Židovské svátky a tradice

Některé ze židovských svátků mají pevné datování podle židovského kalendáře a jiné jsou pohyblivé, závislé na měsíčních úplňcích. Vzájemně se od sebe dost liší, ale všechny mají shodně připomínat důležité okamžiky historie národa a náboženské dědictví jeho kultury. V průběhu jejich konání jsou cizinci většinou vítáni, i když se jich většina pravidel a zvyklostí netýká. Některé zákazy však platí pro všechny a je dobré je respektovat jako výraz úcty k bohaté a krásné tradici. Vyjmenujme nyní alespoň některé z významných svátků:

Chanuka (25. Kislev, v prosinci) neboli „Zasvěcení“ je osmidenní svátek. Původně připomínal vítězství makabejských povstalců nad Římany, jež skončilo znovudobytím Jeruzaléma, vysvěcením Chrámu a opětovným vznikem samostatného židovského státu. S těmito událostmi se pojí příběh o nalezení jediného džbánku rituálně čistého oleje, potřebného pro chrámový svícen. Božím zásahem vystačilo malé množství oleje celých osm dnů, potřebných pro výrobu oleje nového. Pro svátek je proto charakteristické postupné zapalování osmiramenného (chanukového) svícnu.

Purim (14. Adar, únor/březen) je připomínkou záchrany Židů v perské říši před záhubou. Události popisuje biblická kniha Ester, která je také liturgickou četbou pro tento svátek.

Roš ha-šana (1. a 2. Tišri, září/říjen) neboli „Hlava roku“ je vlastně Novým rokem. Říká se mu také „Den soudu“. Podle rabínské tradice jím začíná období, v němž Hospodin rozhoduje o osudu každé lidské bytosti, neboť právě v tento den Hospodin stvořil svět.

Jom Kipur (10. Tišri, září/říjen) neboli „Den smíření“. Připadá na poslední z deseti dnů pokání začínajících Novým rokem (hebrejsky Roš ha-šana). Je dnem přísného půstu a především vyznání hříchů. Lidé by zejména v tento den měli vyhledat ty, kterým dluží omluvu či odpuštění. I v moderní době má tento svátek velmi silný a emotivní náboženský ráz. Je vhodné jej respektovat, nefotografovat a nerušit tyto velmi posvátné okamžiky. Jom Kipur končí modlitbou, při níž se troubí na beraní roh, tzv. šofar.

Sukot (15. Tišri, září/říjen), „Svátek stánků“. Původně měl odlišný charakter, neboť jím končil v Izraeli zemědělský rok. Proto se mu dodnes říká také Svátek sklizně. Během něj přinášeli Židé obětiny do jeruzalémského Chrámu. Později se však stal především připomínkou putování Židů po poušti a přebývání v provizorních obydlích (suka); proto je pro tento svátek typické pobývání v provizorních chýších, které spatříte po celé zemi. V průběhu svátku jsou cizinci vítáni, neboť tradice přímo přikazuje zvát cizince a hostit je.

Šavu’ot neboli „Týdny“ je svátek slavený po uplynutí sedmi týdnů od druhé noci svátku pesach (židovské Velikonoce). V minulosti byl především zemědělskou oslavou, během níž přinášeli Židé do Chrámu oběti prvotin ze sklizně. Proto se i on nazývá Svátkem sklizně; vIzraeli se totiž některé plodiny sklízejí dvakrát do roka. Dnes je však především připomínkou darování Tóry Mojžíši na hoře Sinaj; stalo se tak 49 dní po Velikonocích.

Pesach (15. Nisan) – připomínka odchodu Židů z Egypta (židovské Velikonoce). Začíná domácím obřadem seder, při kterém se jedí macesy. V synagoze se předčítá biblický text Píseň písní, chápaný jako výraz Boží lásky k Izraeli.[/cut]

Je dobré vědět, že o šabatu (tedy období od pátečního do sobotního večera) mají Židé podle tradice zakázánu celou řadu věcí, a zejména některé druhy práce. Není třeba zabývat se podrobným výčtem, ale v praxi šabat znamená zavření většiny obchodů, restaurací, zastavení veřejné dopravy a mnoho dalších omezení. Samozřejmě, že se zákazy všemožně obcházejí, ale na naše měřítka je míra jejich porušování velmi malá. Výjimkou jsou větší hotely a turistická centra, kde se režim téměř nemění. Rovněž se zde celkem běžně porušují náboženské příkazy a zákazy týkající se přípravy jídel, zejména společné podávání masa a mléčných výrobků. Toto však neplatí v běžné realitě; kromě velkých turistických center se s porušováním těchto tradičních pravidel téměř nesetkáte.