HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz

Reportáž z královské vesnice Lealui – pokračování

Reportáž z královské vesnice Lealui – pokračování

  Jak žije současný litunga? Otevírá Zambii zahraničním investorům, popíjí pivo a telefonuje necenzurovaným mobilním telefonem. Čtetě pokračování z výzkumu podpořeného Expedičním Fondem.

Současný litunga své panství modernizuje, provozuje vlastní rýžová pole, hovoří s lidmi i se zahraničními investory. Sám studoval ve Velké Británie, vedl velký státní potravinářský podnik a zbohatl na rančích. Pak ho ale zvolili králem a on se vrátil do kraje svých předků, kde kromě dětství nikdy nežil. Vrátil se vládnout lidem, kteří tu v chudobě a přísných tradicích žijí celé své životy.

Ale nepřestalo mu chutnat pivo, a tak se prý nechává vozit tajně do hospod, kde popíjí a kde se i opíjí. Vlastní mobilní telefon a bez kontroly parlamentu a mocné královské rodiny tak komunikuje se světem za branou paláce. Inovuje podnikání, dává povolení usadit se v oblasti cizincům, bělochům i Arabům. Jen Indové sem podle pořád platného, zhruba sto let starého zákonu tehdejšího litungy přijít nesmí, Indové mají prostě zákaz vstupu. Pouští do Barotselandu zahraniční podnikatele i nevládní sdružení, otvírá prostě kraj a národ Loziů zbytku Zambie a modernímu světu.

Loziové totiž za svou chudobu částečně vděčí konzervativní mentalitě, která pramení z jejich hrdosti na privilegované postavení během britského kolonialismu, kdy Barotseland býval královským protektorátem s mnohem větší autonomií než zbytek Zambie. Loziové původně doufali ve svůj vlastní, nezávislý stát, podobně jak si ho získali ostatní tři britské protektoráty – Botswana, Lesotho a Svazijsko. Nepodařilo se jim to, ale zůstala jim pýcha na svou minulost, které ostatní Zambijci dávají částečně za vinu zdejší chudobu a „zaostalost“.

Kvůli zmíněným modernizacím litungu tradicionalisté jako Francis nemají rádi. Myslí si, že rigidní dodržování starých tradic, kdy nikdo mimo ministry a královskou rodinu nesměl litungovi ani pohlédnout do tváře, by vyřešilo hlavní problémy vesnice. „Litunga by také měl dodržovat termíny, kdy musí být zde v letním paláci a kdy musí být ve svém zimním paláci. Neměl by jen tak jezdit zemí,“ říká Francis sebejistě a přesvědčivě a říká, že na dodržování téhle tradice zdejším lidem zvlášť záleží.

Lodě používané jen při Kuomboce, Lealui, Zambie

Opilec ale dál žebrá a pak mi podává ruku. Francis ho najednou okřikne a vyžene. Pak vypráví, jak tenhle kdysi chytrý student propadl chlastu a vesničané mu teď za drobné práce dávají peníze na další alkohol. Nikdo ho ale neodsuzuje ani nevyhání, hladem a osamocen v Lealui nikdo nezemře, postižení i alkoholici jsou rovnoprávnou součástí komunity.

Kromě rozkladu autority, kterou způsobuje současný litunga, podle vřelého hostitele Francise ve vesnici nejsou žádné problémy, chudoba je zde přitom na první pohled sžíravější než jinde v Zambii. V doprovodu mírně tělesně postiženého Douglase mě pak Francis posílá pro povolení procházky po vesnici, které musí vydat místní induna – náčelník.

Mandela a Miloševič

Douglasova bráchu ve vesnici od dětství všichni znají jen jako Mandelu. Prý se jako kluk nikdy nepral, a proto mu začali říkat podle jihoafrického bojovníka z svobodu. Mladší bratránek se naopak hodně pral, zlobil a vztekal, a tak mu lidé v Lealui začali říkat Miloševič a i jemu přezdívka zůstala. Mandela a Miloševič se ale dnes kamarádí.

Přátelský, trochu opilý nebo zfetovaný Douglas mě dovádí k náčelníkovi. Jeho tělnatá žena smetákem z větví čistí písek z kamenného schodu před jejich betonovým domem. Vstupujeme dovnitř, kde je chladno a hlavně temno. Budova plná tmavých, starých věcí nemá žádné okno.

Zastupitelstvo v Lealui, Zambie

Sedíme na rozviklaných stoličkách. Musím se představit, říci proč přicházím a prokázat, že už jsem navštívil druhý královský palác, kde v těchto měsících úřadují ministři litungovi vlády. Jejich povolení už jsem po třídenním čekání získa,l a proto je induna vstřícný. Nemůže však rozhodnout sám, a tak svolává sněm místní kuty, jakéhosi zastupitelstva. Účastní se ho náčelník, člen královské policie a ministr pro královský palác.

Sedíme na vyřazených úřednických židlí, vedle je popraskané kožené křeslo, ze kterého trčí molitan. Okno nemá skla, bělavé stěny jsou špinavé. Sedí tu náčelníci, jeden s potrhaným tričkem, druhý v roztrhaných kalhotách, oba v plastových čínských pantoflích. Mezi nimi stojí člen královské policie, kulhající muž ve špinavém, příliš velkém tričku Levi´s a s bičem z hrošího ocasu v ruce. Jsou příjemní, povolení mi prý dají za drobný dar, třeba finanční. Nechají prý na mě, kolik jim zaplatím. Dávám 30 000 kwacha, zhruba 150 korun. Chtějí víc, 50 000, ale nakonec se s mou nabídkou spokojí. Usměvavý a dobře anglicky hovořící policista mi pak s rošťáckým úsměvem říká, že někteří bělošští návštěvníci klidně zaplatí 100 000 kwacha. Nevím, jestli si dělal legraci.

Procházíme kolem tří obrovských baobabů a kolem chýší s pečlivě vymeteným a upraveným pozemkem. Někteří lidé se před nás strojeně staví a chtějí vyfotit. Potkáváme nejstarší ženu v Lealui, která mává, vstává, začíná tančit a chce být focena. Tančí i její kamarádka, která má na hlavě kulicha s nápisem Nike a obě se usmívají, mladší ženy se jen smějí a jejich psi dál pospávají na vyprahlé a rozpálené půdě. Jinak je ale vesnice prázdná. Všichni jsou prý na svých malých polích, které leží i desítky kilometrů daleko v úrodné, záplavové oblasti Zambezi, kde stojí provizorní chýše, ve kterých mohou po práci přespat. 

Průvodci mě povzbuzují k focení, jen královský palác prý snímat nesmím, to by prý musel schválit vyšší ministr, který teď ve vsi není. Ale Douglas a policista na mě mrkají – prý mi ukáží místo, kde mohu bez problému fotit mimo dohled přísných indunů. Jejich nabídku odmítám, jdeme spolu na Fantu, zajistí mi svoz do Mongu a po dlouhém hovoru se loučíme. Za oranžového svitu zapadajícího slunce se přes písečné duny řítíme z Lealui na malé motorce, na které jsou ze stran přivázané trsy sušených ryb.

Expediční fond je podporován těmito společnostmi:

Partneři Expedičního fondu:

Koktejl_2.jpg

Humi.jpg

ECP_1.jpg

ESO travel_2.jpg

Gumotex.jpg

Hedvabn___stezka.jpg

Oficiální partneři:

__esk___speleologick___slope__nost.jpg

__esk___horolezeck___svaz___mal__.JPG

Významní sponzoři Expedičního fondu:

Sambarsport

HedvabnouStezku.cz založili a provozují cestovatelé pro cestovatele. Veškeré příjmy z inzerce věnujeme na neziskové projekty prostřednictvím Expedičního fondu. Hedvábná stezka je pro nás symbolem. Lidé po ní putují už 2500 let, ale taková cesta stále vyžaduje odvahu a vytrvalost. Na Hedvábné stezce i dnes každý prožije „svá vlastní dobrodružství“ a „objeví pro sebe“ nová místa nebo třeba sám sebe. Doba objevů a dobrodružství zdaleka neskončila. Kdo chce, ten je i dnes najde na mnoha místech světa.

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář:

Články v okolí