HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz

ROZHOVOR: S hostem festivalu Cyklocestování o cestě Afrikou na kole

ROZHOVOR: S hostem festivalu Cyklocestování o cestě Afrikou na kole

Cykloputování Hany Plavcové Afrikou bylo inspirováno naším světoznámým cestovatelem Emilem Holubem. Cesta dlouhá cca 1.300 km vedla z Lusaky do Livingstonu převážně Zambií, částečně jsme projeli i Zimbabwe a a Bostwanou. O své cestě prozradila více v rozhovoru.

Setkávala jste se s podivem, že brázdíte Afriku na kole?

Velký údiv sklidil již jen úmysl jet na kole Afrikou, a dosud se s údivem setkávám! Ale také se zvědavostí, jaké to tam je a s nadšením, že jsem tento zajímavý výlet podnikla!

Přístup místních obyvatel mě nadchl, vlastně je to jeden z nejsilnějších zážitků z cesty, lidé byli velmi přátelští, vstřícní a zejména na venkově, kde téměř nic neměli, i štědří. Jen na předměstí velkých měst bylo třeba se mít na pozoru.

Kolik vás na cestě bylo?

Startovalo nás pět, tři muži a dvě ženy.

Máte nějakou zajímavou historku, která by se vám pravděpodobně nepřihodila, kdybyste s sebou neměla kolo?

Nosnou historkou Zambie je pro mě mnou zapomenutý péřový 0,6 kg vážící spacák v letadle. Ten bych jistě v hotelu nepotřebovala, ale v mém malém stanu, kdy tma byla od 18 hod do 6 ráno a bylo od nuly do šesti stupňů, již významný byl. Koupit spacák v Africe bylo těžké a pracně sehnaný spacák byl nejen těžký obrovský balík, byl mně široký a krátký, ale hlavně chladil. Takže díky chladu jsem spala tak dvě hodiny a pak byla do rána vzhůru, poslouchala zvuky savany, pozorovala nádherné africké nebe, ohřívala se v hliněném domečku na vychladlém popelu, kde přespávaly i slepice a kohout – a ten k ránu zakokrhal přímo u mojí hlavy – leknutím jsem ten domeček málem zbourala! A také jsem poznala Afričany u jejich ohňů, kam jsem se zvala s mým plechovým hrníčkem a lahví vody a vařila jim za ohřátí kávu. Byli v těch jejich hadrech tak milí. Jen si to představte… savana… nikde nikdo…ticho…jen několik černých mužů u ohně a já. To se s cestovkou nestane.

Jezdili jste na kole i na safari?

Safari na kole, tak jak si safari běžně představujeme, jsme nejeli. Původně jsme chtěli část Kefue national park projet na kole a pokračovat dál, ale jak nám vysvětlili rangeři, bylo by to nejen velmi nebezpečné, ale i skoro nemožné. Cesty byly tvořeny většinou hlubokým pískem a parky rozlehlé, takže jsme při návštěvě národních parků pozorovali zvířata a přírodu z paluby aut či lodí. Ovšem národním parkem mezi zvěří jsme nakonec přeci jen projížděli – od hranic Bostwany a Zimbabwe.

Nebála jste se setkání s divokou zvěří?

Celou cestu jsem se vůbec nebála – při cestě venkovem jsme jeli po prašných či pevných cestách, kde se pohybovali místní lidé či za námi běhali kouzelné africké děti. V národních parcích jsme byli v bezpečí auta či lodi. Ovšem až ke konci našeho putování, při průjezdu od hranic Bostwany a Zimbabwe k Viktoriiným vodopádům jsme projížděli přímo národním parkem, kde kolem nás běhaly nejen opice, ale i sloni a divoká prasata bradavičnatá, ovšem na cestách i v terénu bylo mnoho dalších stop. Ve dne to bylo zajímavé a legrace. Ovšem s přibývající tmou se obava z divoké zvěře zvyšovala a my se pokorně vrátili k hranici a za úplatek spali za troubení slonů na betonovém plácku u obsluhy hraniční závory.

Která africká země vám nejvíce učarovala?

Nejvíce mě nadchl venkov Zambie, rozlehlá savana s baobaby, trnitými stromy a křovím a odtud vykukující skromné hliněné domečky se střechou z klacků a trávy, ženy v pestrém oblečení nosící všude děti v dekách na zádech, ženy nosící dřevo i vodu na hlavě, ženy míchající drcenou kukuřici na kaši šimu. Skromné kostely, rozlehlé školní areály. Ale nejvíce mi učarovaly děti, které nás pokaždé slušně zdravili, celé dny za námi znělo „Hauájů, ajemfajn“, dodnes vidím jejich velké upřímné oči. Děti, které v uniformách a s igelitovým sáčkem se sešitem šly dlouhé kilometry pěšky do školy, měly zaprášené nožky a doma měly za hračku jen klacík a na něm nejvýš kus plastové lahvičky od kefíru, a přesto jsem je neslyšela zaplakat, neviděla je se zamračit.

Jak dlouho se už věnujete cyklocestování a kde všude jste v sedle kola byla?

Kolo mě chytlo již dávno, první cyklovandr jsme vymysleli někdy v roce 1985, kdy děti byly malé a my náhle vyzískali 4 dny volna – chtěli jsme je intenzivně využít, tak jsme jeli na kole z východních do jižních Čech a zpět vlakem. Pak ještě několik roků jsme takto projížděli Čechy a Moravu, tehdy s námi nikdo nechtěl jet, že jsme blázni. Tento způsob dovolené mi učaroval, později jsme již jezdili na 10 dní, do rakouských, německých Alp, k Baltu, do Vysokých Tater, byla jsem s kolem v Holandsku, mnohokrát v Polsku, samozřejmě i po Čechách i Slovensku, výčet proježděných míst by byl dlouhý. Naposledy jsem byla na kole letos v srpnu v Kanadě, ujeto cca 1.300 km místy hodně výživným terénem!

Cyklocestování

Hana Plavcová bude hostem letošního Festivalu CYKLOCESTOVÁNÍ (Brno, na veletrhuSportlife ve dnech 8.-9.11.2014), jehož hosté-promítající nás zavedou do všech koutů světa a společně s nimi budeme putovat v sedle kola, poznávat svět a cestovat. Jedním z největších lákadel bude letos bezesporu projekce slovenského dobrodruha ZOLTÁNA BUJNY, který patří ke špičce slovenského cyklocestování. Tahákem bude také film JARDY KRÁLE, aktuálně šlapajícího na kole kolem světa. Stálicí na scéně bude Honza Vlasák, který nám povypráví o dobrodružném vytrvalostním závodě Craft 1000 miles Adventure. Opomenout nesmíme promítání Hanky Plavcové z netradiční země na cykloturistiku – Zambie. Dále nebude letos chybět ani cyklocestovatelská rodinka Stillerových a mnozí další.

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář: