26. 2. 2004
Přes noc bylo opět vedro a dusno, ale díky tomu mě moje rýma docela přešla. Ráno jsme vstali v tři čtvrtě na osm, nasnídali se, zaplatili a šli pěšky na vlakové nádraží, odkud nám za pět minut deset jel vlak do Putallamu. Cesta trvala asi tři hodiny a z oken byl pěkný výhled, všude samé palmové háje. Povídal jsem si s jednou paní, která se chtěla naučit pár českých frází a pak se z ní vyklubala svědkyně Jehovova. V Putallamu jsme přešli pěšky na autobusové nádraží, půl hodiny čekali a pak jeli neuvěřitelně nacpaným autobusem po velmi záplatované silnici do Anuradhapury. Cestou jsme měli jednu zastávku, kterou tu nazývají tea-break. Zastavili jsme u místní občerstvovny, kde jsme si koupili vodu a banány.
Celá cesta trvala cca tři hodiny a na nádraží nás hned odchytil tuk-tukář, který nás odvezl do Milano Resthousu. Už se nám nechtělo hledat nic jiného, a tak jsme tu zůstali, i když cena byla 1300 rupií za trojlůžák. Ubytovali jsme se, osprchovali a šli se projít k místnímu vyschlému jezeru. Když jsme se vrátili, zašli jsme v resthousu na večeři (ne moc pálivé kari) a já ještě na internet. Potom jsme si ještě zašli koupit vodu na blízké tržiště a kolem desáté šli spát.
27. 2. 2004
Ráno jsme se nasnídali, půjčili si kola a jeli na okružní jízdu po historické Anuradhapuře. Nejdříve jsme si za 32 dolarů koupili „Cultural Triangle Ticket“, který platí na většinu nejvýznamnějších srí lanských památek, a pak jsme navštívili spoustu dagob a dalších pamětihodností. Anuradhapura byla déle než tisíc let hlavním městem sinhálského království, jehož zrod spadá do roku 380 před naším letopočtem. Jeho největší rozkvět nastal za krále Dutugemuna, který panoval v letech 161-137 před naším letopočtem a postavil řadu místních památek.
K významným památkám patří v Anurdhapuře například bělostná Ruvanvelisaya Dagoba vysoká 55 m, 70 metrů vysoká Jetavanarama Dagoba nebo Thuparama Dagoba, která je považována za nejstarší na Srí Lance a v jejichž základech je podle pověsti uložen Buddhův krční obratel. K významným poutním místům patří taká posvátný strom starý přes 2000 let, který vyrostl z řízku přivezeného z Indie princeznou Sangamittou, sestrou prince Mahinda, jenž patřil mezi první šiřitele buddhismu na Srí Lance. Jezdili jsme po městě celý den, „domů“ jsme se vrátili až kolem šesté hodiny celí zmožení z té námahy a vedra. Večer si Vojta s Ivou dali opulentní kari večeři, já jsem se spokojil s hranolkama. Spát jsme šli kolem jedenácté.
28. 2. 2004
Ráno jsme se sbalili, nasnídali se a pěšky se vydali na autobusové nádraží, kde jsme chytli autobus do Pollonaruwy. Cesta trvala něco přes tři hodiny i s nezbytným tea-breakem. V Pollonaruwě jsme vystoupili ve starém městě, kde jsme se ubytovali v Samudra Guesthousu. Bydleli jsme v malém pokoji s vlastní sprchou za 600 rupií. Dali jsme si čaj a šli jsme se projít k několika vykopávkám, které leží mimo areál vlastního historického města a kde není třeba lístek. Tam jsme potkali skupinu místních – studentů z Colomba na výletě – se kterými jsme si povídali o místní sociální situaci, volbách, ekonomické situaci a podobně. Hlavně Iva byla ve svém živlu.
Pak jsme se ještě prošli kolem místního jezera, které bylo plné vody a mělo moc zajímavou výpusť, kolem kopce, zkrátka pěkné. Cestou do guesthousu jsem ještě zašel na internet a v guesthousu jsme šli na večeři, kterou jsme měli objednanou na sedm třicet. Po večeři jsme do pokoje doplnili třetí postel (původně to byl dvoulůžkák) a rozmysleli si výlet do blízkého národního parku, protože se nám to ve srovnání s parky na jihu zdálo moc drahé. Rozhodli jsme se, že ušetřený den raději strávíme u moře na východním pobřeží. Spát jsme šli kolem jedenácté jako obvykle.
29. 2. 2004
Ráno jsme si půjčili kola a vyjeli jsme na prohlídku historické Pollonaruwy. Pollonaruwa se stala centrem královské moci po úpadku Anuradhapury, který byl zapříčiněn indickými nájezdy kolem roku 1000 našeho letopočtu. Největšího rozkvětu dosáhla v letech 1153-1186 našeho letopočtu za krále Parakramabahu. Koncem 13. století však také začala být ohrožována Indy a centrum sinhálské moci se přesunulo na západ ostrova. Mezi památky v Pollonaruwě patří jak buddhistické dagoby a gedige – největší dagobou je Rankot Vihara – tak hinduistické devale, například Shiva Devale.
Po Pollonaruwě jsme stejně jako po Anurdhapuře jezdili celý den. Kolem poledního se nám rozbilo jedno kolo, ale u stánků s občerstvením se hned našel majitel autodílny, který nás k sobě zavezl a chlápci, které zaměstnával kolo briskně za 50 rupií opravili a ještě nás spolu s majitelem pohostili kokosovými ořechy. Z prohlídky (opět spousty dagob, vihár a devale) jsme se vrátili kolem šesté a vydali jsme se do nové Pollonaruwy, abychom zjistili, kdy nám druhý den jede vlak do Kalkudah bay na východním pobřeží. V nové Pollonaruwě jsme také zašli na jídlo do místního bufetu, které bylo levné, ale velmi pálivé. Nazpátek jsme šli pěšky, protože mezitím přestaly jezdit autobusy. Do postele jsme se dostali kolem desáté hodiny.
1. 3. 2004
Ráno jsme vstávali už v půl sedmé, zapakovali si a odjeli na nádraží, odkud nám za pět minut tři čtvrtě na osm jel vlak do Kalkudahu. Když jsme nastoupili, přišel k nám člověk v montérkách a řekl:“Ahoj, jsem váš strojvůdce. Nechcete se mnou jet na lokomotivě?“. Samozřejmě, že jsme chtěli, a tak jsme cestu do Kalkudahu na střídačku strávili na lokomotivě. Cesta byla moc hezká, vedla plochými mokřinami se spoustou ptáků a s pásem hor v pozadí. Do Kalkudahu jsme přijeli kolem desáté a hned jsme se pěšky vydali do Simla Inn, jednoho ze dvou místních guesthousů, který je i navzdory cyklónům a válce v této oblasti v nepřetržitém provozu už skoro 25 let.
Prošli jsme kolem vojenské základny, kde nás vesele zdravili vojáci se samopaly, kolem minového pole a asi za padesát minut jsme dorazili k Simla Inn. V Simla Inn jsme se ubytovali v malém pokoji za 500 rupií a šli jsme na pláž, kam jsme se museli vydat oklikou, protože pozemek mezi pláží a Simla Inn patřil jakémusi Malajci, který přes něj nechtěl pouštět turisty. Pláž byla úplně turistoprostá, snad 10 km dlouhá. Byli tu jenom rybáři, kteří střídavě vyváželi a stahovali sítě. Taky jsme jim pomohli tahat. Koupání bylo skvělé, vlny ne moc velké, pláž lemovaná střapatými palmami, zkrátka romantika.
Když jsme se kolem páté hodiny vraceli nazpátek, potkali jsme dodávku s vojáky. Jeden z nich, očividně velitel, nás v rychlém tempu vyzpovídal (kdo jsme, odkud jsme, jak se jmenujeme, kolik je nám let atd.), my jeho trochu taky. Jmenoval se Berty Perera a byl vojenským velitelem této oblasti. Perera se nás mimo jiné ptal, proč chodíme na pláž oklikou. Když se dověděl důvod, nacpal nás do své dodávky a odvezl nás k dotyčnému Malajci, kterému více méně nařídil, aby nás pouštěl přes svůj pozemek. Pak si s námi dal sraz na druhý den na jedenáctou hodinu, že pojedeme na „birdwatching“ a ujel. Vrátili jsme se do Simla Inn, udělali velké prádlo, dali si k večeři kari a po deváté šli na kutě.
2. 3. 2004
Dnes jsme měli velmi odpočinkový den. Kolem jedenácté jsme se chtěli jít s Vojtou projít po pláži na výběžek na okraji Kalkudah bay, ale vojenská posádka kus pláže zabrala, takže se nedalo projít. Také jsme se v jedenáct u Malajce měli sejít s Berty Pererou, ale ten nedorazil. Byli jsme docela rádi, hlavně Iva, protože se jí vůbec nechtělo jet s ním někam na výlet. Po obědě jsme lenošili v Simla Inn. Bylo takové vedro, že jsme se báli jít si lehnout na pláž, už jsme se tam den před tím docela spálili. Kolem páté jsme se s Vojtou šli projít na výběžek zátoky Kalkudah přes vesnici a když jsme se vrátili, šli jsme se všichni tři vykoupat. Slunce pomalu zapadalo, stíny palem se dloužily víc a víc a pláž byla opět zcela liduprázdná – bylo to nejlepší koupání na Srí Lance. Po příchodu z pláže jsme se osprchovali, najedli se a kolem deváté šli do hajan.
