neoprávněně) svoji pozici hlavy státu. U památníku demonstrovali prezidentovi odpůrci i přívrženci, a místo bylo stejně významným symbolem pro obě strany této politické rozepře.

Není na světě příliš kontroverznějších zemí než Írán, který je západem démonizován. Ale pryč s politikou. Persie je místem, které si po několika minutách zamilujete. Není divu, že po odletu zpátky málem i nějaká ta kapka ukápla. I ten největší introvert si tu zde najde přátele. Prohlédněte si FOTOREPORTÁŽ: Západem démonizovaný Írán.

Příliš rychlé reformy

Muhammad Rezá Šáh Pahlaví se narodil v roce 1919 a pro budoucí generace se stal znakem pokroku, změn a inovací íránské společnosti. Ty však nebyly příliš vítány a jejich hektické tempo bylo mnohým, zvláště pak konzervativnějším šíitským kruhům a venkovskému tradicionalističtějšímu obyvatelstvu, přímo proti srsti. Pahlaví přinášel do země americké novinky, stejně jako životní styl svého zámořského spojence. Podobná politika, včetně pak ztráty důvěry svých spojenců Velké Británie a SSSR, přivedla Rézu Šáha Pahlavího (Muhammadova otce) k rezignaci a 17. září 1941 na paví trůn usedl nový šáh.

Z dnešního pohledu je například zajímavé, že se Šáh Pahlaví stavěl k duchovenstvu mnohem mírněji než jeho otec. Přestože byl silně prozápadně i sekulárně zaměřen, zrušil zákaz zahalování žen. Ani to mu však nepomohlo. Jeho snahy zemi stále více otevřít cizincům se mu vymstily. Postavil se mu předseda vlády Muhammad Mosaddek a v roce 1951 donutil šáha k emigraci. Poté znárodnil íránský ropný průmysl, který byl do té doby v rukou Britů. Tato situace byla pro ostrovní národ nepřípustná a tak ve spojení s americkou CIA byl Mosaddek svržen v roce 1953.

Po svém návratu se šáhova politika ještě silněji orientovala na Spojené státy a projevovala diktátorské rysy. Založil také nechvalně proslulou (krutou a nemilosrdnou) tajnou policii SAWAK. Velice razantně zasahoval do tradic své země. Nechal například změnit používaný kalendář, počátkem letopočtu tak nebyla hidžra (přesun Mohameda z Mekky do Medíny v roce 621), ale narození starověkého perského krále Kýra II., tedy zakladatele Perské říše. Sociální a ekonomické reformy, přestože měly dovést Irán k velikosti, se v mnohém nepovedly. Korupční prostředí šáhova dvora vedlo ke zbohatnutí elity, ale obyčejní lidé stále žili v nedůstojných podmínkách. Šáh sice oslavil 2500 let trvání Perské říše, jeho vláda ale měla trvat již jen krátce. Byl svržen íránskou islámskou revolucí a 16. ledna 1979 opustil Írán. Zemřel o rok později v Egyptě.

Odchod i problémy

V Íránu nenašel své štěstí ani druhý významný muž stojící za památníkem Azadi. Hossein Amanat je příslušníkem víry Bahá’í (bahaismus), která má své kořeny v počátku devatenáctého století v Izraeli. Po islámské (šíitské) revoluci čelilo mnoho vyznavačů rozdílného náboženství či směru v islámu (často prominentů minulého režimu) perzekuci. Amanat byl například podezříván z toho, že devět oken umístěných ve věži Azadi mělo sloužit jako symbol víry Bahá’í. Nakonec ze země odešel a usídlil se v Kanadě, kde žije i nyní.

V roce 2013 uveřejnila agentura Reuters informace o poškození věže Azadi. Na jejím povrchu se objevily praskliny, stejně tak i na stropech, s největší pravděpodobností způsobené vodou. Poslední opravy poničily, podle těchto informací drenážní system, byly provedeny nedbale a s použitím nekvalitního materiálu.

Přes tyto drobné nedostatky patří věž Azadi k monumentům nejenom teheránským, ale i íránským, a vezme dech každému návštěvníkovi, který kolem ní projíždí cestou do hlavního města Íránu.

Jiří Kalát začal sbírat zkušenosti v několika redakcích, jako žurnalista pracoval i v Havlíčkobrodském deníku. Během studií na Univerzitě Palackého ho zaujal projekt naseadresa.cz, ve kterém společně s kolegy vytvářeli zpravodajství. Toulavé boty ho zavedly na Aljašku, do Guatemaly, Mexika či na Nový Zéland. V nynější době žije v Jeruzalémě v Izraeli. Cestuje po této starobylé zemi a hledá informace, které by mu hlouběji osvětlily problematiku Izraelsko-palestinského konfliktu, místní kultury a života.

Zkušenosti čtenářů

Arnošt

O té věži slyším poprvé, ale jak tak čtu článek (moc dobrý článek), tak je to tam asi dost o hubu, že by ani dobré pojištění nepomohlo. Peršané, neperšané, stejně mají arabskou divokost v krvi.

Milan
Arnošt:

Arnošte, je vidět, že víte naprosto kulové a jen házíte moudra doma z obýváku. V Íránu jsem byl v létě a „o hubu“ to vůbec nebylo. Lidi přátelští, snažili se celou dobu pomáhat a chtěli si povídat. I o půl noci v zapadlé uličce v Teheránu nebyl problém.

Lukáš

Jo, ten provoz je šílený, ještě že se k Azadi dá dostat podchodem. 🙂

Jakub G.

Jirko, moc hezké!

Zuzana

Moc hezký článek, nejvíce mě ale pobavil Arnošt! Krásná země s nádhrnými lidmi, velice bezpečná. Všem doporučuji!

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář:

Články v okolí