Když jsme se ve čtvrtek vrátili z Rily, už po našem ubytku koloval papír, na který se měli zapsat zájemci o další výšlap v pohoří Pirin na pátek 14. března 2014.
Tentokrát se mělo začínat cestou, kterou již někteří z nás absolvovali. Cíl nebyl zprvu úplně jasný, bylo dokonce několik možností podle času, za který dorazíme na určitá klíčová místa.
Ráno se v pátek vyráželo kolem 8.hodiny, opět byl sjednán místní šofér mikrobusu, koneckonců za celý týden si už na nás řidič jistě zvykl a zajisté se na nás těšil 🙂 Všech 12 účastníků se tedy naskládalo do vozu a vyrazili jsme na poněkud netradiční nástupní místo, které začínalo za silniční zatáčkou. Zde na nás čekal zledovatělý sníh, překvapivě. Nasadili jsme tedy pásy a vydali se po stopě, která tu již byla vyšlapaná od některých z nás z pondělka (Jarda, Maki, Martin, já tam byla taky).
Cesta byla v těchto místech v podstatě po rovině. Minuli jsme několik dní starých „splázků“ a také došli na místo, kde se mají vyskytovat ledopády. Sem se vydala nadšeně skupina před pár dny, nadšení však teplé počasí roztálo, neb z ledopádu opravdu ledu moc nezbylo.
Celkem rychle jsme přešli i malé stavení pro nouzové přespání (její vnitřek odpovídal té nejzákladnější potřebě ve vánici, schovat se kamkoli) a začali více stoupat. Ze zalesněné krajiny jsme začali přecházet do více svahovité, resp. nejprve jsme prošli jakýmsi údolím, kde bylo krásně vidět, jak skládají své vlastní obloučky kolegové naproti na druhém masivu. Začali jsme stoupat a opět bylo potřeba někoho, kdo nám vyšlape stopu, takže se toho ujal dobrovolník. Chvílema slunce opravdu pražilo, takže se někteří odvážili sundat i ty svršky, které tvořily jakýsi ochranný faktor a v dobré víře se spálili přesně podle kontur oblečku.
Dorazili jsme na chatu Demyanitza, která se zdála na první pohled téměř opuštěná. Nicméně tu byl, jako na každém zdejším stavení, chlupatý maskot. Později se ukázalo, že i tahle chata má majitele, dokonce nám prodal pár nápojů – místní Pirinko-mok a Colu. Posvačili jsme, vyfotili si nejrůznější pozice s kočkou a pomalu se vypravili pokračovat dále.
Začínal zde nejprve sjezd od chaty a pak pomalu, ale jistě výstup vzhůru, tedy pěkný svah. Zde jsme traverzovali a museli jsme překonat i místa, kde už jsme se nemohli pohybovat jeden vedle druhého. Kvůli lavinovému nebezpečí, cviku, možná i kvůli příkladným manévrům, chodili jsme asi tak 10 metrů od sebe. Takto jsme v odstupech vystoupali opět trochu traverzem až na vrchol bezejmenného vrcholu, tedy spíš vrcholu naší cesty. Zde jsme se opět tak trochu občerstvili, což bylo motivující pro některé zejména ve chvílích, kdy stoupali ve svahu… Opálení již pro některé nebylo žádoucí, takže opět přišly na řadu zbraně proti slunci, tedy krémy s ochranným faktorem a samozřejmě oblečení. Cvaklo se několik pěkných panoramatických obrázků, popovídali si se šéfem výpravy, co bude dál, neboť již nebyl desítky metrů před námi.
Prohlédněte si všechny fotografie k článku…
Něco málo jsme alespoň teoreticky zopakovali o pasivních lavinových testech, neboť se zde nabízelo zkontrolovat, zda můžeme do zatím neporušeného sněhu vyrazit či nikoli. Došlo tedy na vykroužení kužele ve sněhu zapíchnutou hůlkou a odhalení tím části sněhového profilu a pokud se povedlo, také vhození tohoto sněhového útvaru dolů.
Podle neúrpsného času však nakonec bylo rozhodnuto, že se vrátíme stejnou cestou, kterou jsme přišli.
Nastal tedy sjezd, který začínal v docela pěkném sněhu, kde jsme předtím chodili v rozestupech. Zde bylo možné udělat si své obloučky tak, abychom je nekřížili s ostatními, neboť místa bylo hodně. Kámen úrazu nastal ve chvíli, kdy jsme začínali sjíždět prudší spády, neboť to opět chtělo rozestupy a navíc sníh byl již různé konzistence (několik dní bez nového prašanu, slunce, teplo, vyšlapaná stopa – to vše udělalo své) a sestupové cesty nebyly zrovna učesané. V jednom z klíčových sjezdů však jedna šikovná účastnice sjela tak, že ani nevěděla, jak se jí to mohlo stát, v nekontrolovaném okamžiku jí zůstal zapíchnutý vršek levé lyže v kupě sněhu a lyže nevypla, svým pádem na stranu si tedy přivodila potíže s levým kolenem. (ano, já).
Zatímco ostatní účastníci už se občerstvovali před chatou se zasněženým povozem, čekalo se na poslední dva nešťastníky zdržené nehodou. Protože už bylo pozdní odpoledne, nebylo dobré s odjezdem do civilizace posečkávat. Po nasazení alespoň částečné opory obinadlem na jedno zraněné koleno se rozdělilo družstvo na dvě skupinky, jedna záměrně pomalejší (dělala v podstatě takové garde té handicapované) o celkem 4 lidech, zbytek sjel svou rychlostí a byli v cíli samozřejmě o poznání dříve.
Druhá skupina, jejíž středobodem jsem se nedobrovolně stala, sjížděla také po stopě, nicméně některé sestupy, které nešlo praktikovat normálním sjezdem, daly zabrat. Občas byla například využita technika traverzu či nadlehčování jedné nohy, kreativitě se v tyto okamžiky, když se trochu závodilo o čas, meze nekladly. Člověk si ani neuvědomuje, jak je důležité moci ohnout v inklinovaný okamžik svoje končetiny.Nakonec, i když se soumrakem, dorazila i naše zpomalená grupa na sjezdovku (neboť přes silnici se ob dvě serpentýny dalo dostat na naši oblíbenou sjezdovku Bansko). Zde už následoval klasický sjezd na lyžích pro všechny zdravé, kteří se vydali po oblíbené červené trase dolů, nemohoucí menšina byla přijata s lítostnými pohledy bulharskými provozovateli lanovky pod svá křídla a bez poplatku odvezena v již neprovozované kabince lanové dráhy Bansko. Cestou bylo krásně vidět, jak již mnoho míst kolem sjezdovky je bez sněhu a že slunce se za těch 7 dní dostalo opravdu všude.
Dole již čekal zbytek našeho poddružstva, od konce sjezdovky byl na dochodnou vzdálenost náš hotel či oblíbené stravovací zařízení u bulharských bábušek. Co nás čekalo večer? Závěrečný večírek, u něhož ani nevadilo, že jsem nebyla plně pohyblivá. V sobotu ráno v den odjezdu potom vyrazila na skialp jen poslední skupinka přeživších, já jsem mezi nimi nebyla.
