Svatyně Yasukuni a muzeum Yushukan

Svatyně Yasukuni je šintoistický chrám věnovaný vojákům (a ostatním), kteří kdy padli za japonského císaře-vládce. V současné době je zde shromážděno (dá-li se to tak říct) kolem 2,5 milionů duší mužů i žen včetně několika desítek tisíc Taiwanců a Korejců. Neptejte se mě ale, jak jsou duše skladovány, protože to nevím; na obyčejném hřbitově jsou běžně k vidění hned za náhrobkem „laťky“ vysoké cca 1.5 m, do kterých duše zemřelého vstoupí, v Yasukuni to asi bude jinak, ale vidět to není, protože za chrámem předním je chrám vnitřní, kde se ono pietní místo nachází a v celém prostoru platí zákaz focení. (Psát, že na začátku aleje před chrámem je největší šintoistická brána v Japonsku, vysoká jako osmipatrový dům, je asi zbytečné.)

Svatyně je nesmírně kontroverzní fenomén, protože v tzv. Knize duší se nachází i přes tisíc jmen válečných zločinců odsouzených po druhé světové válce. Je už tradicí, že navštíví-li japonský premiér Yasukuni, Čína i Korea ostře protestují a ostatní světové velmoci tím rovněž nejsou dvakrát nadšené. Bývalý premiér Koizumi tady byl dvakrát, současný premiér Abe tam sice ještě nebyl, ale očekává se, ze tam v rámci podzimních oslav zavítá také.

Velký poprask ohledně svatyně způsobilo rozhodnutí Tokia ze začátku šedesátých let; pozůstalí odsouzených válečných zločinců obdrželi (zřejmě speciální) penzi. A v říjnu 1978 pak Tokio v tichosti přidalo 14 válečných zločinců odsouzených poválečným soudem v kategorii A válečných zločinů jako „mučedníky Shōwa“ (čili mučedníky za císaře Hirohita). No a muzeum historie zase líčí (nejenom v expozici, ale i na webu), že Japonsko bylo vlastně do války zavlečený, když chtělo bránit svoji nezávislost proti západním mocnostem. Dost „podezřelá“ je už přítomnost sochy pilota-kamikadze v životní velikosti před muzeem.

Poměrně zajímavá byla úvodní část muzea, kde se vysvětlovaly složité vztahy mezi šóguny a císařem (koncem 19. století byli šóguni donuceni předat svoje pozemky císařství, ale dostalo se jim pak některých funkcí ve správě země), jenže expozice je ve dvojpatrovém muzeu značně rozlehlá, v místnostech visí desítky velkých plat se schématy kdy kdo kam a koho ohrožoval a útočil a k přečtení a pochopení všeho by to chtělo víc dnů a dělat si poznámky (stejně jsme se v muzeu zasekli skoro tři hodiny). A teď mě napadá, určitě by nebyla na škodu znalost japonštiny, protože mnohé popisky jsou do angličtiny nepřeložené.

Nejširší nabídku průvodců a map Japonska (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Ale zpátky ještě k interpretaci japonských dějin: až úsměvně působila již zmíněná obrana zájmů Japonska a ta se děla v různých končinách (Mongolsko, Čína…). Japonsko se tam vždy jakoby bránilo, ale hned se nabízela logická otázka, kde že se tam vlastně jejich vojáci vzali, resp. co tam pohledávali? A korunu tomu nasadilo vysvětlení anexe Koreje, kde se psalo, ze japonský zástupce X se domluvil s korejským zástupcem Y, že vzhledem k blahu obou národů Japonsko připojí Koreu k sobě.

Na skoro poslední úsek expozice, totiž druhá světová válka a co jí předcházelo, se nám už nedostávalo pomalu sil, takže jen ve zkratce: velkej (rozuměj hrůznej) dojem na mě udělalo ke stropu zavěšený kamikadze-letadlo: Ohka 11 byl jednosedadlový, raketovým motorem poháněný kluzák, vyvinutý námořními silami speciálně pro „jednotky speciálního útoku“ (neboli kamikadze) na konci druhé světové války. Byl zavěšen na bombardéru místo bomby a takto dopraven k blízkosti cíle. Pilot Ohky dostával instrukce z bombardéru a když slyšel morseovkou signál „…-.“ znamenalo to, že je odpojen od základny. Poté šel s letadlem kvůli maximální akceleraci střemhlav dolů až do výšky 1000 metrů a zde, aby dosáhnul ještě většího účinku, zažehnul raketový motor, který vydržel běžet devět sekund. Předek letadla s 1200 kg výbušniny měl odpalovací zařízení se zpomalovacím účinkem, aby letadlo nevybouchlo ještě před střetem s lodí, ale až po proniknutí do jejího vnitřku.

Císařská armáda ale používala další sebevražedná zařízení a sice sebevražedné bárky, pilotovaná torpéda Kaiten a zcela obskurní vynález zvaný Fukuryu Tokko Taiinzo; námořník ve skafandru čekal v mělčině na nepřátelskou loď a v ruce držel třímetrovou bambusovou tyč, na jejímž konci byla umístěná trhavina. Tenhle vynález se neujal, údajně kvůli mechanicko-logistickým problémům, přesto stál životy mnoha námořníků.

Poslední místnosti muzea patří portrétním fotografiím s údaji o padlých vojácích. Kromě toho je tady ještě pár artefaktů bez anglických popisek. Výjimku tvoří přeložené poslední dopisy pilotů-kamikadze těsně před tím, než odešli do poslední mise. Tyhle dopisy by určitě bylo zajímavý přečíst vydaný knižně (a určitě to už někdo i vydal), byť se asi jedná o podobné texty. Tak např. pilot Sakake Mikoto píše 13. dubna rodičům, že jim děkuje za to, jak ho dobře vychovali a kdyby teď byli s ním, viděli by, jak pláče štěstím nad tím, že pomáhá bránit Japonsko. „Brzy budu znovuzrozen jako rozkvetlá třešeň,“ píše dále. „Když jsem jako mladý odcházel z domova, kladla mi matka na srdce, abych se vyvaroval alkoholu a žen. No, trochu jsem pil, ale se ženami jsem si nic nezačal. Ničeho nelituji a mým jediným přáním je, aby Japonsko vyhrálo válku.“ Pak následuje pár vzkazů sousedům, prosba o návštěvy ve svatyni Yasukuni a omluva za hloupý a sentimentální dopis.

Přemýšlím, čím na závěr alespoň trochu dodat optimismus, ale nehodí se pro to ani příběh jakéhosi Mongola, muzikanta, na kterého mě upozornila Veronika uprostřed expozice: tenhle Mongol byl za války svědkem hromadné sebevraždy pěti japonských vojáků, kteří se dostali do obklíčení. Mongol sledoval, jak se před sebevraždou uklonili směrem k východu a byl jejich činem natolik osloven, že jim chtěl vzdát hold zahráním skladby na trumpetu. Ale bál se, čili až někdy v roce 2004 se při návštěvě Yasukuni dotázal, zda by mohl splnit svůj letitý dluh. Vyhověli mu, Mongol zatroubil a když o dva roky později zemřel, rodina odkázala jeho trumpetu muzeu Yushukan, kde je teď vystavená.

Yasukuni působí jako místo dost negativně, byť je to vlastně vizuálně normální chrám. Naše malajská kámoška, Číňanka Yi Sheng, která umí trochu japonsky, odtamtud přišla dost zdrcená a říkala, že většina Číňanů by tam prostě nešla.

A poměrně aktuální noticka úplně nakonec: sedm Korejců zažalovalo Yasukuni, protože tam jsou (v Knize duší) uvedena jména jejich předků. Stejně tak se s Yasukuni soudí i osmedesátiletý Korejec, který je naživu a jeho jméno tam figuruje také.