Povídání s Vildou Dvořákem o tom, jak vznikne cestovka s duší

Povídání s Vildou Dvořákem o tom, jak vznikne cestovka s duší

Je to už třicet let, kdy Vilda Dvořák, tehdy tramp a organizátor různých společenských akcí a dálkových pochodů i zájezdů po Čechách, založil cestovku. Ovšem už tehdy měl obrovské zkušenosti s organizací akcí v přírodě, na kterých lidi čekaly treky, poznávání a zábava. Pak přišla revoluce, s ní Banát a postupně celý svět. Přestože cestování prodělalo ještě i v poslední dekádě velké změny a z Vildovy někdejší činorodosti vyrostla jedna ze dvou nejstarších a největších outdoorových CK u nás, to nejdůležitější v Kudrnovi zůstává.

Jak jste začínali? Založili jste cestovku (CK Kudrna) před 30 lety… Ale co tomu předcházelo?

Všechno začalo mnohem dříve. Za komunismu jsme cestovali, kam se dalo, milovali jsme hory a jezdili do kopců Slovenska, Bulharska a Rumunska. Tehdy nesmírně složité exotické cestování mě až tak nelákalo, jako jsem se spíše našel v přípravách a organizaci různých setkávání v přírodě, a to vždycky nějakou zábavnou formou. Jako trempa mě nadchly dálkové pochody. Byl jsem v roce 1980 pověřen, abych zorganizoval devítidenní pochod do Prahy na spartakiádu. A když jsme potřebovali vymyslet program na tři dny (ještě navíc hvězdicově okolo Brna), jednoho kluka u stolu v hospodě najednou napadla písnička „Jede Kudrna okolo Brna“. A nápad byl tu, a to nejen na výlet okolo Brna s trakařem. Hned jsem zašel do Ústavu pro etnografii a folklor a tam nastudoval vše k písničce i kolomazníkovi, který všem ochotně mazal kola, i když jemu samotnému trakař vrzal. Bylo to jako s námi – rozdali bychom se, abychom udělali lidem fajn akci. A ten spartakiádní pochod měl už v roce 1980 podtitul „Jede Kudrna“ a od té doby se to celé spustilo.

Prehistorie CK Kudrna, autor: Miroslav Zajíc – Mladý svět 1983

Co jste podnikali?

V zimě jsme se scházeli na Vysočině, na jaře jsme jezdili do Vídně. To je malá vesnička u Velkého Meziříčí, dělali jsme z toho recesi, že jedeme do Rakouska, kontrolovali pasy (tedy kolik kdo v pase měří). A o prázdninách vždycky nějaký týdenní výšlap. Ty měly kapacitu nějakých 160 lidí a hned to bylo vyprodané. Užívali jsme si to jako velkou slávu – dokonce jsme byli tak významní, že nás tam tajně kontroloval i člověk ze státní policie, jestli nepůsobíme jako nějaký protistátní živel. Ale my byli vždy apolitičtí, nám šlo o to vytáhnout lidi na fajn akci do přírody, večer si zahrát divadlo, užít legraci. To se vlastně za těch více než 30 let vůbec nezměnilo.

Kdy jsi byl poprvé v Banátu?

V osmdesátých letech začaly postupně prosakovat informace o našich krajanech kdesi v Rumunsku. Přestože vztahy Československa a Rumunska byly dobré, tehdejší Ceauşescův totalitní režim kontaktům vůbec nepřál. Krom toho oblast u Dunaje patřila k přísně střeženému hraničnímu pásmu, kudy se utíkalo a pašovalo zboží do Jugoslávie. Během mých cest do Rumunska jsem se tam dostal a do tohoto kraje se úplně zamiloval. Krajina, lidé, živé etnografické muzeum… Bylo to jako cesta nejen prostorem, ale i časem. První můj kamarád byl učitel Lojza Špicel, rodák z Rovenska. Později už jsem více tíhl ke Svaté Heleně, kde mě adoptovali ke svým pěti dětem Ana a Dolfa Klepáčkovi z Husího rynku.

Zájezd do Banátu, rok 2016, autor: CK Kudrna

A když přišla revoluce?

Když přišla revoluce, všechno vzalo rychlý spád. O Banátu se začalo mluvit, pro většinu obyvatel to byla šokující informace, že máme krajany kdesi u Dunaje v Rumunsku. Nejprve jsem se stal hlavním organizátorem pomoci Banátu, konkrétně vesnici Svatá Helena, protože zatímco naše revoluce byla sametová, ta rumunská byla krvavá a zanechala zemi v totální bídě. S finanční a materiální pomocí Občanského fóra a Českého červeného kříže jsme vozili nejprve potraviny (což se ukázalo ve fungujícím zemědělství jako zbytečné) a pak potřebnější věci všeho druhu. Abychom měli na dopravu, postupně jsme přibírali první turisty a vysvětlovali lidem v Banátu, jak je pro obě strany přínosné rozvíjet kontakty a těžit z udržitelné turistiky.

A tehdy jsi založil cestovku?

Ano, v roce 1992 vznikla hlavně na tuto oblast zaměřená cestovka Kudrna a vlastně s tím i počátek banátské turistiky. Já jsem byl postaven před rozhodnutí, zda opustit svou dosavadní práci a věnovat se naplno cestovce. A vybral jsem si dobře. První cesty turistů do Banátu byly opravdu dobrodružné. Zdejší nádherná krajina je nepřehledná, velmi divoká a byla nedotčená infrastrukturou, jakou známe z Evropy. Mí místní přátelé mi ukázali sotva znatelné stezky mezi vesnicemi a já se s barvičkami vydal do hlubokých lesů, které připomínaly spíše džungli, a začal značit turistické trasy, aby lidé nebloudili.


Tento rozhovor vyšel v časopise TRAVEL LIFE, který dává nejlepší inspiraci pro opravdové a náročné cestovatele. 12 exotických i evropských destinací v každém čísle, praktické a velmi konkrétní tipy co vidět a zažít, autentické fotky známých cestovatelů, reportérů a fotografů, v každém vydání 2 velké rozhovory s cestovatelskými osobnostmi. Kup si předplatné (309,- za rok) a získej k němu i opakovaně využitelný slevový kupón na outdoorové vybavení včetně 500 korun na boty od firmy S-run nebo předplatné časopisů Svět outdooru, Svět běhu, a Pádler.

Jak se změnil Banát?

V druhé polovině devadesátých let se už ujal pomáhání krajanům Člověk v tísni a značení převzal Klub českých turistů, který ještě přispěl k nutnému propojení Rovenska s Bígrem a vydal barevnou turistickou mapu. Nové kontakty s českou domovinou, která slibovala více příležitostí než rumunská vesnice na okraji země i společnosti, a postupné zavírání banátských dolů zrychlilo reemigraci mladé generace do Čech. Turisté se stali hlavním přivýdělkem místních, staří přestali hospodařit jako dřív a mladí jejich práci už nepřevzali. Banát se vylidnil, a to zakonzervované kouzlo starých časů mizí. Ale pořád tu nějací lidé jsou a hlavně zůstala ta nádherná krajina a spousty památek a zajímavostí v nejbližším okolí. Rád vidím, že ti, kdo přijíždějí poprvé až dnes, jsou stejně nadšení, jako jsem byl vždycky já.

Když nastupujeme do autobusu, vidím čtyřicet klientů. Zpátky se ale vracíme se čtyřiceti kamarády.“

A jak se proměnila cestovka za těch třicet let?

Kromě Banátu a maďarských lázní přibrala postupně všechny destinace světa. Jezdíme na vodu, na kolo, na treky, za poznáváním kultur, vytváříme zájezdy pro rodiny s dětmi, zájezdy pod stan i do hotelů. Na své si přijdou jak akční turisté, tak i ti, kteří mají rádi pomalejší tempo a pohodičku. Umíme úplně všechno a máme na to ty nejlepší průvodce. Aktuálně jich je asi 150. Každý rok organizujeme nábor nových a hlásí se jich tolik, že je opravdu z čeho vybírat.

Víme, že dnes v cestování není bariérou jazyk nebo neschopnost si něco zařídit. A tak jsou to právě průvodci, kteří danou zemi dobře umí a jsou to opravdoví profesionálové, ale zároveň stále šíří kudrnovskou duši, kvůli níž si lidé objednávají naše zájezdy tak rádi. Je to také jistota, že se máte na koho spolehnout v horách i v cizích krajích. To lidi potřebují. A je to dobrá nálada, společné hry, nová přátelství. Fungujeme jako taková neoficiální seznamka a turistický oddíl pro dospělé.

Dětský zájezd, rok 2008, autor: CK Kudrna

Změnily se nějak preference lidí, pokud jde o cestování?

Lidé trochu zpohodlněli. Pořád držíme několik zájezdů se spaním pod stanem a s kudrnovskou stravou, ale protože výrazně přibylo těch, kteří preferují hotely nebo penziony, máme v nabídce více pohodlných zájezdů. Každý to má jinak, naštěstí umíme obojí.

Co zůstalo stejné?

Baví nás udržovat kontakt té obrovské kudrnovské party celoročně. Nebýt jen a jen cestovkou. Každoročně pořádáme keltský festival Lughnasad, připravujeme koncerty, cestovatelské přednášky, rozmarný kolomaznický pochod nebo koulení kola dle slavné brněnské pověsti. Účastníme se všelijakých kulturních akcí, kde pak rádi potkáváme naše kamarády, vzniklé z řad původních klientů CK Kudrna.

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář:

Články v okolí