Rady na cestu

Jako dobrovolnice jsem strávila několik týdnů na opičí farmě, kde jsem měla za úkol dělat malým opičkám jejich „mámu“. O víkendech jsem pak vyrážela na krátké výlety do okolních čajových plantáží a nebo do Krugerova parku mezi divoké gazely, zebry, žirafy či bizony.

Díky programu Work and Travel (WAT) podporovanému americkou vládou mají studenti možnost získat vízum a pracovní povolení. Stačí být studentem a zaplatit asi čtyřicet tisíc korun.

Dnes je sobota, poslední srpnový den. Na sklonku noci přišlo několik dešťo­vých přeháněk, což mělo sice zajímavý, nicméně nepříjemný efekt. Vzbudila mne jemná vodní sprška do obličeje. Zpuchřelou plachtovinou totiž pronikají drobné ka­pič­ky. Většími dírami pak stékají čůrky vody na můj žďárák (jak prozře­tel­né, že jsem si jej přetáhl přes spacák!) a do tašky s věcmi. Tu dávám stranou a zakrývám ji bun­dou. Přehrnuji si límec vaku přes obličej a pokračuji ve spánku.

Jste-li v Ladakhu a máte kašel či jiné zdravotní potíže, vyzkoušejte tradiční medicínu Amchi, která možná zabere rychleji než klasické přípravky.

Po třech letech od poslední návštěvy arabské země se mi opět zachtělo zažít ten klasický pouliční mumraj, popíjení sladkého čajíčku a kouření vodní dýmky. S kamarádem Pavlem jsme proto v druhé polovině ledna 2007 navštívili Egypt. Hlavním cílem byly oázy v Západní (též Lybijské) poušti, dále Asuán, Luxor… a zbytek podle toho, jak se nám budou dařit přesuny.

Svět smutku a hrůzy po tsunami ostře kontrastuje s klidným bytím v buddhistických klášterech v Barmě. Právě tam se v rozjitřeném počátku roku 2005 vypravila autorka tohoto článku.

Silnice do Albánie je tak trochu jako ovčí stezka. Zezačátku pěkná, široká, postupně se z ní ale odpojují jiné silničky a ta naše se zužuje a zužuje, až zbude docela úzká, nicméně pořád asfaltová silnička. Skoro žádný provoz, ideální pro cyklisty.

Koplik je první větší město za hranicemi a když se jede do severních hor, odbočuje se tu doleva. Tato informace by měla být pro cestu do pohoří Prokletije dostačující. Moc jiných odboček tu totiž není. My jsme Koplikem jenom projeli.

Během cestování se musíme vždy trošku uskrovnit a vzdát se komfortu, které si užíváme doma. Zvláště když máme své dny, nemáme to jednoduché. Možným řešením může být právě kalíšek.

Jazd Kam se vypravíme dál? V Teheránu je v listopadu zima, tak se jede do pouští. Alespoň podle naší představy by tam i v listopadu mělo být teplo. Tedy do města Jazdu. Jede tam vlak a noční přejezd vlakem by neměl být problémem ani s miminkem. Íránské vlaky jsou čisté, každý po výjezdu vlaku dostane čisté povlečení, každý  vagón má svého stevarda, který prodává velmi levný čaj a sušenky či donese večeři.

Írán jsem navštívila mnohokrát, a tak jsem se rozhodla vzít s sebou i svého třinácti a půl měsíčního Karímka. Írán je totiž moderní země, ve které je k dostání vše pro miminka stejně jako u nás.

Bylo nebylo. Narodilo se jedno miminko. Takový modrooký blonďatý drobeček, který dokázal mámě zpřeházet život od základu. Bylo mu jedno, že máma miluje cestování a půlku srdce zapomněla kdesi v dalekém Íránu a ještě vzdálenější Indii.

Qom, Teherán, Ahmádábád Qom. Pomalu se začínalo stmívat, když jsme vystoupili v Qomu před hrobkou Fáteme, sestry emáma Rezy, který je pohřben v Mašhadu. Zaplatili jsme taxíkáři a zůstali jsme stát na ulici s batohy na zádech. Já tedy i s uvázaným Karímkem na břiše.

Gonbade Kávus, Gálíkaš Po výletu ke Kaspickému moři do Bandare Torkomán, jsme opustili Gorgán a vypravili jsme se do Gonbade Kávus. Gonbad, Gonbad, Gonbad, (rozumí se Gonbade Kávus) vyřvával náhončí na minibusovém nádraží. Jakmile se minibus naplní, už je přistaven další.