HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz

Po stopách Oldřicha Čecha Tureckem a Íránem

Po stopách Oldřicha Čecha Tureckem a Íránem

  Putování obytného auta s pohonem na ekonomicky i ekologicky šetrný rostlinný olej je podpořeno Expedičním fondem. Cílem „Eko cest“ se stalo poznávání různých zemí, kultur, lidí a snaha informovat o vlivech naší civilizace na životní prostředí.

Eko cesty Asie 2008 – Turecko

Má první zastávka v Turecku byl Istanbul, kde jsem strávil jen 24 hodin, ale vzhledem k probíhajícímu ramadánu a pátku, kdy mají muslimové svátek, jsem o zážitky neměl nouzi. Ráno po páté hodině mě vzbudil zpěv muezzina z Modré mešity, vedle které jsem měl zaparkované auto. Nejzajímavější setkání bylo se dvěma učitelkami. Učí angličtinu ve stejné škole a mají šedesát dětí v jedné třídě. Šel jsem s nimi na večeři, která pro ně po patnáctihodinovém půstu byla vysvobozením z hladu a žízně. Jedna z nich už ani moc nemluvila a vypadala dost unaveně. Jedli jsme hned vedle Modré mešity v restauraci, která byla plná Turků. Jakmile se ozval zpěv oznamující čas modlitby a také západu slunce, tak se všichni vrhli na připravené jídlo a vodu a za půl hodiny byla restaurace skoro prázdná. Jejich největší přání bylo cestovat a jedna z nich se obává, že v budoucnosti bude válka o vodu, které už ted‘ vzhledem ke klimatickým změnám je v patnáctimilionovém Istanbulu nedostatek.

Cestou z Istanbulu do Samsunu jsem zastavil u motorestu, kde byla malá pekárna. Pekli tu „Ekmek“ – velký 2,5 kg chleba. Byli tam dva mladí pekaři a když zjistili, že jsem z Čech, ukázali mi v novinách fotku Milana Baroše, který (jak jsem se od nich dozvěděl) ted‘ hraje za Galatasaray Istanbul a prý dal zrovna dva góly, tak z něj byla hvězda. Jak se později ukázalo, skoro všichni tu znají Baroše, tak mi jeho sláva přišla vhod, když nevěděli, co to je Czech Republic.

Samsunu jsem přespal hned vedle lodi Banderama, kde je nové muzeum věnované Atatürkovi – otci Turků. Po nové čtyřproudé dálnici postavené podél Černého moře jsem dojel do Trabzunu – města, kam připlul Oldřich. Navštívil jsem kostel Sv. Sofie, který zde stál již v době, kdy zde přistál Oldřich. Původní křestanský kostel byl později používán jako mešita a od padesátých let slouží jako muzeum. Byl to pro mě zvláštní pocit stát na místě, kde musel být i Oldřich, a dívat se na pozůstatky nástěnných maleb s křesťanskými motivy. Po tomto prvním setkání s Oldřichem jsem se vydal na cestu ke klášteru Soladana, který je v těžko přístupných skalách asi 30 km od Trabezuntu.

Další místo, o kterém se zmiňuje Oldřich, je hrad Zigana. Na mapě jsem našel kopec Ziganu, přes který vede ve 2 300 m silnice do Ersurumu. Ptal jsem se po cestě několika lidí, ale o hradu nikdo nic nevěděl, a tak jsem aspoň vyfotil ceduli s nápisem Zigana.

Asi 50 km před Erzurumem mě zastavili policajti (poprvé v Turecku), že jsem prý jel 101 km/h a měl jsem jet jen 90. Snažil jsem se jim vysvětlit, že mám před sebou dlouhou cestu a že mám jen 10 lir. Pokuta byla 100 lir a prý ji můžu zaplatit až na hranicích, kde po mně ale nikdo nic nechtěl. Už jsem si myslel, že policie, které je v Turecku hodně, žádná auta nestaví, a tak to byla docela dobrá zkušenost.

Erzurum je další město, o kterém Oldřich píše, že je to nejvýše položené město na světě. Leží ve výšce 2000 m a má přes půl milionu obyvatel, čemuž se mi nechtělo věřit. V Erzurumu jsem potkal francouzskou rodinu, která měla podobné obytné auto jako já a dvě šestiměsíční dvojčata, se kterými jsou již na cestě čtyři měsíce a plánují cestovat po Asii čtyři roky.

Docela mě překvapilo, jak je v Turecku draho. To, že nafta stojí 2.80 TL (1.4 Euro) a benzín přes 3.20 TL (1.6 Euro), mně moc nevadilo – zásoby oleje mi stačily, ale to, že jídlo v motorestech bude dražší než u nás, jsem nečekal. Taky jsem moc nepochopil, co tu lidé dělají a čím se živí. Při zastávkách v luxusních motorestech a jízdě po nových dálnicích jsem si připadal spíš jako v Německu – jen s rozdílem, že tu nejezdila skoro žádná auta.

S použitým rostlinným olejem to však byl vzhledem k probíhajícímu ramadánu větší problém než v Bulharsku. Hned první večer jsem sice dostal v Istanbulu 5 l, ale většina z více jak dvaceti restaurací, které jsem navštívil, neměla buď nic, nebo jen pár litrů, a to většinou ztuženého oleje. V Mc Donaldu mi nechtěli nic dát bez svolení vedení. Celkem se mi podařilo v Turecku přefiltrovat asi jen 30 l použitého oleje a osmidenní pobyt mě vyšel na pouhých 1.500 kč.

Vzhledem ke klimatickým změnám, které způsobují menší srážky, je v současné době velký nedostatek vody v Istanbulu a v Ankaře. Pokud by všichni lidé žili jako průměrný Turek, tak bude lidstvo potřebovat 1.2 planet Zemí.

Kandovan Írán

Eko cesty Asie 2008 – Írán

V Íránu jsem ještě nebyl, a tak jsem byl zvědav, jaké to tam opravdu bude. Přechod hranic byl v pohodě, dokonce jsem vyfotil pohraničníky u mého auta. První město, kde jsem se stavil, byl Tabríz. Navštívil jsem místní bazar, který má být jeden z největších a nejstarších v Íránu. Bazar byl opravdu velký se spoustou různých věcí a jídla. Oldřich o Tabrízu píše, že je to nejbohatší město, ve kterém je všechno zboží a myslím, že ve velkém  bazaru opravdu najdete skoro všechno. Oldřich se také zmiňuje, že v Tabrízu je jakýsi posvátny starý „suchý“ strom. O něm ale bohužel nikdo nic nevěděl. Kousek od bazaru jsem objevil arménský kostel, který prý pochází ze 7. století. Kostel je většinou zavřený a já měl štěstí, že tam byl správce, který mě pustil dovnitř. Mluvil jen trochu rusky, a tak jsem se dozvěděl, že bohoslužby jsou v něm jen několikrát v roce.

Další město, o kterém píše Oldřich, je Sultaniyeh (město sultánů). V místní knihovně jsem se seznámil s archeologem, který zde pracuje a napsal spoustu knih o historii Íránu a hedvábné stezce. O Oldřichovi a jeho cestopisu ale nic nevěděl, zato já jsem se dozvěděl spoustu zajímavých informací o tomto městě. Obrovský Dóm, kde měl být původně pohřben zakladatel šítské větve Islámu – Imám Mohamed Alí,  byl postaven během pouhých deseti let a jeho dekorace zabrala další tři roky. Jedná se o jednu z nejvyšších cihlových kopulí. Bohužel, vnitřek již více jak čtyřicet let zakrývá obrovské lešení. Město v době návštěvy Oldřicha bylo hlavním městem Persie a žilo zde více jak půl milionu obyvatel. Mongolští vládci si ho zde postavili, protože jim okolní krajina připomínala Mongolsko. I když z původního města zbylo jen několik budov a žije zde pouze několik tisíc obyvatel, bylo opět zajímavé si představit, jak to zde asi vypadalo, když tu byl Oldřich, který o městu píše: Toto město Soldania je rozsáhlé a studené s dobrou zásobou vody a s množstvím drahocenného zboží, jež se tam prodává. Dále uvádí, že zde král Peršanů tráví jen léto a že na zimu jezdí ke Kaspickému moři. Tuto informaci mi ale místní historici popřeli.

Teherán jsem navštívil v poslední den ramadánu a naivně jsem si myslel, jak tam bude večer rušno. Nic zvláštního se nedělo a v deset jako normálně byly všechny obchody zavřené a ulice pusté. Seznámil jsem se tu s pětadvacetiletým učitelem angličtiny, od kterého jsem se dozvěděl, že nemůže v Teheránu sehnat žádnou holku, protože prý není dost bohatý. Na druhý den jsem navštívil obrovskou Chomejního hrobku. Je to rozsáhlá mešita se čtyřmi velkými minarety (91 m), která je stále ve výstavbě. Byl svátek, a tak se zde místní modlili a měli své oblíbené pikniky. Zajímalo mě, jestli jsou rádi, že už skončil ramadán a že můžou přes den jíst. Překvapilo mě, že pro většinu muslimů ramadán není o půstu a s ním spojeným očištěním těla, ale o soucítění s těmi, co nemají co jíst, a o překonání sama sebe. To také vysvětluje skutečnost, že spousta muslimů, kteří jedí jen v noci, během ramadánu spíš přibere na váze.

Další zastávkou bylo město Kashan, které leží na cestě z Teheránu do Esfahánu. Oldřich toho o městě moc nepíše, ale uvádí, že odtud v době zrození Ježíše přišli Tři Magové (Tři králové). V Kashanu jsem se seznámil s jednou rodinou, která mě zavedla do nedávno objeveného starého podzemního města, kde se v době válek skrývali místní obyvatelé. Také mi prozradili, že před 100 lety tu měli ještě dostatek vody, ale že teď už čerpají z poslední vrstvy podzemní vody.

Když už jsem byl v Íránu, tak jsem nemohl vynechat Esfahán, o kterém Íránci tvrdí, že je nejkrásnějším městem na světě. Je to opravdu moc hezké město, které má staré mosty a řeku, a tak jsem místním říkal, že Esfahán a Praha jsou opravdu nejkrásnější. Co mě zde obzvláště zaujalo, byly místní Peršanky, které byly mnohem komunikativnější a také se rády fotily. Bylo na nich vidět, že kdyby mohly, tak by hned odhodily černé přehozy. Plavat v řece, která není moc hluboká, je tu však zakázané a jak jsem se dozvěděl, je to proto, že je znečištěná odpadem z místních továren. To mě dost překvapilo, když je tu takové vedro a vody tu moc nemají.

Esfahán, Írán

Na cetě do Yazdu jsem přenocoval uprostřed starého města Aqda, které leží asi 100 km od Esfahánu. Jak jsem zjistil, tak se jedná o velmi staré město, kde měly zastávku karavany. Ze starého města zde zbyly jen pobořené hradby, několik domů, kde stále bydlí místní, a nově rekonstruovaná věž, ze které je krásný výhled na město a okolní hory.

Posledním navštíveným městem, o kterém píše Oldřich, že leží den cesty od „moře písku“ je oaza Yazd. Toto město opravdu leží na kraji pouště a přes den tu bylo přes 40 stupňů. Kousek za městem jsou dvě věže ticha, kam zaoriastriani(místní náboženství před Islámem) dávali mrtvá těla, která pak snědli ptáci.

Asi 30 km za městem uprostřed „moře písku“ jsem přibral českého cyklistu Pavla, který sem dojel na kole až z Čech (6.000 km). Oba jsme byli rádi, že nemusíme jet do Pakistánu sami.

Přespali jsme v Manhanu vedle krásné mešity sufijského, který zde žil před 600 lety. V mešitě jsme se seznámili se starším pánem, který se sem přestěhoval z Teheránu a studuje tady korán a sufismus. Účastnil se Chomejniho revoluce a k současné íránské vládě a duchovním byl dost kritický. Dozvěděl jsem se od něj, že hlavním důvodem ke svržení šáha před 30 lety bylo, že šáh a jeho rodina nectila islámské tradice. Prý i zakázali, aby ženy chodily zahalené, a tak jeho babička, která se nechtěla ukazovat odhalená na veřejnosti, zůstala přes jeden rok schovaná doma. Celá jeho rodina prý žije v Americe, ale on chce být v Íránu. Také nám vyprávěl, že v Íránu žije více jak 20 milionů gayů a že prý našel způsob jak pomocí koránu tuto pro něj velmi špatnou situaci vyřešit.

Po cestě do Pakistánu jsme se ještě stavili v Bamu, které v roce 2003 zničilo velké zemětřesení. Nová část města byla jedno velké staveniště a staré město s hradem, které bylo téměř celé zničené, znovu stavěli z hlíny a na slunci vysušených cihel. I když na obnově starého města pracovalo docela dost lidí, zabere jeho rekonstrukce asi ještě dlouho dobu. Poslední úsek cesty ze Zahedánu na pakistánskou hranici jsem musel absolvovat s policejní eskortou.

Celý dvanáctidenní pobyt v Íránu včetně jídla a nafty mě vyšel jen na 1000 kč. V Íránu není možné používat kreditní karty, a tak je třeba mít s sebou dostatečnou hotovost Euro (1 Euro – 13.500 riálů, 1 Kč – 540 riálů).

V celém Íránu se mi podařilo sehnat jen půl litru použitého oleje, ale zato nafta tu byla téměř zadarmo – 1 litr za 168 riálů – 0,30 kč. Kapacita místních rafinérií nestačí, a tak se většina benzínu a nafty musí dovážet, a proto je nafta a benzín pouze na příděl – 3 l na den. I když jsem neměl žádnou kartu pro příděl, tak mi teměř na každé benzínce naplnili plnou nádrž bez čekání ve frontě a za stejnou cenu.

Silnice byly dobré a z Tabrizu až do Esfahánu byla víceproudá dálnice. Jízda ve větších městech je vzhledem k velkým zácpám pomalá, ale relativně bezpečná. Celkem jsem ujel 2.700 km. Na hranicích mě informavali, že s českými značkami mohu jezdit po Íránu jen 10 dnů, ale na hranicích nikdo nic nekontroloval. Policajti dost často měří rychlost, ale mě nikdy nestavěli.

S bezpečností, parkováním a spaním také nebyly žádné problémy. Policejní kontrolu jsem zažil jen jednou, když jsem přespal na benzínce nedaleko centra pro jaderný výzkum.

Místního jídla jsem si ale moc neužil, jednak byl ramadán, a tak většina restaurací byla přes den zavřená, a když už jsem na nějakou večer narazil, tak měli jen kebab (maso na rožni) a nebo sendviče s masem, a tak jsem se převážně živil výbornými ovocnými koktejly – melounový koktejl – 800 riálů.

Asi nejvíce mě v Íránu překvapilo, jak jsou místní lidé přátelští a pohostinní a jak je zajímá, odkud jsem. Většina mladých lidí, kteří studují na universitách, si přeje odejít do ciziny, a to převážně do USA. Budoucnost Íránu většina vidí velmi dobrou. Vzhledem k mezinárodnímu embargu je Írán relativně soběstačný. Severní část Íránu má dostatek vody, ale v jižní části, kde prší málo ubývají zásoby spodní vody. Pokud by všichni lidé žili jako průměrný Íránec, tak bude lidstvo potřebovat 1,3 planet Zemí. Myslím, že Írán je v současné době jednou z nejlepších zemí, kde strávit levnou, bezpečnou a zajímavou dovolenou.

Expediční fond je podporován těmito společnostmi:

Partneři Expedičního fondu:

Koktejl_2.jpg

Humi.jpg

ECP_1.jpg

ESO travel_2.jpg

Gumotex.jpg

Hedvabn___stezka.jpg

Oficiální partneři:

__esk___speleologick___slope__nost.jpg

__esk___horolezeck___svaz___mal__.JPG

Významní sponzoři Expedičního fondu:

Sambarsport

HedvabnouStezku.cz založili a provozují cestovatelé pro cestovatele. Veškeré příjmy z inzerce věnujeme na neziskové projekty prostřednictvím Expedičního fondu. Hedvábná stezka je pro nás symbolem. Lidé po ní putují už 2500 let, ale taková cesta stále vyžaduje odvahu a vytrvalost. Na Hedvábné stezce i dnes každý prožije „svá vlastní dobrodružství“ a „objeví pro sebe“ nová místa nebo třeba sám sebe. Doba objevů a dobrodružství zdaleka neskončila. Kdo chce, ten je i dnes najde na mnoha místech světa.

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář: