Prasečí historky z indonéského ostrova Siberut

Po pár večerech strávených na Sumatře již zvracím do rozbouřeného moře. Poté, co jsem šlápnul na hlavu asi třiceti cestujícím v přeplněném trajektu na Siberut, zjišťuji, že máme jakožto jediný bílí pasažéři na palubě kajutu extra sami pro sebe. Rychle ji využívám, protože na mne jde další vlna mořské nemoci. Po příjezdu nás okamžitě odchytává mopedový gang a jedeme k pobřežnímu městečku, kde se shlukuje civilizovanější část obyvatel ostrova.

Po kolena v bahně

Pohyb po ostrově je velice obtížný. Chvílemi jsme se brodili po kolena bahnem, což je ve 35 stupňovém vedru a s krosnou narvanou tabákem, rýží a sladkostmi pro uplácení místních obyvatel takřka nemožné. Po třech vyčerpávajících hodinách začal náš průvodce sekat mačetou bambusy, po nichž lze celkem důstojně jít, a přestali jsme se tak bořit do lepkavého bahna. Říkal jsem si, proč tohle nezačal dělat už od začátku. Po dalších dvou hodinách se nás průvodce zeptal, jestli nechceme odlehčit batohy.

Snažil sem se mu pomocí zablácených rukou naznačit, že nemá batoh, tak s čím by chtěl pomáhat? V jedné sekundě zmizel do pralesa a v dalších dvaceti se vrátil s náručí obrovských listů, lián a pár tyček z bambusu. Před našima očima vykouzlil během jedné minuty krosnu i s bederním pásem, kam si začal rovnat náš náklad. Cestou jsme museli překonat i několik řek na osm metrů dlouhých kanoích, řízených polonahým šamanem s ledvinkou Nike. V podobném duchu proběhla cesta džunglí nazpět, jen jsme měli lehčí batohy (rýže snědena, tabák vykouřen a sladkosti rozdány).

Zpátky v přístavním městečku jsme zjistili, že máme problém, poněvadž rozbouřené moře nedovolilo křehkým trajektům přejezd na Sumatru. Po dlouhých diskuzích a na nátlak času jsme se rozhodli pro předraženou jízdu v ultra rychlém plavidle ve formě větší pramice s dvěma motory. Promočen na kost, s báglem pod zadkem a igelitem přes hlavu se pouštím do tříhodinové meditace. Po celou trasu nás v intervalech pěti sekund zalívá kýbl studené, slané vody. Zhruba v polovině trasy mne propleskne něco slizkého. Není čas zkoumat původ, do očí mi vlítne další sprška slaného nálevu. Po příjezdu pod sebou nahmatám asi dvoukilovou rybu a odevzdávám ji místnímu dítku, kterému už tečou sliny.

Prasečí historky

Pro Mentawajce (původní obyvatelé ostrova Siberut) je prase chodící flákota masa, uklizečka a obřadní zvíře v jednom. Po tom, co udatní mentawajští bojovníci vyhubili všechny opice a přestali jíst lidské maso, je také zdrojem obživy, který si zároveň libuje v krásném bahníčku a postará se o všechny odpadky. V chatrči (Uma) jednoho nevelkého klanu jsme potkali Američana, který již druhým rokem zkoumal způsob života původních obyvatel pro svou diplomovou práci. Po krátké rozmluvě o místních hadech jsme si zapálili cigaretu a mně (šikovný to chlapec) upadl zapalovač. Jen co jsem se otočil do směru pádu ohňostroje, spatřil jsem malá očka a otevřenou hubu prasete. Následoval výbuch a spokojené polknutí. Poté se zkrvavené prase odpotácelo pryč.

Nejširší nabídku průvodců a map Indonésie (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz

Další setkání s prasetem jsem zažil o den později, když se má střeva potřebovala vyprázdnit. Hledám nejlepší bambus na vykonání potřeby, a když usedám na bobek, všimnu si v džungli dvou párů prasečích oček. Po zjištění, že to nejsou mí kolegové, jsem lehce znervózněl. Místní strava udělala své a během tří sekund jsem byl hotov. Prasátka se už blížila. Nečekal jsem a pádil do bezpečí chatrče na kuřích nožkách.  Z bezpečné vzdálenosti jsem shlédl prasečí bitku o mé exkrementy a bylo mi jasné, proč jsem kolem vesnice nenašel žádný nepořádek.

Posledním prasečím zážitkem na ostrově byla iniciace mladého šamana. K ceremoniálu se vybral pěkně vykrmený čuník, kterého ostrované půl dne naháněli, a potom přivázali ke kuří noze od chatrče. Všude vřískající děti (které se zde nesmějí potrestat – jejich duše by se mohla leknout a utéct) nechtěně shodily Američanovu sušící se holinku přímo k praseti, které se do ní ihned pustilo. Nicméně kvalitní americká holinka (made in China) vydržela a uvízla dusícímu se praseti v krku. Šamani ihned zanechali příprav a seběhli se k nepříčetnému tvoru s čouhající holinkou z tlamy. Po půlhodinové honičce a za nepředstavitelného kvílení se prase podařilo svázat a natrávenou holinku vyprostit. Chudák prase pak leželo dalších šest hodin svázané a čekalo na smrt. Po přípravě údajně halucinogenních bylin, které mi bohužel nedovolili užít, začal obřad. Prase bylo podříznuto a všechny děti se vykoupaly v jeho krvi pro šťastnou a ničím nerušenou budoucnost. V téhle chvíli jsem se odpotácel já a s hlavou v řece jsem odpočíval, jelikož mi tato krvavá show neudělala moc dobře.

Ostrov Siberut je nejsevernějším a největším z Mentawajských ostrovů a leží 150 km západně od Sumatry. Většinu ostrova pokrývá tropický prales a magrovy. Západní část ostrova byla roku 1993 vyhlášena národním parkem.