ROZHOVOR: S 3D fotografem Matějem Boháčem

Matěji, ty jsi jeden z mála lidí, kteří se u nás věnují 3D fotografování. O co vlastně jde?

Historicky a technicky přesný termín je Stereofotografie. Spočívá v současném vyfocení dvojice fotografií – jedné pro levé oko a jedné pro pravé. Tak jako v reálném světě se pak oba nepatrně odlišné obrazy spojí v mozku a výsledkem je prostorový vjem.

Prohlédněte si další fotografie k článku…

Je technologie, kterou používáš, srovnatelná s tím, co na nás teď křičí ze všech multiplexů? V čem je rozdíl?

Princip stereoskopického zobrazení je známý a využívaný od první poloviny 19. století. Nedávný boom nepřinesl vůbec nic nového, je to pouze vzkříšení dávno známé disciplíny, včetně způsobů snímání obrazu, jeho zobrazení a projekce. Moderní technologie pouze umožnily širší uplatnění.

Jak ses k této technice dostal?

Stereofotografii jsem propadl dávno před zmíněným 3D boomem. Přitahovala mě právě jakási tajemnost této kdysi rozšířené, avšak takřka zapomenuté fotografické techniky. Začalo to tím, že jsem ve skříni objevil kolekci asi dvou set stereofotografií z počátku 20. století s dřevěným kukátkem. Úžas z oživlých prastarých výjevů byl nepopsatelný, okamžitě jsem začal s vlastními pokusy…

Technologii k 3D focení si musíš sám připravovat. Co potřebuješ k tomu, abys mohl připravit takový snímek?

Pro focení v dnešní době používám dvojici propojených digitálních foťáků (mnoho let jsem však fotil historickými stereofotoaparáty a dvojicemi filmových přístrojů). K projekci slouží dvojice dataprojektorů, polarizační filtry, speciální plátno a polarizační brýle. Důležité je, že celý proces od focení, přes zpracování snímků až po projekci, se musí řídit přesnými technickými a geometrickými pravidly. Pozorování je úzce spjato s fyziologií zraku a jakékoliv chyby se projeví nepohodlím či dokonce nevolností diváka.

Ty sis všechno postupně vyráběl sám. Jak dlouho trvalo, než si to ideálně vypiloval?

Ten proces trvá dodnes, tedy, počítám-li správně, asi 16 let. Od počátečních pokusů a omylů jsem se k první veřejné projekci dopracoval asi po osmi letech, tehdy ještě pomocí čistě analogové techniky – fotil a promítal jsem diapozitivy. Digitalizace byla další velkou technickou výzvou.

Myslíš, že se současné technologie vrátí k těmto postupům a jednou si podobný fotoaparát budeme moci koupit v obchodě?

Jak už jsem uvedl, při focení a následném zpracování snímků pro seriózní účely je potřeba dávat velký pozor na dodržování přesných pravidel. Jsem přesvědčený, že z tohoto důvodu se stereofotografie nikdy nestane běžnou konzumní zábavou, bude se jí věnovat jen úzký okruh lidí, ochotný každý stisk spouště pečlivě promýšlet a připravovat. Ale právě v tom vidím to největší kouzlo! Právě skutečnost, že veškerou techniku a příslušenství si musíte konstruovat na koleni mi připadá zábavná.

Fotografuješ především na cestách. O kolik je to náročnější, než kdybys cestoval s klasickým foťákem?

Volba kompozice a příprava snímku zpravidla zabere mnohem víc času. Nejnáročnější je najít dostatečně tolerantní a velkorysé spolucestovatele!

V paměti mi utkvěla fotka z tvého povídání o Ladakhu, kdy dva starší domorodci přehazují seno dřevěnými vidlemi. 3D efekt tady byl opravdu magický a já si připadal, že jsme tam s nimi. Jaká místa, nebo lépe situace, se vlastně na podobný způsob dokumentace hodí podle tvého názoru nejlépe?

Aby snímek působil příjemně a přirozeně, je potřeba pečlivě vybírat kompozici. Diváka „vtáhne“ nejlépe obraz, který má členité, ale plynule ubíhající popředí i střední plán. A záběry, kde dojde ke „zmrazení“ nějakého letícího předmětu v prostoru, jako v tom případě poletující slámy, patří samozřejmě k nejpůsobivějším. Samostatná kapitola je makro, nebo tzv. hyperstereo – snímky vzdálené krajiny s mnohonásobně zvýrazněným prostorem. Takové záběry nejsou realistické, ale naopak jsou působivé, protože diváku poskytují vjem, jaký ve skutečnosti nikdy nemůže spatřit.

3D snímek je navíc náročný i na další prezentaci. Ty se svými fotkami cestuješ po mnohých cestovatelských festival, kde pořádáš 3D přednášky. Co všechno k tomu potřebuješ?

Pro každé promítání musím přivézt speciální plátno, dvojici projektorů, řídící počítač, brýle pro diváky a spoustu drobností. Montáž a kalibrace celého cirkusu probíhá, utajena divákům, dlouho před samotnou projekcí.