V indickém státu Gudžarátu, u městečka Pálítana se nad okolní rovinu do výše 600 metrů vypíná poutní místo Šatrundžaja ( hora vítězství), na jejímž vrcholu stojí 863 džinistických chrámů a kupodivu i jeden muslimský! Nahoru vede tři tisíce schodů, když po nich stoupám je na každém schodě položeno několik okvětních lístků růže.
Indický stát Gudžarát se chová ke svým návštěvníkům poněkud nevlídně. Vládne v něm prohibice a sehnat „non veg“ (nevegetariánskou) restauraci je docela problém. Většina restaurací se dokonce pyšní nápisem „pure veg“, to znamená, že nepoužívají ani vajíčka, protože obsahují zárodek budoucího život. Proto jsem docela rád, když v jiném gudžarátském městečku Džunágarh, odkud jsem do Pálítany přijel, najednou slyším na ulici „hallo my friend“ a majitel jediné nevegetariánské restaurace mě zve na dobrý gáblík. Chodím tam potom pravidelně a tak se seznámím i s obsluhou. V pokladně sedí, jeho asi dvanáctiletý syn, říkám mu „little boss“ a obsluhuje synovec, který mi vypráví, že je křesťan a na blížící se Vánoce jede pár set kilometrů do Diu, kde je nejbližší funkční křesťanský chrám. Nad Džunárgarhem se tyčí jiná chrámová hora Girnar Hill, na kterou vede údajně sedm tisíc schodů, nevím nepřepočítával jsem je. Stojí tam džinistické, ale i hinduistické chrámy. Jiný úžasný komplex džinistických chrámů Dilwara stojí v jižním Rádžasthánu na náhorní planině Mont Ábu.
Dalším problémem je, že Gudžarát, na rozdíl od ostatních indických států prakticky nepoužívá dvojjazyčné nápisy, v místním jazyku a písmu a druhý v latinkou psané angličtině. Až v Indii zjišťuji, že kromě toho, že se tam mluví mnoha jazyky, téměř každý má i své vlastní písmo! Je to problematické na orientaci a úplně beznadějné na nádražích, kde z jízdních řádů opravdu nejsem moudrý. Výhodou zase je, že tam nejezdí mnoho turistů a studenti rádi prohodí pár slov s cizincem. Po pár jejich otázkách, prakticky vždy stejných: jak se mám, jak se jmenuji a odkud jsem, se začínám vyptávat já.
Z Džunágarhu do Pálítany nejede přímý bus, tak musím v Bhavnagaru přestupovat. Na autobusovém nádraží mě opět jímá beznaděj, nikdo ani písmenko či číslice latinkou. Asi po pátém dotazu dá konečně někdo pár anglických slůvek dohromady a odkazuje mě na desáté nástupiště, ale to mi ho musí ještě ukázat. Po chvilce přijíždí bus, Indové ho vezmou útokem, vrhnou se do dveří, jiní házejí otevřenými okénky tašky na sedadla. V nastalém zmatku stačím odchytit jednoho mladíka, potvrzuje mi, že bus opravdu jede do Pálítany a hned mi nabízí zabrané místo vedle sebe. Do města přijíždíme už za tmy a tak jsem rád, že mi ukáže celkem slušný hotel Shravak přes ulici hned u nádraží a ve vedlejší uličce jídelnu Jagruti. Ještě mi prozradí, že cizince stojí jízda rikšou pod kopec 25 rupií (domorodci platí samosebou polovic). V jídelně nemají menu a tak mi nezbývá než si objednat puri, to je jediné co poznávám. Když si číšník všimne jak jsem vyhládlý, přinese mi ještě rýži s nějakým sosem a již obligátní talířek s cibulí nakrájenou na kolečka, když cibuli dojím sáhne do kapsy a talířek doplní!
Ráno na mě rikšák zkouší 50 rupií, ne říkám 25, slevuje na 40 a je překvapen když stále opakuji 25, jdu ke druhému a už mě tahá zpátky a rád mě za 25 odveze! Po příjezdu se okamžitě stávám středem pozornosti. Nejdříve se na mě vrhnou děti, obzvlášť jedna holčička, které tipuji tak deset-dvanáct let je dosti neodbytná, chce mi nahoru pomoci vynést baťoh. Přestože jsem většinu věcí nechal v hotelu a malý batůžek je poloprázdný mám problém jí vysvětlit, že to zvládnu sám. Potom se vyhrnou nosiči „dhóli“. Kdo je pohodlný a majetný může se nechat na vrchol vynést, buď dva nosiči nesou na ramenou na dřevěné tyči zavěšené malé sedátko, to mi připadá trochu nepohodlné, protože nesený musel mít kolena pod bradou, aby si o schody neomlátil nohy nebo čtyři nesou mezi tyčemi přivázané křesílko. Kupodivu se nenechávají vynášet jen staří a nemocní lidé, ale všímám si i mladých, dobře živených indických manželů, kterým by trocha pohybu určitě neuškodila. Při bližším pohledu odhaduji, že každý z nich váží přibližně stejně jako jejich oba dva nosiči dohromady! Když už jsem se všech zbavil, přilepí se na mě stařík s tím, že bez jeho bambusové hole nemám šanci vyjít nahoru!
Dlážděná cesta s občasnými schody je nezvykle upravená a neovykle čistá, na každém schodě je bílá čára a několik okvětních lístků z růže. Jsem rád, že se nemusím neustále dívat pod nohy, abych do něčeho nešlápl a nerozčvachtal si to v sandálech. Výstup na vrchol trvá asi hodinu a půl. Teprve v polovině se objeví mohutné hradby, kterými je chrámový komplex chráněn, proto zdálky připomíná pevnost. Jsou k tomu dobré důvody, muslimové během svých nájezdů a své mánii bořit chrámy „jinověrců“ je několikrát zlikvidovali. Proto nejstarší stavby jsou „pouze“ ze 16. století. Je ctí každého alespoň trochu bohatšího džinisty postavit zde chrám. Ať už je to malá kaplička nebo vskutku impozantní chrám. Protože vrchol obehnaný hradbami je kompletně obestaven, dnes jim již nezbývá, než stavět kolem cesty či před úpatím schodiště.
Na křižovatce, kde se cesta rozdvojuje, každá vede k jiné bráně, je vyvěšený plánek, snažím se ho podrobně nastudovat, ale stejně záhy po příchodu začínám bloudit. Je asi zajímavější volně se procházet a obdivovat úžasnou architekturu i spiritualitu oněch míst, než se pídit po jménu každého z chrámů a jeho zasvěcení. Stejně by člověk při jejich množství záhy ztratil přehled a byl zavalen spoustou nezapamatovatelných jmen. Nikdo mě neomezuje v prohlídkách či fotografování, občas někdo na mě kývne a ukáže mi cestu na střechu, zajímavý detail či prohodí pár slov o soše boha, kterou si právě prohlížím.
Chrámy i okolní prostory jsou pečlivě udržovány, nikde jinde v Indii jsem neviděl u tolika staveb lešení a na něm pracující dělníky. Posvátný prostor se na noc uzavírá a nesmí v něm nikdo zůstat. Je to docela šichta, každé ráno vystoupat nahoru a večer po skončení práce zase sejít dolu.
Přicházím k stranou stojící svatyni, která je tak trochu jiná a zaujmou mě i malé kolébky ležící před oltářem. Opodál sedí tři mladíci, když si všimnou mých udivených pohledů jeden z nich vstane a vysvětlí mi, že toto je muslimský chrám Angar Pir, i on sám je muslim. Chodí se sem modlit nejen muslimky, ale i hinduistky a obětují malou kolébku, aby se jim narodil syn! Když odcházím všimnu si opodál ohromné hromady pohozených kolébek, tak už vím proč se rodí tolik Indů!
Při odchodu jsem zaskočen, dostávám deset rupií. Odmítám jsem zvyklý na opačný přístup, že někdo ze mě peníze tahá a ne naopak. Poučí mě, že dnes je svátek „púdža“ a každý kolemjdoucí dostává dar. Ukazuje mi dva muže s paklíky nových desetirupiovek, kterými každého obdarovávají. Dodnes mám bankovku schovanou jako poněkud zvláštní suvenýr a neobvyklou vzpomínku na obdivuhodnou chrámovou horu: Šatrundžaju!
HedvabnouStezku.cz založili cestovatelé pro cestovatele, o velkých horách píšeme na Velehory.cz. Své zážitky cest můžete sdílet s přáteli také v Klubech cestovatelů. Nejlepší outdoorové filmy pak uvidíte na festivalu Expediční kamera možná i ve vašem městě. Nejširší výběr map a knih najdete v našem eshopu. Z příjmů z těchto aktivit podporujeme Expediční fond – i vy můžete přihlásit svůj projekt.
