Taiwan

Z obrovského a silně předimenzovaného taipeiského letiště jsme se dopravili tzv. Evergreen bus do města a ubytovali se v hostelu YHA Taipei, čistého, levného a úplně v centru. Napřed jsme bydleli v tzv. shared rooms, tzn. s víc lidmi na pokoji a ještě k tomu každý jinde (kluci s holkama, to se tam nesmí), ale pak se uvolnil pokoj pro dva, co byl jen o málo dražší, a přitom veliký a pěkný.

První den večer jsme vyrazili do Longshan Temple, což je smíšený buddhistický a taoistický chrám (jako většina na Taiwanu, obě náboženství jsou to dost tolerantní). Tam jsme pozorovali lidi, jak „rozmlouvají s bohy“. Doslova – většina lidí chodí do chrámu proto, aby jim bohové odpověděli na jejich otázky, k čemuž slouží spousta rekvizit – např. poté, co se 3x ukloní všem přítomným bohům (v tomhle chrámu bylo asi 100 různých soch a sošek, každá přstavovala jiného boha), začnou házet po zemi dřívka ve tvaru půlměsíce a podle toho, jak spadnou, zní odpověď dotyčného boha ano či ne). Sochám bohů se klanějí se zapálenými vonnými tyčinkami v ruce, které pak zapíchnou do speciálních nádob s popelem, takže to v chrámu krásně voní, všude hoří ohně v nádobách a stoly se prohýbají pod hromadou jídla a kytek, které lidi nosí jako obětní dary. Takhle v noci to je poměrně působivý zážitek!

Silný dojem v nás zanechala i noční tržiště (konkrétně např. Huaxi night market nebo Shilin Market): Koupíte tam totiž úplně všechno – zvlášť od jídla. Říká se, že Taiwanci jedí všechno, co se hýbe a všechno, co roste… Podle toho, co je k vidění na tržištích, není důvod nevěřit. Pošmáknout si tam můžete na čemkoliv, biskupy (resp. „chicken ass“, jak to trefně nazvala prodavačka u stánku, kde jsem si je kupoval) počínaje, hady a želvami, které před vašima očima zabijí, konče. Tak silné žaludky jsme neměli (už vidět to byl celkem otřesný zážitek), ale jinak jsme se během cesty snažili ochutnat různé místní specialitky, dokonce i Bára, která jinak podle mého nesní nic, co si sama „neuloví“.

Jinak jsme se tam podívali např. na Chianq Kai-Shekovo náměstí. Chiang Kai-Shek je chlapík, co utekl před Mao Ce-tungem z Číny s celou vládou a spoustou pokladů na Taiwan a teď si ho za to všichni místní dost považují (ačkoliv jeho vláda nebyla o nic míň despotická než Maova) – takový prezident osvoboditel, něco jako náš Masaryk (až na tu spoustu mrtvých, co po něm zůstala 🙂 )… Na náměstí je pěkná brána ve stylu dynastie Ming, Národní divadlo, Národní koncertní síň a taky obrovský památník Chianq Kai-Sheka, všechno v klasickém čínském slohu. Taky tam spousta místních nacvičuje tai-či, tančí nebo aspoň cvičí na bubny..

Navštívili jsme taky pár Taipeiských parků –  moc hezky udržovaných, čistých, plných palem a jezírek se spoustou barevných ryb a želv. Největší z nich je Da-an Park, nejhezčí jsou podle nás Sun-Yat Shen Park a Peace Park . Je vidět, že Taiwanci si parků váží. Vůbec nás hodně překvapilo, jak je (i přes silné přelidnění Taipeie) všude čisto, nikde žádné odpadky ani opilci, nic zničeného, posprejovaného apod. – například v metru leckde visí obrázky, který by se asi lehce daly sundat a v Čechách by tam tudíž už dávno nebyly…

Mrkli jsme ještě do asi sedmi dalších chrámů (např. XingHaw Temple, Konfucius Temple (který je krom jiného uprostřed krásného palmového háje), nebo Dalongdong Baoan Temple – vesměs v klasickém čínském stylu, všude po střechách plno draků apod… Jenom v Taipei je podobných chrámů asi sto. Místní jsou silně věřící, takže chrámy jsou krásně udržované…

Taky jsme museli pokoukat město z výšky – z horního patra nejvyšší budovy Taipei (a zatím i světa): Taipei 101 – měří 508 metrů a vyhlídkové podlaží je skoro ve čtyřech stech metrech. Nad městem je prakticky pořád smogový opar, takže výhled není zrovna stovky kilometrů daleko, ale už pro ten pocit, že jsme na nejvyšší budově světa…

Další, co musíme určitě doporučit, je National Palace Museum – za prvé je to pěkná stavba (zase čínská klasika), za druhé je tam velká část „pokladu Zakázaného města“, který s sebou vzala Chianq Kai-Shekova vláda, když zdrhala z Pekingu, tzn. spousta soch, miniatur, čínského porcelánu, kaligrafie, keramiky apod. Údajně patří do první čtyřky světových muzeí. Další zajímavé muzeum je LinAn-Tai Historical Home – muzeum zvyků, bydlení a tradic (neboli rekonstrukce čínského domu z cca 15. stol.).

Stihli jsme si taky vyjet do dvou národních parků. Prvnímu, YangMingShan National Park, říkají místní „plíce Taipeie“. Najdete ho asi 30 kilometrů od města. Je v něm plno palem, vodopádů a hlavně strašného řevu, který vydává nějaký druh cikád. Jsou tak desetkrát hlučnější než cikády evropské – napřed jsme ani nechtěli věřit, že to dělá zvíře a mysleli si, že někdo kousek od nás seká elektrickou kosou). Taky jsme tam našli lítající šváby, takže moje nejčernější noční můra se stala skutečností – oni fakt existují!!! :-)) Ale jinak moc hezká příroda, připadáte si tam jako v džungli. Další Národní park – Alishan byl o fous dál, v jižní části Taiwanu, přesně na obratníku Raka – asi 250 km od Taipeie. V cestopisu psali, že pro jeho krásnou přírodu a úžasné scenérie se vžilo rčení: Kdo nebyl v Alishanu, neviděl Taiwan. A protože jsme chtěli vidět Taiwan, jeli jsme do Alishanu. Byla to trochu bojovka, protože to znamenalo vstávat ve čtvrt na šest ráno, jet čtyři a půl hodiny vlakem do Chiayi, kde jsme měli přesednout na parní vláček a ten nás měl protáhnout celým Alishanem. Vláček ale jezdil jen jednou za den a už bychom se nestihli vrátit, takže jsme se tam vypravili autobusem (i tak to byla celkem fajn podívaná – autobus stoupal od moře kolem palmových hájů a čajových políček až do osady ve výšce 2.500 metrů, takže jsme projížděli postupně čtyřmi klimatickými pásmy: tropickým, subtropickým, mírným a studeným). Autobus nás vezl další dvě a půl hodiny. Cestou byl krásný výhled na hory – tedy jen do doby, než jsme vjeli do mraků a nebylo vidět na víc než 20 metrů. Pak se ještě spustil poctivý liják (v horách docela studený, na což jsme po Taipeiských pětatřiceti stupňových hicech nebyli moc připravení). Činu jsme přečkali v místní hospůdce, kde si Bára objednala rybu a dostala snad celého žraloka – než jsme se s ním poprali, zbyla nám na celý Alishan už jen slabá hodinka, takže to bylo tak trochu v poklusu :-). Pokud ale člověk má čas (a je něco vidět), musí tam být krásně. Tzn. kdo se tam chystá, doporučujeme udělat si čas minimálně 2 dny a taky se podívat, jaké je počasí :-).

Jinak snad ještě pár zmínek o Taipeiském metru: Za prvé je levné (jako překvapivě celkem všechno na Taiwanu) – lístek stojí v přepočtu 12 – 20 korun, za druhé je dost moderní a dobře značené (zajímavé jsou čipové žetony, které slouží místo jízdenek a zaznamenávají, odkud a kam jedete, automaty na lístky s vámi čile konverzují – bohužel jen čínsky). Nejvíc nás ale zaujaly místní nápisy. V metru se nesmí jíst, pít, kouřit, žvýkat, opírat se o cokoliv, stát jinde, než na přesně vyznačených pruzích a dělat prakticky cokoliv jiného, než se v klidu a tichosti přepravovat. Líbil se nám třeba billboard před eskalátorem, ať si překontrolujete tkaničky, aby se vám nezachytily na schodech… A nejvíc se nám líbil zákaz před eskalátory: „Do not loitering!“ – tedy: „Neokounějte!“ A Taiwanci skutečně stojí pouze tam, kde jim dovoluje vyznačený pruh, pravidelně si kontrolují svoje tkaničky (pro jistotu i tkaničky kolegy, kdyby zapomněl) a zásadně neokounějí před eskalátory :-). Taky jsme dospěli k názoru, že na Taiwanu je asi trochu přezaměstnanost – nedovedeme si vysvětlit, proč někdo platí člověka, který celý den stojí dole pod jezdícími schody a drží ceduli „Přidržujte se pohyblivých madel“.

Taiwanci jsou obecně skutečně dost „poslušní“, alfou a omegou je pro ně práce – zaměstnání mají obvykle několik (a strašně se bojí, že o nějaké z nich přijdou), takže vlastně pořád pracují (ačkoliv netrpí nedostatkem) a tudíž nemají moc čas na to se bavit. Jinak jsou ale neuvěřitelně milí a vstřícní – někdy je to skoro až na škodu :-). Zeptáte se třeba babičky, jak se dostanete k Longshan Temple a ona, než aby vám vysvětlovala cestu, vás tam radši dovede – i když je to o čtyři stanice metra jinde, než původně jela. A celou cestu vám nadšeně něco vypráví, bohužel čínsky, protože anglicky neumí ani slovo… Nebo rozbalíte na ulici mapu a za chvíli u vás stojí hlouček lidí, každý se vám snaží poradit a všemožně pomoct, jazyková bariéra pro ně většinou není překážkou (po pár zkušenostech už jsme rozbalovali mapu jen tajně, ve křoví…). Taiwanci jsou stále usměvaví a veselí!

HedvabnouStezku.cz založili a provozují cestovatelé pro cestovatele. Veškeré příjmy z inzerce věnujeme na neziskové projekty prostřednictvím Expedičního fondu. Hedvábná stezka je pro nás symbolem. Lidé po ní putují už 2500 let, ale taková cesta stále vyžaduje odvahu a vytrvalost. Na Hedvábné stezce i dnes každý prožije „svá vlastní dobrodružství“ a „objeví pro sebe“ nová místa nebo třeba sám sebe. Doba objevů a dobrodružství zdaleka neskončila. Kdo chce, ten je i dnes najde na mnoha místech světa.