Nastal den, kdy všech deset našich očí stanulo na nejjižnějším cípu jižního ostrova Nového Zélandu.
Kupodivu nikdo z dobrodružných duší naší posádky neaspiroval na výlet přes vodičku ve stopách Amundsena, či hůř Scotta, a tak byl vyhlášen překotný obrat: „Čelem vzad! Směr sever!“ Jediný, kdo úhel 180 stupňů zase nepochopil, byl náš kompas. Pozor všem cestovatelům – magnetka buzoly dovezená ze severní polokoule na jižní polokouli vážně tápe, třepe se, vychyluje se a uchyluje se vždy o kousek vedle než je správně. Tato drobná úchylka, způsobená odlišným magnetickým zaměřením buzoly na obou polokoulích, vás rozhodně neohrozí v postupu „čelem vzad,“ ale může vás ohrozit nad topografickou mapou v horách. V mlze, vichru, nad příkopem v mapě naznačeným poněkud vlevo vás úchylka ráda uchýlí přímo do příkopu – pěkně za vítr.
I my jsme se po vzoru naší rozechvěné ručičky mihotali směrem na sever s poněkud rozechvěným rozptylem. Jižní ostrov Nového Zélandu je vlastně taková prima dlouhá severojižní nudle s pohořím uprostřed, takže co vám propršelo směrem dolů, můžete zlehka navštívit směrem nahoru. Vzhledem k tomu, že my bychom díky letošní neobvyklé srážkové činnosti museli objet více méně ty samé souřadnice, vsadili jsme na to, že propršená horstva tentokrát střihneme z té východní (sušší) strany. Ku počasí musím podotknout, že nejenom naše Peťka zádumčivě pronesla: „Tento způsob léta zdá se mi poněkud nešťastný…“ Stížnost na usrážkované novozélandské léto 2006-07 podává pravidelně i národní meteorologický ústav Zélandu a málem i světový Greenpeace – že s takovouhle se nám ty oceány nevypaří, skleníkový efekt se neprokáže a USA bude nadále čudit do vzduchu freony, protože neuvěří, že to, co se ve světě z oceánu vypařilo, Nový Zéland připršel.
Ale jak se říká, nejsme z cukru, tudíž déšť nás nerozpustí, a tak jsme se do hor vrhli opět po hlavě, s plovacími brýlemi na hlavě.
Fjordland – tam, kde 365 dní v roce prší
Tak tohle tvrdí turisti. Promočení, nechtějí uvěřit, že statisticky prší ve Fjordlandu pouze 300 dní v roce. Lepší ne? 🙂 V letošní vydařené sezóně nám asi nebudete mít za zlé, když budeme tvrdit, že ve Fjordlandu těch dní v roce prší 366. Ale v tomto případě se rozhodně nejedná o stížnost!!! Protože jenom bičujícímu dešti vděčí Fjordland za nejfamóznější vodopády na světě. Hory kolem vás prostě pláčou, valí se, padají, srší, metr vedle metru nedozírný provazec vody. Kdo neviděl, neuvěří. Atmosféra prvohor! Vysoké štíty a přesto žádná údolí. Jen kolmé stěny propadající se hluboko ke dnu zařízlých fjordů. Jeden z nejnedostupnějších cípů země, do jehož nitra nikdy nikdo nevrkočí. Nemá kudy. Trvalo 3 roky zachytit 30 minutový film, točený helikoptérou, o tom, jak vypadá Fjordland, když neprší :o) Ten film máme, bere dech, a těším se, že bude hrdou perlou všech našich jarních promítání!
Existuje jediná přístupová cesta pro 4 kola a to na samý krajíček Fjordlandu, k dnes už bohužel silně komerčnímu Milford Sound. Dovolím si tu malé soukromé motoristické varování pro řidiče starších ročníků (myslím tím starších ročníků vozidel.) Nabízející se název relace „Pozor zákruta!“ poněkud zpitvořím na „Pozor tunel!“ Na Zélandu si rychle zvyknete na hlaďoučké asfaltky v precizním stavu, přivyknete i na jednosměrné mosty za každou zatáčkou, jež se tu a tam sdílí i s vlakem, aneb na tůtů neplatí přednost z mého směru na značce… Nevyplatí se nechat auťák škytnout právě na takovémto mostě! Některé jsou opravdu dlouhé! A pak přijde Milforský tunel. Sešeří se. To proto, aby vás neoslepovala nasvícená, všudypřítomná mlha a pára. Faktor „vůbec nic nevidím“ zpestřují až půl metrové díry ve vozovce (aspoň mi to tak připadalo) a pištění spolujezdce, že se bacil temenem hlavy o řadící páku. Jak se mu to povedlo, nevím, stejně jako nemám tušení, kde je další ďoura. Kdo by si bláhově myslel, že tunel znamená střecha a střecha znamená sucho, Nový Zéland má pro vás příjemné překvapení. Co se vody týče, vše je na Zélandu relativní a tak i v tunelu prší. Přeji vám příjemné projetí tunelového vodopádu a jestli ten okap ještě nespravili – i příjemný brod. Ze stoupání v tunelu si nic moc nedělejte, za tunelem je mnohem horší. Jedno vám ale milí motoristé slíbit mohu – auto se vám nepřehřeje – chlazení padá samo z nebe! A furt.
Pěšky do nitra Fjordlandu se tu a tam dá, když některé úseky přeplavete. Náročný Dusky trek vyžaduje psychickou připravenost na vodu a bláto od spodu až do pasu a zvršku vody až nad hlavu. Zdravý rozum nám našeptával, přijeďme sem pěšmo v nějaké té sušší sezóně – tedy v létě, kdy neprší 366 dní v roce, ale jen těch „optimistických“ 300. Takže bude-li Zéland II., a já věřím, že bude, má u nás tajemný Fjordland veliký slib návratu! Na to se vážně dá koukat!!! Jen si nezapomenu ponorku.
Aoraki (Mount Cook) – prokletí nejvyšších vrcholů
Prokletí nejvyšších vrcholů spočívá v tom, že často zdaleka nejsou nejhezčí, ale každý je chce vidět. Mt Cooku takto křivdit věru nelze.Nejvyšší hora Nového Zélanduz tohoto vzorce napůl hrdě vyčuhuje. Je to opravdu fešák! Silně dominantní špice byla a je oříškem a osudem pro mnoho horolezců, jež tu, považte, trénují do Himalájí!!! Půlka Mt Cooku se před 15 lety urvala a způsobila rámus větší než zemětřesení. Na výšce však přežil bez ůjmy. Drobeček vlastně neměří ani 4000, ale pozor stále roste! Jó kopce tu rostou jako houby po dešti… Drobeček, ale obtížnější než kdekterá osmitisícovka! Jednomu horolezci na Mt Cooku omrzly obě nohy na amputaci a přesto i bez nich pokořil Mt Everest. Tak nějak je náročný Mt Cook.
Bohužel, kromě borců ověšených karabinami se v podhůří sjíždí i právě ten kdejaký tydýt, protože nejvyšší kopec musí vidět všichni. A tak dole na pěšinkách na úpatí potkáte slečinky v upnutých džínách s holym pupikem, co se mě zcela vážně zeptaly, na co mám s sebou lyžařské hole. Možná jsem měla odvětit něco o skládacích lyžích v batohu, ale raděj jsme se svorně vyškrábali do trošku vyšších svér, tam, odkud se pro změnu začínaj škrábat ti horolezci. Chajda už patřila mezi ty lezecké a tak i nás večer kontrolovalo bezpečnostní rádio vysílačkou, jestlipak „party Palatova number of 5“ v pořádku dorazila. Rychle jsme se omluvili, že teda skupina Palátová o počtu 5 sice dorazila, ale nikam se nazítří věšet nehodlá a tudíž zítřejší pátrání po party Palatova může být vynecháno ve prospěch černých puntíků navázaných na ledovci nad chajdou. Smířeni s tím, že tady jsme za tydýty zase pro změnu my, užili jsme si ranní nejkrásnější výhled z kadibudky a pelášili zase níž. Tak se stalo, že jsme tak úplně nezapadli ani dole, ani nahoře, ale co se na Mt Cooku opravdu vyvedlo, byl Nový rok.
Jak na Nový rok, tak po celý rok. Tak to zas na nás staročeská lidová moudrost vycenila zoubky…, protože na Nový rok jsme spali na druhém konci světa pod mostem. Já vám tam dostala takovou chuť na Bechera, až, kde se vzal, tu se vzal, zjevil se dobrý duch z Karlových Varů. Představil se nám jako Jarda a prý tu dnes taky bydlí. Nu což, pozvání do obýváku s výhledem do nekonečna, to se neodmítá! Náhodný cestující Jarda se ukázal jako prima svéráz. Teplotu vody v řece zhodnotil: „V tej se ti chodidla zkrótijou v pěsti!“ Teplotu vzduchu zhodnotil: „To dybych věděl, tak jsem si vzal z domu péřovku!“ Motoristickou debatu podpořil: „Jo, to mě panečku chcípnul alternátor přímo na kruháči! To bylo taky zajímavý…“ A o nocování v přírodě věděl i on své: „Tak u jezera Tekapo, tam jsem vám na noc zajel kamsi do lesa, a vono v noci tak lilo, že se mi to auto do rána propadlo!“ Povídáme: „Počkej, počkej, Jardo, tam my máme taky namířeno! Tak dá se tam někam zajet?“
„Jo, zajet se tam dá!“
„Kam jezdit nemáte, to dobře poznáte, tam jsou 4 půlmetrový díry…“
Krom parkování u jezera jsme dostali perfektní typ na výlet v pohoří Arthurs pass: „Tam je úplně super jeskyně! Procházíš jí asi 40 minut, po pás ve vodě, lidi v neoprenech to blázni vzdávaj, ale já tam vlez a ta jeskyně je fakt nádherná!!! Já teda nic neviděl, já měl v čelovce 2 roky starý baterky, ale vřele doporučuju!“
Arthur`s Pass – chtěl bych být kamzíkem
Inu, nechali jsme se odporoučet do nejdivočejších hor Zélandu – Arthur`s Pass. Jeskyni jsme vzdali i bez neoprenu, ale to jsme ještě netušili, že brod po pás bude na pořadníku Arthur`s Passu přesně 34 krát za den. Arthur`s Pass je ráj těch pravých drsných Kiwi – domorodců horalů, co si zásadně boty na brody nesundávaj a treková hůl? Přežitek pro dámičky. Stezky v horách? Pro prďoly! Kiwi se v horách najde sám! Turisti – jen ať se procvičí v navigaci! Bodrý Novozélanďan chodí řekou, suťí a neprostupným křovím. A kdo chce do jeho revíru, ať si předem nařeže Goretexku na cimpr campr, protože z hor s ní tak stejně vyleze.
Musím s politováním říct, že asi nikdy nebudu bodrý drsný Kiwi (Novozélanďan). Stejně jako nikdy nebudu kamzíkem. Kamzičí stezky nestezky jsem zvládala s tak zaťatými zuby, že jsem si již u zubařky soukromě objednala trošku skloviny na doplňení. Peťku nám málem odnesl proud. Džefa, snažíc se zachytit pištící Peťku, odnesl proud málem také. Přežil jen s prasklým bubínkem. Marťa z křoví, ta, co se smála mým kalhotům, že z nich budou brzy kraťase, výrazně pokročila k mé nově zavedené luftovací kalhotové módě. A Tom poprvé ocenil prošoupané podrážky – bez ohýbání jimi snadno a lehce pumpoval vodu z bot ven. Zouvání v brodech opravdu vzdáte.
Za sedm dní v Arthur`s Passu jsme byli tak vyřízení, že u konce treku jsem se k očistě těla zcela odmítala odkutálet dál než k nejbližšímu břehu. Ten se nacházel pod mostem. Elegantně skrytý oboum směrům dopravy, ale přece, za mostem číhala jedna ostrá vyhlídková zatáčka. Tom se v době očisty dam nacházel na mostě a celý rozjařený nám večer vyprávěl, jak tam potkal 7 dočista vysmátých motorkářů, pusu od ucha k uchu, a že neví, od kdy jsou tidleti drsoni v kožených bundách takové prima veselé kopy? Prý se culili, jak kdyby se jim zjevila Eva z ráje? Povídám, že to bych spíš typla na zjevení strašidla z pekla, ale nechci Arthur`s Passu takhle křivdit. Ty hory mají své osobité, ještě stále ryzí, divoké já, jen se vám kromě kotníků nemůže třepat i ta buzola. Doporučuji zakoupit kompas i kotníky v záruce na jižní polokouli!
