Co máš v plánu na víkend? Vyrážím na skialpy. Jak bylo o víkendu? Prima, byla jsem na skialpech. Tak už jsem se taky zařadila mezi ty lyžařské nadšence, co si vyzkoušeli skialpy.
Zúčastnila jsem se skialpinistického kurzu s Hedvábnou stezkou 24. až 26. ledna 2014. Původně jsme měli vyrazit do oblasti Raxalpe v Rakousku, ale vzhledem k tomu, jaká letos panuje zima, nebo spíše nepanuje, jeli jsme do Žiarské doliny v Roháčích. Kurz podpořila lavinovým vybavením firma Pieps.
Na tradičním odjezdovém místě brněnského výstaviště se nás v pátek před třetí hodinou odpolední sešlo rovných šestnáct, včetně instruktorů Honzy „Paliče“ Paly a Honzy „Brudera“ Koňaříka. Po úvodním seznamovacím kolečku, kdy mě potěšilo, že jsem nebyla jediný novic, co se týče skialpů, jsme naskákali do tranzitů a vyrazili směr východní sousedé.
Cesta ubíhala celkem kvapně, takže jsme před osmou dorazili k chatě Kožiar v ústí Žiarskej doliny. Sice tu sněhu asi bylo víc než v Raxu, ale pořád ho nebylo tolik, abychom se na Žiarsku chatu dostali na lyžích. By člověk neřek’, jak se i při pozvolném stoupání z 870 metrů do 1325 m batoh s pár maličkostmi na skialpy pronese. Moje záda mě proklínala. Po příchodu na chatu však byla zasloužená odměna v podobě pivka – díky paním chatárkám byla kuchyně ještě otevřená. Pak už jenom večerníček v podobě tématických filmů, povléct peřiny, projít koupelnou a hurá spát.
Předpověď slibovala na sobotu mínus patnáct a vskutku se rosničkáři nemýlili. Ale nějak nebyl čas, abych si ten mráz uvědomila. Seznámení s lyžemi, vázáním, nasazováním pásů, pípákem; první kroky byly zvláštní, nezvyklé, chvilku mi trvalo, než jsem si zvykla, že to do kopce fakt drží a neustřelí jako na běžkách. Při výstupu do Žiarského sedla, našeho sobotního cíle, nemohla být o nějakém mrazu vůbec řeč. Jen co jsme překonali náročnější část cesty (prý jsme museli jít úmyslně náročnější cestou, abychom si zvykli, že skialp není zadarmo), která se vinula kosodřevinou, neboli kosovkou, oslnil nás jak pohled na Žiarské sedlo, tak i sluníčko.
Prohlédněte si všechny fotografie k článku…
V sedle už to tak idylické nebylo, ale vrcholové foto i sváča se zvládly. No a hurá dolů. S velkým respektem. Přeci jenom volný terén je něco jiného než upravená sjezdovka. Ale po pár obloučcích jsem si to už užívala. Sjeli jsme zase na úroveň kosovky, a to teprve začala zábava, která byla zakončena překonáváním potoka. Posledních pár metrů do chaty jsme už došli pěšky. Po krátkém občerstvení jsme vyrazili ještě ven, abychom se naučili zacházet s vyhledávači, dozvěděli se o lavinových pomůckách a jak se chovat. Po večeři následovala přednáška zakončená filmy o nadšencích, co sjíždí sopky na Kamčatce, nebo ledovce na Antarktidě.
V neděli ráno nás přivítalo několik centimetrů prašanu. A stále padalo. Naším cílem bylo Smutné sedlo. Na začátku nás opět čekala cesta kosovkou, tentokrát to ale nebylo takové proplétání jako na Žiarské sedlo. Co jsme se vyhoupli výš, mohli jsme si prakticky vyzkoušet, jak se stoupá přímo vzhůru, traverzuje, provádí obraty v zatáčkách, ocenit delší chyty hůlek. Prašan a přijatelné počasí skončily pár metrů pod sedlem.
Na chatě jsme rychle zabalili věci a doufali, že sněhu napadlo dost na to, aby se dalo jet dolů k autům na lyžích. Doufali jsme málo, stačilo to jen do třetí zatáčky. Tak zas bágl s lyžemi na záda a pěkně po svých. Tam, kde jsme v pátek začínali, jsme se v neděli vrátili. Za sebe mohu říct, že fyzicky zničená, psychicky nadšená. Díky moc za skvělý víkend, organizaci a snad na dalším kurzu na viděnou!
