Cestování podle aktivit

V této majestátní stavbě, která se svou rozlohou a velikostí podobá pozdějšímu Taj Mahalu, je pochován druhý mughalský císař Humájún. Humajúnova hrobka je zařazena na seznam UNESCO. Nechala ji postavit v 16. století (1562-1571) manželka zesnulého císaře Hadži Begum narozená v Persii. Jedná se o první velké mauzoleum mughalské architektury s výraznou zahradou. Dnes patří Humajánova hrobka mezi oblíbené cíle indických novomanželských párů. Na rozdíl od slavného Taj Mahalu se zde mohou s impozantní stavbou v pozadí nerušeně vyfotografovat.

Tradice a svátky tvoří významnou část židovské kultury, a to již od biblických dob. Vycházejí ze Zákona a později byly přesně definovány rabínskou praxí. Místní tradice a zvyky se návštěvníků země příliš netýkají, pokud je oni sami nebudou chtít zkoumat. Neplatí to však pro svátky, které jsou závazné pro celou zemi a mají dopad i na turistický ruch. Pochopitelně je nebudete nuceni slavit, ale veškeré dění se točí kolem nich a nějakým způsobem se to dotkne i vás.

Největší marocké město, které obrovsky proslavil hollywoodský trhák o osudové lásce na pozadí druhé světové války, má s filmovou romantikou společné vlastně jen jméno.

Vodopády Iguaçu na brazilsko-argentinské hranici svou monumentálností přebíjejí kaskádovou „konkurenci“ po světě. Ze sedmdesátimetrové výšky se řítí spousty hektolitrů vody.

Asi nejkrásnější medina je v malém městě Chefchaouen na severu Maroka. Ulice jsou čisté, panensky bílé, z malých okýnek vykukují děti. Samotné se stydí a strkají palec do pusy, ale když je jich banda, mají kuráž a pokřikují na Tebe “Bonjour, Monsieur!”.

V Maroku jsem byl mnohokrát a do kraje za Atlasem jsem se zamiloval. Při každé cestě jsem objevil o kousek víc a logickým vyústěním těchto cest byla touha vyrazit na velkou výpravu s cílem projet nejvyšší pohoří severní Afriky křížem krážem.

Malá vesnička Khadžuráho leží na cestě od nikud nikam. Jízda z Agry i Váránasí znamená celodenní plahočení několika dopravními postředky. Uprostřed nevzhledné planiny pak překvapí krása, preciznost i zachovalost mnoha hinduistických a džinistických chrámů z desátého a jedenáctého století. Vítejte v historickém výukovém centru kámasútry.

Pudža je každodenní začátek dne pro mnichy v klášteře. Jedná se o společnou, rituální modlitbu. Obvykle se jí však nezúčastňují všichni mniši, ale pouze někteří z nich. Probíhá v nejstarším a nejváženějším chrámu, který se v klášteře nachází. Kdokoli se na pudžu může přijít podívat. Předpokládá se, že turista zachová alespoň ty nejzákladnější společenské konvence: přijde slušně oblečený, posadí se dozadu na určené místo, bude potichu, nebude pobíhat po chrámu, a nebude fotit s bleskem.

Jeskynní chrámy Ajanta objevil téměř před dvěmi sty léty anglický voják, který byl v tu dobu na lovu tygrů. Do jednoho sloupu v jeskyni č. 10 vyryl: John Smith, 28. kavalérie, 28. dubna 1819. Tato obrovská jeskyně a čtyři další pocházejí z let 100 př. n. l. – 150 n. l. Byla to doba, kdy buddhismus právě rozkvétal po celé západní Indii.

Dárdžíling je proslaven především svými čajovými plantážemi. Horské město ležící v indickém státě Západní Bengálsko však skrývá i jiná lákadla, která na rozdíl od čajových plantáží neztrácí na své atraktivitě ani během chladných zimních měsíců. Jedná se především o unikátní úzkokolejnou dráhu, která je zařazena do seznamu památek UNESCO a malou zoologickou zahradu věnovanou živočichům, žijícím pouze v Himaláji.

Ladakh není zrovna oblastí, do které by se sjížděli vodáci z celého světa. Je to „náhorní poušť“ a o vodu je tu nouze. Pokud si ale na treku zvrtnete kotník nebo si jen tak chcete odpočinout od hor, nepřeberné množství místních cestovek nabízí vyžití na některé z řek. Nejblíže Lehu je Indus a Zanskar.

Probouzím se s ostatními kolem sedmé. V noci bylo chladno a i když jsem byl oblečen, nebylo mi zrovna nejtepleji. Popíjíme čaj a pozorujeme skupinu opic „Thomas Leaf Monkey“ skákající v korunách stromů. Portýři dělají k snídani volská oka s rajskými a chlebem a já dávám do placu svou Kayu (přesnídávku, kterou jsem si před pár dny koupil v sousední Malajsii) a dvě pěkně měkká manga. Mé zápěstí je stále bolavé, ale už se to lepší. Po ránu se vyrojila spousta otravných kousavých mušek na rozdíl od pijavic, kterých je tu oproti očekávání mnohem méně než v Taman Negara.

Systém vodních kanálů, které přivádí vodu a s ní i život a ptactvo do Keoladea, nechal postavit místní maharádža již na počátku osmnáctého století. Nevedl ho k tomu žádný zvláštní ornitologický zájem. Chtěl prostě jen snadno ulovit dostatek kachen a jiného vodního ptactva pro svůj stůl. Dnes obchází kolem jezírek pouze turisté, jejichž jedinou zbraní je výkonný dalekoled či atlas asijského ptactva.

10 km za Erfoudem potkáváme volně pobíhající velbloudy. Je to krásný pohled. Další podívaná je na fontánu, která vyvěrá ze země a chrlí teplou vodu. Je to super, voda a okolo samý písek. Náhle končí silnice a začíná pista (nezpevněná cesta). Po té jsme dojeli do „Merzougi“.    

V Bangladéši působí běloši jako křesťanští misionáři, lékaři, učitelé či manažeři významných zahraničních firem. Proto i nás místní lidé automaticky považují za pracovníky nějaké neziskové organizace a ptají se, jakou práci zde vykonáváme. Do Bangladéše se prostě na dovolenou nejezdí. Přesto jsou zde hned tři místa zahrnutá na seznam kulturních a přírodních památek UNESCO.