ROZHOVOR: Na cestách s Terezou Tobiášovou. S krosnou, kufrem, kočárem

Jaké byly tvé první krůčky k cestování?

Měla jsem velkou průpravu už od rodičů, protože můj táta mě od malička brával na cesty. Sice to byla taková ta klasická dovolená v hotelu s polopenzí v Řecku nebo Turecku, ale zároveň jsme vždycky během toho pobytu odjeli na nějaké památky, kde jsem nasávala historii a kulturu těch míst. Později jsem začala cestovat přímo na vlastní pěst.

Člověk často zažije, co původně neplánoval, ale je to silné a opravdové. Poprvé v Indii. Vystoupili jsme z letadla a nevěděli jsme ani, kde budeme spát. Chodili jsme po Bombaji a zjistili, že do místa, kam jsme chtěli jet, nic nejezdí. Tak jsme jeli jinam. Dali jsme si snídani a šli na pobřeží. Byl velký odliv, takže písek byl obnažený. Byly na něm vidět kusy látek. Divili jsme se, co to je? Shazovali do moře nepotřebné látky nebo je to vyplavený náklad z nějaké ztroskotané lodi? Najednou jsem uvnitř jedné té látky viděla kost. Aha, tak to asi budou látky, ve kterých pohřbívají lidi. A tak jsme se koukali na ty mrtvoly, které vyplavilo moře, zase jsme si vzali bágly, šli jsme zpátky na nádraží a jeli jsme dál. Byl to pro mě obrovský zážitek. Vystoupit ve městě, kam člověk nechtěl, a strávit tam dvě hodiny, které neměl v plánu, mu dává příležitost vidět tu zemi takovou, jaká je. Tenhle způsob cestování bych moc chtěla ukázat i svým dětem.

Vzala jsi je do Indie?

Mě Indie očarovala, ale věděla jsem, že tam děti vzít nemůžu, a ještě jsem je tam nevzala. Já k tomu mám velký respekt, protože kdokoliv z mých známých včetně mě si z Indie vždycky odvezl suvenýr v podobě nějakého prvoka nebo bacilů.

Nejširší nabídku průvodců a map Indie (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Kam tedy jezdíš s dětmi?

Srí Lanku považuji za vstupní bránu do Indie a vzala jsem tam Barču, aby pochopila, co mě na ní tak učarovalo – jídlo, příroda, kultura. Srí Lanka je taková příjemná, pohodlná a bezpečná verze Indie. Celý týden jsme přejížděly z místa na místo, každý den jsme spaly někde jinde. Bylo jí čerstvých deset, a tím pádem jsem věděla, že cestování vstřebá, že už i to náboženství a kulturu dobře vnímá.

První vstup do divočiny s Barčou byl ale Zanzibar. Já jsem tam nikdy předtím nebyla, vybrala jsem letenky a ubytování, nic luxusního – taková hotelová zahrada, kde bylo asi devět chatek a restaurace. Brala jsem ji na místo, kde jsem sama nebyla, ale hodně jsem načetla, abychom tam nebyly úplně ztracené. Na Zanzibaru jsme procházely nějakou chudší vesnicí, tak jsem jí ukazovala: „Vidíš ty děti? To je jediné oblečení, které mají. A to, jak si hrají s pneumatikou, to není proto, že si s ní chtějí tady na smeťáku hrát, ony nemají jinou možnost.“ A Barča najednou chápala, že ten svět vypadá i jinak, než ho zná ona.

Chodily jsme se koukat na východ slunce, protože to máme rády. Poslední den, když jsme se vracely zpátky do naší chatičky, se Barunka někde zdržela, já už byla v chatičce a Barunka: „Mamí, mamí!“ Říkám si, že tam asi něco vidí, vyšla jsem a teď jsem úplně strnula, protože ona stála uprostřed té písečné zahrady a metr od ní se plazil černý had. „Stůj, já jdu za tebou, ale nehýbej se.“ Teď jdete, srdce vám skáče, nevíte, co se za chvilku stane. Přišla jsem k ní, vzala ji do náruče a říkám: „Ty jsi mi asi chtěla ukázat toho hada.“ A ona: „Nó, pěkný, viď?“ Říkala jsem si, že to asi nebude jedovatý had, v Indii jsem byla zvyklá, že tam z palem padají palm snakes, ale člověku neublíží. A najednou strašný řev z hotelové restaurace. Tak jsme tam přiběhly a servírky stály na stolech a házely kokosy. A já: „Co se stalo?“ A ony: „Tam je had!“ A házely pořád kokosy, aby ho zneškodnily. A já říkám: „On je jedovatý?“ A ony: „Samozřejmě!“ Později jsme zjistily, že to byla mamba černá!

Uf. A kam jste se vydaly dál?

Do Egypta se potápět. My milujeme vodu, tak to s ní je vždycky nějak spojené. Chtěla jsem Barunce ukázat pyramidy, od těch jsme bydlely sedm hodin cesty autem, ale já jsem říkala: „Pojďme do toho.“ Pronajaly jsme si auto, nabralo nás ve dvě ráno a odjely jsme do Káhiry, kde jsme v devět vystoupily. Já tam jela už potřetí, ale tentokráte jsme tam byly úplně samy, bez turistů. To jsem neznala! Místní nás prosili, ať vzkážeme v Čechách, že se nemusí bát přijet. A jsem ráda, že jsem jí ukázala, že to jde a že se nemusíme bát cestovat samy. Jasně, že tam byli všude vojáci a stráže a měli samopaly, ale to je nějaká součást toho, jak to v tom státě funguje, to je jejich nátura, jak to tam oni mají.

Máš ještě malou holčičku Noru. S tou se vydáváš kam?

Když jí bylo půl roku, tak jsme spolu odjely do Chorvatska, jen ve dvou. Měly jsme tam pronajatý apartmán mezi Splitem a Trogirem. Vždycky jsme nasedly do autobusu a někam jsme odjely, ať už na pláž, nebo na trhy v Trogiru nebo do Splitu. Cítila jsem se, jako bych se jen přestěhovala do jiného bytu. Děláme okružní věci, aby měla jistotu své postýlky, abychom si daly oddech, abychom se mohly vykoupat. Snažíme se prozkoumávat tímto způsobem. K tomu, aby se děti zorientovaly v exotice, kam zatím ještě nepatří nebo kterou neznají, tak je podle mě lepší mít ten výchozí bod a dělat okruhy.

Teď jsme začaly poznávat i města. Absolvovaly jsme s Barunkou Londýn, Lisabon… a mě baví objevovat to s dětmi. Jako dospělého by mě nenapadlo během poznávání města jít do parku nebo do zoo. Já chci vidět památky, chci vidět restaurace, kde si dám to jejich pravé jídlo, a s těmi dětmi to člověk zažije úplně jinak. Teď na jaře jsme byli v Římě – nikdy jsem z Říma neviděla tolik, co jsem stihla s dětmi. Byli jsme ve Vatikánu, ve vatikánských muzeích, v bazilice svatého Petra i Pavla, prošli jsme toho strašně moc, až jsem i sama byla překvapená, že to ty děti daly.

Malá zvládá dobře přesuny po městech?

Nora není typ dítěte, které by chtělo ťapat dlouhou cestu, a tak vozíme kočár Thule Spring. Ten s námi absolvoval už tu první dovolenou s Norou, pak i všechny další. Písek, kostky, kameny, městská hromadná doprava. Nora v něm spí, jí, poslouchá muziku, je to takový její domeček na kolečkách a myslím si, že jí to hrozně vyhovuje, že je to taková její jistota, kdy má to svoje, i když už je velká a už se tam moc nevejde.

Tento článek vyšel v časopise TRAVEL LIFE. Kup si předplatné časopisu TRAVEL LIFE a žádný skvělý článek o cestování už nikdy nezmeškáš. Najdeš v něm nejžádanější destinace, tajné tipy, krásné fotky, rozhovory s našimi i zahraničními cestovateli. AŤ VÍŠ, KAM PŘÍŠTĚ.

Do hor jezdíš s Norou? Nosíš ji v nosítku?

Kopce s Norou jsme dali v rámci covidu v Krkonoších a na Milešovce, to jsem ji nosila v nosítku. Měla jsem na ni i ten spacáček, a tak jsme ji přivázali do nosítka a na ni dali vak, aby jí nebyla zima. Hodně jsme s ní chodili v zimě i v létě. Já to mám ráda mít miminko na sobě. A často jsem použila nosítko i při cestování. Měli jsme hodně nočních přeletů a člověk odevzdá kočárek u gatu a pak si ho vyzvedne až na konci na pásu. Takže jsem s sebou to nosítko měla velmi často, protože si mohu dát dítě na sebe, to spinká a ještě můžu táhnout kufr. Aktuálně jsme si naplánovali všichni společně Albánii.

Jak se liší cestování s dětmi od toho, když cestuješ sama?

S dětmi víc plánuji, hotely vybírám pečlivěji, abychom byli všichni spokojení, a mám je zamluvené dopředu. Když jsme s malou, děláme pak výlety z jednoho místa. Jsme hodně u vody a taky je nás víc a každého baví něco jiného. Chci ukazovat dětem, že mohou poznávat, že jde cestovat pohodlně, ale zároveň ne nějak luxusně. Chci, aby přivykly, že se večer vyspí i v autě nebo budou mít noční přelet. Chci, aby objevovaly i Česko, aby věděly, že ty krásy jsou i tam.

Napsala jsi krásnou knížku Terezina dobrodružství a z ní je jasné, že nejvíce ti přirostla k srdci Indie a ráda se tam vracíš. Proč?

To nedokážu popsat. Indie je klid a bezčasí. V momentě, kdy tam vystoupím z letadla, tak je mi jedno, jestli mi jde telefon a data, jestli večer budu mít co jíst nebo kde budu spát, jestli budu mít sprchu. První vjem je typická vůně čítající tři základní složky: koření, splašky a benzín. Druhý vjem je, že všude je všeho moc. Moc lidí, moc vůní, moc koření, barev, hluku, světel.

A kde to máš nejraději?

Nejvíc mi sedí zelená Kérala plná ájurdvédských resortů, krásných útesů a pláží, palem a přírody nebo Mahátáštra s krásným pobřežím a horami nebo Karnátaka a severní Rádžastán se skvostnými pevnostmi. Do Indie se člověk buď už nikdy nevrátí, nebo zamiluje. A já ji vážně miluju takovou, jaká je. A doufám, že ji takovou budou milovat i moje děti. Jednou.