HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz

Peripetie amerického života

Peripetie amerického života

Díky programu Work and Travel (WAT) podporovanému americkou vládou mají studenti možnost získat vízum a pracovní povolení. Stačí být studentem a zaplatit asi čtyřicet tisíc korun.

Kdo ale není studentem, má podstatně menší šance víza získat.

Plán je jasný

Takže: máme pracovní povolení, vízum, letenky a pojištění a už nám jen zbývá se rozhodnout, kam pojedeme. Souhrou náhod se rozhodneme pro Floridu, ačkoliv nás neláká ani vedro a vlhko, a ani floridské pláže: prostě tam máme známé, na které se můžeme v případě potřeby obrátit. Vlastně hlavním důvodem k naší cestě do USA je získat ty protěžované zkušenosti, dále pak pocestovat po národních parcích a když to půjde, vydělat si také nějaké penízky. Plán je jasný – máme spoustu času (Pepa i já jsme čerství absolventi VŠ) a tak tu zůstaneme jak dlouho a jak jen uznáme za vhodné.

Trvalo dlouho, než jsme si alespoň trochu zvykli na život v Americe (ale za celou tu dobu jsme si nezvykli úplně), práci jsme sehnali souhrou náhod a také díky tamním Čechům, se kterými jsme se brzo seznámili (díky, Radku). S bydlením to bylo stejné. Pak nás už jen čekal osmiměsíční kolotoč dřiny. Když jsme po nějaké době přesedlali z horských kol na auto, tak jsme si projeli ve volných chvílích celou Floridu.

Na české poměry jsme si žili poněkud netradičně, ba až exoticky a to bylo právě to naše „získávání zkušeností“. Dostali jsme se do práce, míst a k lidem, které bychom nikdy asi neviděli. Po osmi měsících jsme všechen náš majeteček zabalili do našeho Fordíka a vyrazili jsme na velkou cestu napříč kontinentem.

Co budu povídat – prostě Amerika.

Práce

Vyplňuju už kdovíkolikátý dotazník. Každý má minimálně dvě stránky, častěji více: kdo jsi, odkud pocházíš, co jsi vystudoval, kde pracoval a za kolik, jaké máš reference, zda bereš drogy či jsi byl trestaný a také se ptají na tvou loajálnost k firmě a tvůj očekávaný honorář. Tak tohle všechno člověk musí vyplnit i když shání místo uklízečky.

Hledat práci není samo o sobě těžké. Jen to chce mít fůru času, telefon a dopravní prostředek. Já na to mám týden – jinak se nám budou těžko platit účty (a taky v tabulkách na netu jsem si našla, že týden je průměrná doba shánění práce). Nejlepší je, když má člověk známé – to pak často stačí obvolat jen pár kamarádů kteří většinou o nějaké práci ví. Ale teď jsem na to sama, jelikož známých moc nemáme. Každý den chodím do knihovny prohlížet stránky inzertních novin a zatrhávám si všechny možné i nemožné pracovní nabídky: uklízečka, barmanka, umývač nádobí, modelka (Američanky jsou převážně ošklivé, tak co kdyby…). Doma pak obvolávám svou koktavou angličtinou jednotlivé inzeráty. Většinou mi poradí, že si mám přijít vyplnit dotazník. Ach jo.

Jednou večer takhle objíždíme potenciální restaurace – upnula jsem se totiž na práci servírky (k tomu bych se v Čechách nedostala, tak proč to nezkusit tady). Jsem hezky oblečená a v dobrém rozmaru, tak mi ani nevadí, že mi zbývá jen poslední restaurace – Sonny`s. Je to klasická americká restaurace, kde se podává barbecue – grilované a marinované maso s hranolkama. Jsou tu děsně tlusté ale usměvavé servírky, a manažeři mají zrovna schůzi – prý si se mnou rovnou popovídají. Neslýchané – bez dotazníku?!

Zvládám to a na veškeré otázky jim briskně odpovídám a nechytím se ani na jejich chyták (ptají se mě na mého bývalého zaměstnavatele kvůli referencím, tak jim se smutným výrazem na tváři odvětím, že se odjel léčit se svou těžce nemocnou ženou za hranice USA. Druhý den ráno zvoní telefon: berou mě a v pondělí mám nastoupit do práce – jupííííí!

Kupujeme auto

Nutně potřebujeme auto! To mi blesklo hlavou hned první den, když se mi slunko snažilo vyškvařit mozek. Vedro bylo jako v peci – a to léto teprve začíná… Tehdy jsme ale na auto neměli a tak nám nezbývalo nic jiného, než se přemísťovat na kolech – stejně jako chudáci Mexíci, kteří brzičko ráno s kruhy pod očima jezdívali do první práce a v noci jsme je potkávali, jak se těžce opírají do šlapek při návratu z druhé práce…

Až po čtyřech měsících jsme se rozhodli, že máme dostatečný finanční obnos potřebný k zakoupení něčeho lepšího než je “junk” (nepojízdná kraksna). A tak nás tedy čeká anabáze. Totiž, pokud člověk nemá dostatek peněz na zánovní auto a taky neví, co sakra ty zkratky v “autovejch inzerátech” znamenají a koneckonců není ani automechanik – je to pro něj fuška. Nejhorší na tom je, že máme jen ty naše kola a tím omezený rádius, kam se můžeme na prodávaná auta kouknout. Jednou jsme si sice půjčili auto v půjčovně a objížděli bazary v jedný prašný okrajový čtvrti, ale nic pojízdnýho do $ 1000 jsme neobjevili.

USA

Vyzkoušeli jsme pár možností:

a) koupě auta přes bazar – což je většinou dost drahé, protože si přičítají spoustu peněz (i když se to člověku podaří usmlouvat na polovic). Když ale někdo penízky má, tak si může auto koupit hned ten den.

b) přes inzerát – chvíli to sice trvá, než se objeví to správné auto za dobrou cenu, ale stojí to za to. Auta tak prodávají většinou soukromníci za lepší ceny (ale taky se dá smlouvat).

B je správně a tak od umělkyně Jocelin kupujeme Fordíka kombíka 1993. Usmlouvali jsme to na $1200, protože to má ujeto děsně mílí. Teď zbývá už jen auto zapsat a pojistit. Pro neameričana s novým americkým řidičákem je to pěkně drahá sranda, protože tady se cena pojištění auta odehrává od tvé řidičské minulosti (tzn. kolikrát jsi boural a jak moc). Základní pojištění nás přijde na $80 a registrace auta s novou značkou 252 dolarů.

Ale jsme hrdí majitelé vozu. Ovšem jen do té doby, než se nám pokazí počítač a vstřikování a tudíž musíme zaplatit 750 dolců za opravu …

Knihovny a jiné neziskovky

Neziskovky, občanská sdružení (prostě NGO) začínáme znát i v Čechách, ale původně vznikly ve Spojených Státech. Mají tu poměrně propracovaný systém, ve kterém tyto organizace získávají penízky od dalších nadací, sponzorů či bohatých lidí. Také spousta lidí, kteří nemají finanční starosti, anebo jsou v důchodu (nebo oboje) pracuje zdarma v nějaké té NGO. Tou mohou být třeba i knihovny.

Veřejné knihovny jsou v Americe zdarma (tedy pro rezidenty – lidi s trvalým pobytem) a každá z nich má počítače s Internetem. Knihy tu jsou volně přístupné, to znamená že chodíte mezi regály s knížkama a můžete si vybrat která se vám líbí.

Já jakožto knihovnice jsem tu dvakrát týdně (teda hlavně na Internetu) a taky moc ráda pozoruju šrumec: převážně důchodce v “posledním tažení” jak vybírají knihy v tom největším formátu aby to vůbec přečetli. Florida je díky svému teplu oblíbená u důchodců a tím pádem je to stát s největším počtem důchodců v USA. Často jim je třeba vzdát opravdu čest, jak jsou duševně a fyzicky schopní. Téměř nikdy se mi nepodaří určit jejich věk. Paní vypadající na sedmdesát je sto…

Původně jsem si ještě v Čechách myslela, že budu v nějaké té knihovně pracovat (mám přece VŠ vzdělání , praxi i pracovní povolení), ale přes všechna doporučení a kontakty z univerzity to nedopadlo. Tedy, velmi rádi by mě přijali, ale jen jako dobrovolníka – zdarma.

Bydlení

S bydlením máme taky nějaké ty zkušenosti: z bungalovu jsme plynule přešli do vybydlené maringotky a skončili jsme v autě (to auto bylo zcela dobrovolným příbytkem, jelikož jsme s ním objížděli Ameriku). Shánění bydlení je stejné jako když pátráte po výnosném a lehounkém zaměstnání. Když nejsou kamarádi, jsou tu vždy inzertní noviny. Cena podnájmu samozřejmě záleží na mnoha faktorech – stejně jako v Čechách: na lokalitě, velikosti a kvalitě. My jsme bydleli na Floridě v Sarasotě, která patří k nejbohatším oblastem v USA. 2+1 bungalov nás přišel tak na 650$/měsíc (nebyl to ovšem nějaký standart či luxus). Myslím, že cena 500-900$ na měsíc je snesitelná, ale při troše skromnosti se dá jít níž. A většinou se nikdo neptá, kolik vás tam bydlí.

Škola

Na Floridě to funguje bezvadně. Když máte místní řidičák a v dotazníku vyplníte že jste rezidenti, můžete navštěvovat kurzy angličtiny pro cizince zdarma. Po vstupním testu vás zařadí podle pokročilosti a když odcházíte, vybaví vás certifikátem o absolvování kurzu. Každý si taky může vybrat mezi kurzem ranním, odpoledním či večerním (na ty večerní si člověk většinou musí pár měsíců čekat v pořadníku – viz. Pepa). Je to bezva šance, ale bohužel prvních sedm měsíců jsme měli hodně pracovních, takže do školy jsme chodili jen ten poslední měsíc.

Tři hodiny denně, každý pracovní den. Ráno jsme naklusali do bungalovů, kde jsme si ještě rozespalí dali kafe a mžourali na naši učitelku Jean. První hodina (1 a půl) se sestává z konverzace a výuky gramatiky a já ubohá, jelikož jsem se dostala jakýmsi zázrakem do tý skoro nejpokročilejší skupiny, jsem plavala ve všech těch časech anglický gramatiky. Naštěstí Rusové, Venezuelci, Nikaraguici i Mexíci plavali taky. Sice uměli gramatiku, ale jejich výslovnost mi připadala děsně legrační a často absolutně nesrozumitelná. Druhá hodina byla v počítačový učebně, kde jsme se každý prali s tím “svým” multimediálním programem. Jean, naše perfektní učitelka, mi hned na začátku pomohla sestavit mou vlastní učební osnovu, když jsem jí vyložila co se chci naučit a v čem zlepšit. Takže pracuju na výslovnosti a svý mizerný gramatice.

Článek byl převzat z http://www.denisaa.unas.cz.

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář:

Články v okolí