V týdnu od 14. do 20. dubna 2014 jsme se vydali ve smíšené čtyřčlenné česko-švédské (Jan, Martina, Lenka a palič) daleko vysoko za polární kruh do Švédska. Naším cílem bylo pojezdit na skialpech v oblasti nejvyšší vrcholu Kebnekaise (2106 m).
Zatímco Jan a Martina přijeli do Kiruny vlakem, my jsme přiletěli večerním letadlem z Prahy přes Stockholm. Další den ráno jsme všichni pokračovali autobusem do koncové stanice Nikkaloukta, která je nástupním místem do oblasti Kebnekaise. Z Nikkaloukty nás čekalo přibližně 19 km víceméně po rovině (včetně přechodu velkého jezera) k chatě Kebnekaise v krásném počasí a silném větru. Vzhledem k charakteru terénu nemělo smysl ani nasazovat stoupací pásy s výjimkou závěrečných pár set metrů k chatě.
Sněhové podmínky a počasí bylo letos v dubnu poněkud tristní a předpověď na www.mountain-forecast.com vycházela velmi přesně. To znamená, že úplně v údolí bylo viditelnost slušná nebo bylo dokonce jasno typu „plech“, ale s rostoucí nadmořskou výškou houstla mlha a oblačnost. Na nejvyšším vrcholu Švédska jsme tak s lyžemi nebyli, neboť jsme ho ani jednou neviděli. Pojezdili jsme různé zajímavé (pěkný sklon a proměnlivý sníh) svahy, zašli nahlédnout do bočních údolí, apod. Obvyklé spousty prachového sněhu a tím i ideální podmínky na švédský heliskiing se v době našeho pobytu v oblasti bohužel nekonaly. Velmi silný vítr a poměrně vysoké teploty udělaly své, což dokumentují i fotografie.
Prohlédněte si všechny fotografie k článku…
Z Kebnekaise jsme se přesunuli zpět do Kiruny, kde na nás čekala půjčená Škoda Yeti 4×4. Na rozdíl od většiny místních jsme měli klasické zimní pneumatiky, žádné hřeby. Přejeli jsme nejprve do Abiska, kde si mužská část výletníků navečer vyšlápla na hřeben v oblasti lyžařského střediska. Zatímco u jezera byl vítr snesitelný, v oblasti hřebene už to byla spíše vichřice. Nahoře jsme se zdrželi řádově desítky vteřin, sundali pásy a jeli rychle dolů. Dámy mezitím v rámci dlouhé procházky prošly vše okolo.
Z Abiska jsme další den zamířili do dalšího (nejenom) freeridového střediska Björkliden, které je stejně jako Abisko tesně nad jezerem Torneträsk. U dolní stanice pršelo mírně a stejně tak vítr byl akceptovatelný. Po kontrole na www.snow-forecast.com to vypadalo, že nahoře bude snežit a vítr bude dost silný. Uvěřili jsme předpovědi (nahoru jsme v mlze neviděli) a vrhli se na dopolední lyžování. Vzhledem k nízké viditelnosti v horní části jsme jezdili jen po sjezdovkách a v jejich blízkém okolí, kde se dalo ještě jakžtakž orientovat. Nahoře navíc nesněžilo, ale velmi intenzivně pršelo. Sníh byl tak úplně prolitý vodou, a adekvátně těžký. Ani jednoho z nás do té doby nenapadlo, že je možné v polovině dubna vysoko nad polárních kruhem důkladně zmoknout. Stalo se.
Z Björklidenu jsme zamířili přes kopce (a kolem dalších lyžařských středisek) do Norska v oblasti Narviku. Není třeba zdůrazňovat, že většina tohoto přesunu Škodou Yeti byla v hustém dešti. Ve švédské části našeho jarního výletu jsme každý den dobře zalyžovali, akorát počasí a sněhové podmínky nedovolily sjezdy z vrcholů, které by byly podstatně zajímavější. Škoda nevyzpytatelnosti počasí, když asi týden po našem návratu domů, napadlo i v Kiruně asi 30 cm čerstvého prašanu – o to více na horách.
