Shachrisabz a další den v Samarkandu

Shachrisabz a další den v Samarkandu

Shachrisabz leží 80 kilometrů jižně od Samarkandu v provincii Kashkadarja a cesta do něj vede přes výběžek Zaravshanského pohoří, tvořícího jedno z předhůří Pamiru.

Amir Temur

Shachrisabz neboli „zelené město“ má dnes 100.000 obyvatel a je to čtvrtá památka Uzbekistánu, zapsaná na seznam UNESCO. Pod názvem Kesh byl znám už jako významné sogdské město, nehynoucí slávu mu však přinesl až Tamerlán, který se v roce 1336 narodil ve vesničce Khodja Ilgar, ležící 12 kilometrů odsud.

Tamerlán původně plánoval, že bude v Shachrisabzu také pohřben. Vzhledem k jeho předčasné smrti během tažení do Číny jej však jeho vojáci umístili do dřevěné rakve, se kterou doputovali pouze do Samarkandu.

Památky Shachrisabzu

Nejvýznamnější památkou, která se v Shachrisabzu dochovala z Timurových dob, je Ak Sarai, tedy Bílý palác. Timurova socha byla do parku před ním umístěna v roce 1996 a nahradila původní sochu Lenina. Rovněž Park vítězství se předtím jmenoval Rudé náměstí.

Ak Sarai

Palác Ak Sarai stavěl Timur v letech 1380 až 1404. Pojmenování „bílý palác“ má symbolizovat jeho vznešený původ, převažujícími barvami jsou však modrá, zelená a zlatá. Mezi dvěma 65 metrovými věžemi stála brána, vysoká 39 a široká 22 metrů, kterou se původně vcházelo na 100 metrů široký mramorový dvůr, lemovaný dvoupatrovými arkádami. Městské hradby, které byly částečně zrekonstruovány, dosahovaly výšky 13 metrů.

Další významnou památkou Shachrisabzu je komplex Dorus Siadat, což doslova znamená „palác štěstí a míru“. Komplex byl vystavěn ve 14. a 15.století a jeho nejrozsáhlejší stavbou je mešita Hazrat Imam, kterou dal koncem 18. století přebudovat kokandský chán na páteční mešitu. Mnoho věřících se do ní ale nevejde, slavnostní modlitby se proto konají v mešitě Kuk Gumbaz.

Areál Dorus Siadat si zachovává spíše charakter posvátného poutního místa díky tomu, že se zde nachází Jehangirovo mauzoleum a Timurova krypta. Jehangir byl Timurovým nejstarším a nejoblíbenějším synem, který byl zavražděn v roce 1375 ve věku pouhých 22 let. Timur dal na přelomu 14. a 15. století postavit Jehangirovi mauzoleum a původně plánoval, že bude uložen rovněž blízko něj. O Timurově kryptě, budované v témže čase, se však dlouho nevědělo. Objevena byla zcela náhodou v roce 1943, když do ní spadla hrající si holčička. Víko sarkofágu, vážící 2,5 tuny, držely zlaté řetězy.

Podle nápisů historikové určili, že se jedná o kryptu samotného Tamerlána. Ten ovšem odpočívá od své smrti v mauzoleu Gur-Amir v Samarkandu, tato hrobka tedy měla zůstat prázdná. O to větší bylo překvapení, že se uvnitř našly kostry dvou žen.

Mešita Kuk Gumbaz, což znamená „mešita s modrou kopulí“, je součástí komplexu Dorut Tilowat. Mešitu dal vybudovat Ulug Beg pro svého otce Shahrucha a dlouhou dobu sloužila jako páteční mešita. V současné době se otevírá pro věřící dvakrát ročně (a bude to již brzy, protože právě začíná ramadán).

Součástí komplexu Dorut Tilowat jsou dále dvě mauzolea. První z nich postavil Timur pro Sheikha Shamseddina Kulola, sufijského vůdce a učitele svého otce. Druhé mauzoleum je dílem Ulug Bega a je určeno termezkým saidům. Jejich pojmenování pochází od Mohammedova vnuku Husaina a této stavbě se někdy říká Gumbazi Saidon (Dóm Saidů). Ve čtyřech hrobkách jsou uloženi Ulug Begovi potomci.

Rovněž bazar v Shachrisabzu se jmenuje Chorsu podle osmiboké stavby, představující hlavní obchodní dóm. Název „chorsu“ znamená, že z něj vedou východy do čtyř stran.

Na zpáteční cestě musíme opět překonat Zaravshanské hory. Tentokrát si místo velkého autobusu bereme mikrobusy a zastavujeme se rovněž na nejvyšším bodě ve výšce 1700 metrů n.m. Shachrisabz měl 650 metrů n.m.

Zpět v Samarkandu

Samarkand se stal koncem 14. století hlavním městem Timurovy říše, která v době svého největšího rozmachu zahrnovala kromě střední Asie také Írán, Ázerbajdžán, Zakavkazko, Povolží, severní Indii a části Mezopotámie a Turecka, a Timur se vydal dobýt Čínu. V roce 1405 však zemřel v Kazachstánu v důsledku prochlazení a nadměrného pití alkoholu. Pro jeho tělesnou vadu se mu říkalo Tamerlán, tedy „kulhavý Timur“, a pohřben je rovněž v Samarkandu.

Na jednom prostranství se zde vlastně nacházejí tři mauzolea – Gur Amir, Ruchabad a Ak Sarai. Mauzoleum Gur Amir stojí na místě, kde dal v roce 1400 Timurův oblíbený vnuk Mohammed Sultan stavět medresu a chanaku. Po jeho předčasné smrti v roce 1403 se Timur rozhodl změnit celý komplex na jeho mauzoleum. Tenkrát ještě netušil, že se zde brzy ocitne také on sám.

Mauzoleum Gur Amir

Vstupní portál je původní, kupole byla vztyčena později, ale ještě v 15. století. Modrá kupole je vysoká 32 metrů, přes 64 žeber je rozprostřena slupka z barevných glazovaných kachliček v nekonečném diamantovém vzorku.

Mauzoleum Gur Amir

Do samotné krypty se vchází východní galerií, kterou dal přistavět Ulug Beg. Uvnitř se nachází Timurova nefritová hrobka a dále hrobka jeho dvou synů, dvou vnuků (včetně Ulug Bega) a učitele.

Nahoře jsou umístěny pouze kenotafy, těla jsou pohřbena ve třímetrové hloubce, tváří k Mekce, jak je v islámu zvykem. Jedinou výjimkou je právě Timur, který je uložen v dřevěné rakvi, tak, jak jej dovezli jeho vojáci z Kazachstánu.

Předpověď říká, že když někdo tuto rakev otevře, objeví se nový tyran, horší než Timur sám. Poprvé se o to proto pokusili teprve sovětští inženýři – a den na to napadl Sovětský svaz Hitler.

Mešita a mauzoleum Bibi Chanum

V roce 1398 se Timur rozhodl postavit největší a nejkrásnější stavbu celého muslimského světa. Mešita Bibi Chanum byla dokončena v roce 1404 a je to dodnes největší mešita ve střední Asii. V průběhu let však byla několikrát poničena zemětřesením, takže její původní nádheru si musíme ve své fantazii domyslet.

Vstupní portál je vysoký 33 metrů a vcházíme jím na velké obdélníkové nádvoří o rozměrech 167 x 109 metrů, které bylo celé pokryto mramorem. Galerii, zastřešenou 400 kupolemi, podpíralo 400 sloupů. Po stranách se nachází dvě menší mešity, uprostřed stojí velký kamenný čtecí podstavec na korán. Minarety jsou dvoupatrové a původně dosahovaly výšky 60 metrů. Nejvíce poničena zemětřesením byla kupole velké mešity, zabírající čelní stranu nádvoří.

Na protější straně ulice stojí mauzoleum Bibi Chanum, Timurovy milované manželky a poradkyně, kterou ovšem nechal nakonec sám shodit z minaretu, protože se během jeho nepřítomnosti spustila se stavitelem mešity.

Mauzoleum má oktagonální tvar a postaveno bylo rovněž v průběhu let 1399-1404. V podzemí jsou uloženy hrobky Bibi Chanum, její matky a dvou služek. Výstup na střechu mauzolea je kvůli probíhajícím stavebním úpravám sice poněkud nebezpečný, nabízí se odtud však jeden z nejhezčích pohledů na tuto část Samarkandu – mešitu Bibi Chanum, mešitu Khazret Khizr a ulici mauzoleí v Shah-i-Zinda.

Mešita Khazret Khizr je zasvěcena patronovi poutníků a cestovatelů. Postavena byla v polovině 19. století, její barevný interiér a překrásný dřevěný iwan byl však od té doby několikrát renovován. Mešita stojí v blízkosti muslimského hřbitova, rozprostírajícího se až ke komplexu Shah-i-Zinda. Na rozdíl od našich pohřebních průvodů tady nosiči s tělem nebožtíka pěkně peláší…

Rovněž rozsáhlý samarkandský bazar se rozprostírá v blízkosti mešity Bibi Chanum.

Stará ruská čtvrť se nachází v jihozápadní části města. Ortodoxní kostel sv. Alexije (Sobor svjatovo Aleksija Moskovskovo) je sice polský, ale je postaven ve zcela ruském stylu stejně jako okolní domy.

Sladké samarkandské víno

Tečkou za naší prohlídkou Samarkandu byla návštěva vinařských závodů „Chovrenko“, založených v roce 1868 Dmitrijem Filatoffem. V průběhu přestavby zde byly dokonce objeveny zazděné sklepní místnosti, v níž tento znalec ukrýval po příchodu Sovětů svou sbírku vín.

Vinarske zavody

Historie vinařství na území Uzbekistánu je stará více jak 2000 let a její počátky jsou svázány s příchodem Řeků. V Afrosiyobu byly dokonce objeveny tabulky v sogdském písmu, představující povolení k pěstování vína a odvádění daní.

Závěrečná degustace patřila k jedněm z nejpříjemnějších, jaké jsme kdy zažili, a málokdo vypil všech deset vzorků zdejších vín a koňaků, které každému na prkýnku naservírovali. Uzbecká vína jsou však pro nás poněkud hutná a hodně sladká. Jedná se přitom o přírodní sladkost, cukernatost zdejšího vína je 25-30 % (v Evropě je to maximálně 16 %).

Převzato z kasp.cz.

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář:

Články v okolí