Města

Doutnající odpadky, žebráci a neustálé troubení. Rodiny hospodařící uprostřed skládek. Takový je první dojem z východní Indie. Západní Bengálsko, Bihár, Džárkhand. Touha po poznání nás zavedla do nejlidnatější a nejchudší části subkontinentu.

Trujillo je na první pohled úplně jiné než většina velkých měst v Peru. Centrum je plné krásně opravených různěbarevných koloniálních budov, dokonce je tu i dlouhá pěší zóna, která končí v příjemném parčíku. Po chvíli ale idylka končí a objevují se peruánské nešvary v plné parádě.

Město Hue bylo založeno v roce 1802 jako hlavní město sjednoceného Vietnamu. Až do roku 1945 bylo kulturním, náboženským i politickým centrem země, ovládané dynastií Nguyen. Staré město s Citadelou a mnoha dalšími památkami se nachází na severním břehu řeky Song Huong (Perfume River). Kromě Citadely (Dai Noi) jsou to Thien Mu Pagoda a několik císařských hrobek (Tombs of the Emperors).

Jeruzalém. Město na křižovatce kultur, z nichž vzešla největší monoteistická náboženství světa. Mnohdy žily v míru a vzájemném propojení, jindy v napětí i bojích. Vycházely však ze stejných příběhů.

Po první zkušenosti s Itálií a ochutnání útržků Toskánska nebylo pochyb, že si tahle úžasná oblast zaslouží delší návštěvy. Na svou druhou Italskou cestu jsem se tak vydal opět na Buellu.

Bharatpur není z hlediska indické pestrosti nijak extrémně významný. Právě proto je pobyt v něm příjemný. Turista se necítí jako bílá chodící peněženka, užije si indickou atmosféru i kuchyni a do národního parku Keloadeo je to krátká cesta rikšou.

Dnes jsme se vydali zdolat pevnost Masada. Po dvou hodinách jízdy přes Qumran jsme vystoupili do horké pouště a zhrozili jsme se, v jaké výšce se Masada tyčí.

Čím víc se blížil náš odjezd do Izraele, tím větší jsem měla obavy, jestli nás do země vůbec vpustí. Všichni strašili dlouhými nepříjemnými ponižujícími vstupními pohovory včetně důkladné kontroly a ověřování. Taky se prý může lehce stát, že se úředníkům na letišti prostě nezamlouváte a posadí vás na nejbližší letadlo domů.

O cestě do Kanady jsme přemýšleli asi dva roky. Jasnější obrysy dostala cesta poté, co jsme našli program „working holiday“, který umožňuje mladým lidem do 35ti let získat na rok pracovní povolení.

Vůně orchidejí a smogový závan z výfuků automobilů. Motýli s rozpětím kolem třiceti čísel a krysy rozměrů dobře krmeného jezevčíka. Vegetariánské pochoutky i švábi s nudlemi. Vítejte v Hongkongu.

Malinkatý Ekvádor je velice rozmanitou zemí. Můžete tu narazit na mystický amazonský prales, legendární pohoří Andy včetně stále aktivní sopky Cotopaxi, a také slavné souostroví Galapágy, kapitola a svět sám pro sebe. No a samozřejmě vše mezi tím – hezké koloniální město Quito, vesničky, srandovní lamy atd.

Před odjezdem do Koreje jsem si říkal, že by bylo fajn, kdyby se mi podařilo se dostat do Pusanu na filmový festival, ale nic konkrétního jsem v tom směru nepodnikal ani po příjezdu do Soulu.

Sotva se vzdálím pár bloků od luxusní nábřežní čtvrti Chiaia, ocitám se v úzkých oprýskaných ulicích. Z balkónů na sebe hlasitě pořvávají sousedi, mezi domy naproti sobě jsou natažené šňůry s prádlem, přibylo odpadků. Paní jdoucí naproti mě upozorňuje, ať se otočím a dál raději nechodím. V Neapoli jde o běžnou situaci.

Jihoindický stát Kérala se chlubí poněkud bizarní kuriozitou, první demokraticky zvolenou komunistickou vládou na světě! V Kérale vládne celoročně příjemné teplé klima, ale zamrazí, když zahlédnete v nadživotní velikosti zamračené tváře soudruhů.

Vodopád d’Ouzoud je jedno z nejkrásnějších míst v celém Maroku, ne zas tak obsazené turisty. Když přijedete ve vhodnou dobu, jaksi ještě před sezónou, máte vodopády skoro pro sebe.