Celý rok pracujete a v létě za odměnu jedete na dva týdny na dovolenou k moři? Připadá vám to povědomé? Lukáši Furikovi také, a proto se rozhodl s tím něco udělat! A proč? Protože si chce život užít, ne jen přežít! Každý máme své sny a ten jeho je cestovat!
Dal výpověď v práci, prodal majetek, opustil pohodlí bytu a 1.dubna vyráží Lukáš Furik na cestu nejen kolem kontinentů, ale hlavně na cestu za poznáním sebe sama. Jen sám, s ukulele na zádech se vydává na pěšky napříč kontinenenty. V rozhovoru prozradil jak vůbec probíhá příprava cesty kolem světa. Co je vše třeba zařídit i čeho se nejvíc obává
Prohlédněte si další fotografie k článku…
Plánuješ cestu kolem světa. Čím bude ta Tvoje jiná oproti ostatním podobným výpravám?
Každá výprava je něčím zajímavá a odlišná, i kdyby se vydala stejnou trasou, jako ty před ní. Pro mě je to hlavně o lidech, kteří ji absolvují a snaží se do ní vtisknout kus sebe. Jak bude odlišná ta moje, se ukáže, až vyrazím. Nicméně už teď vím, že budu první občan České republiky, co procestuje svět s ukulele na zádech. To je taková ta malá, srandovní „kytara“, co má 4 struny.
Před nějakým časem jsem přecházel z elektrické kytary právě na ukulele a hned jsem si ho zamiloval. Mám tedy v plánu v každé zemi zastavit u nějakého zajímavého místa a zahrát tam pár písniček a natočit to.
Máš v plánu nějakou méně známou a výjimečnou destinaci?
Po pravdě nemám pocit, že by nějaká mnou navštívená destinace byla méně známá, nebo výjimečná. Dnes již prakticky bílá místa na mapách neexistují a díky internetu se může každý za pár vteřin alespoň virtuálně ocitnout na libovolném místě planety.
Zase na druhou stranu, nedávno jsem se bavil s kamarádem o mé cestě a hrozně se divil, že se nebojím cestovat přes Rumunsko a Turecko. Ty země si představoval jako absolutně nekulturní, kde vás okradou hned, co překročíte hranice. Takže asi záleží na úhlu pohledu. Nicméně pro mě bude zajímavé rozhodně Mongolsko. Hodně jsem o něm četl a hlavně si jako Evropan nedovedu pořádně představit ty rozlehlé pláně, kde se nikdo nesnaží postavit nový obchoďák a lidé dokáží žít i bez televize.
Když jsem koukala na tvou trasu, není to vlastně úplně cesta okolo zeměkoule ale takový okruh po kontinentech. Jak si ho vymýšlel?
Vzniklo to tak nějak „přirozenou cestou“. Původně jsem měl v plánu projít si jen Evropou do Španělska. Ale pak mi bylo trochu líto, pro takhle relativně krátkou cestu dávat výpověď v práci, prodávat majetek. Odhadem bych se vrátil za nějakých 7 měsíců a co pak? Takže jsem si k tomu postupně přidával další a další země a bylo to. Pokaždé jsem si řekl „když už budu v téhle zemi, tak do další je to jenom kousek“. A tak to v podstatě vzniklo. Jsem si vědom toho, že to není úplně cesta kolem světa. Vynechávám například Afriku. Ale co není, může být…
Mě osobně zaujala jedna zajímavá věc. Jako úplný závěr cesty jsi zvolit 900 km dlouhé putování po Caminu de Santiago? Jak Tě to napadlo?
Byla to totiž úplně první verze mé cesty, když to ještě vůbec nebyla cesta kolem světa. Chtěl jsem dojít z Čech do Santiaga, pak do Finisterry, podívat se do Maroka za kamarádem a zpět do České republiky. Ale pak se mi to takhle rozrostlo a jsem za to vlastně rád. Takže Camino de Santiago je teď sice stále na konci, ale pro mě to bude vlastně ta správná třešnička na dortu. Ukončím to tam, kde to původně končit mělo, ovšem to vezmu trochu oklikou po světě.
Osobně mám trošku pocit, že Camino by měla být spíše taková cesta sama pro sebe. Jak to vnímáš ty?
Já si myslím, že ta cesta může mít mnoho podob. Důležité je, aby si na ní každý našel to svoje.
Jak dlouho to celé bude trvat?
Osobně doufám, že bude cesta trvat co nejdéle. Ideálně celý život! Netlačí mě čas. Zpátky domů chvátat nebudu. Během cesty se nebráním ani rozšíření trasy. Jediné co mě bude limitovat, jsou peníze.
Co je potřeba před takovou cestou všechno zařídit?
Tak tohle je správná otázka, protože je to momentálně moje noční můra. Je toho opravdu hodně. Začal jsem zařizovat už někdy v říjnu, kdy jsem začal prodávat majetek, pomalu jednat s partnery a vybírat vybavení. Měl jsem hlavně strach, abych něco nepodcenil. A ukázalo se to jako správné rozhodnutí, protože jsem tak mohl v klidu zařídit očkování, u kterého je třeba dodržet určitý rozestup, nebo nechat vyrobit propagační předměty.
Také jako mladší generaci mi nic neříká ruština, takže jsem se musel začít učit alespoň základy, abych přečetl nápisy, dovedl se zeptat na cestu. Teď už se plně soustředím na hrubé plánování trasy. Samozřejmě nejhorší je byrokracie. Jak ta česká, kdy musím řešit, jakým způsobem vyřeším povinné pojištění a abych řádně ukončil veškeré závazky. Přece jen jsem za ty leta řádně zaháčkován v systému. Nebo ta zahraniční, kdy zase řeším víza a přes jaký hraniční přechod se vůbec do dané země dostanu. Jako pěší to mám trochu horší. Některé země s pěším překročením hranic nepočítají.
Snažím se co nejvíce věcí vyřídit tady v ČR, abych pak během cesty nebyl něčím zaskočen, ale to je samozřejmě jen moje přání a ne všechno lze.
Proč vlastně odjíždíš? Jak Tě to napadlo?
K tomu vedla dlouhá cesta. Už jako malý capart na kole jsem rodičům ujížděl za dobrodružstvím. Pak následovalo pořízení malé motorky a nové dálky. Snažil jsem se pořád nějakým způsobem cestovat. Chtěl jsem vyrazit po maturitě s kamarádem do ciziny, ale tenkrát se to nezdálo rodičům. Nastoupil jsem tedy do práce a tím se hodně změnilo. Na cestování jsem měl čas tak týden, dva v roce a to se moc velké věci naplánovat nedají. Pro mě to hlavně není ani pořádná dovolená. Člověk v podstatě nevypne. Pořád víte, že je před vámi ten návrat a rychle se blíží. Takže po pár dnech na dovolené už zase myslíte na to, jak budete zpátky doma.
K tomu nápadu vycestovat na delší dobu jsem se vracel v hlavě několik let. Intenzivně pak v posledním roce, kdy jsem cítil, že potřebuji nutně změnu, že se musí něco stát. Ale ono je to celkem těžké udělat ten krok „proti proudu“. Pořád jsem si říkal, že to prostě nejde. Máte majetek, dluhy, práci, závazky. Změnilo se to v okamžiku, kdy jsem si uvědomil, že ideální podmínky nebudou nikdy a čím budu starší, tím to bude horší. Hodně mých vrstevníků má v mém věku rodinu, hypotéky. Já neměl ani jedno a tak jsem do toho šel.
Máš pocit, že se vrátíš nějakým způsobem jiný?
To není jen pocit, ono se to stane. Minimálně přijdu víc špinavý a otrhaný. Ale teď vážně – Upřímně se toho trochu bojím. Ten pocit svobody, kdy nevstávám na zvonění budíku a neřeším složenky je lákavý. Ale návrat jednou přijde a pak to bude asi těžké. Člověku se nechce do práce po týdnu v Izraeli. Co teprve po několika letech na cestě… Změnu očekávám, ale zatím se snažím na to nemyslet. Možná bych cestu ani nepodnikal, kdybych věděl, že přijedu stejný, jako odjíždím.
Lukáš Furik. Narodil se v Českých Budějovicích v únoru 1988. Cestování bere jako osvobození a prostředek, jak si život užít, ne jen přežít. Miluje cestování, pálivá jídla, dobré nepálské a čínské čaje, nebo třeba focení. Zimní večery rád tráví s dobrým anglickým tabákem, dýmkou a knihou. V poslední době přešel z elektrické kytary na ukulele (Lanikai UCKS), které hodlá po cestě náležitě využít! V minulosti podnikl několik cest po světě. Nejvíce se mu líbí USA, nebo státy Blízkého východu.
