Petr Slavík: Ležet a čekat nestačí

Petr Slavík: Ležet a čekat nestačí

Petr Slavík je fotografem divoké přírody a držitelem několika mezinárodních ocenění, včetně zlaté medaile z největšího fotografického salonu Trierenberg Super Circuit. Jezdí po celém světě, aby zaznamenal poslední střípky divočiny. Věnuje se hlavně šelmám a ohroženým druhům, je autorem knih Divoká srdce, Blízká setkání a spoluautorem knihy Divoká planeta. V roce 2017 dokončil filmovou sérii Ve stopě predátora, která líčí dobrodružství fotografa divočiny při jeho cestách za největšími šelmami planety.

Mně se líbí, když člověk má jméno, které nějak koresponduje s jeho prací. Jako polárník Petr Horký nebo Petr Slavík, který se věnuje zvířatům. Když se dívám na tvé fotky, tak mě popadne pocit velikého dobrodružství. Jaké jsou příběhy těch fotek a kde vznikaly?

Gepardy jsem fotil na farmě v Namibii kousek od Windhoeku u Marlice van Vuuren, která má svůj pořad na Animal Planet. Jmenuje se to Wild Orphans, „Sirotci divočiny“. Marlice vrací převážně šelmy do volné přírody. Má dobrovolnice, které pro ni pracují na farmě, a ještě si za to platí, takže je to geniálně vymyšlené. Jmenuje se to Naankuse, celá ta organizace. Ty jedeš na druhý konec světa, žiješ v Africe, staráš se o zvířata, platíš si za to jako za dovolenou a Marlice z toho financuje ochranu přírody a běh celé farmy.

Tři gepardi se do přírody nevrátili a jsou využíváni k fotografování a natáčení. Gepardice, která stojí a zamilovaně mi hledí do očí, já jí samozřejmě taky, protože je to kočka, tak ta třeba natáčela s Angelinou Jolie. Marlice se nevěnuje jen kočkám, ale i paviánům, takže když přijdeš k ní na farmu, tak máš možnost potkat paviána s dudlíkem a s plínami. Malí paviáni se chovají stejně jako děti. Ale v šesti letech pohlavně dospívají a stávají se z nich nebezpečná zvířata. Třem samcům paviána ustoupí i levhart.

Nápad na vytvoření projektu Bushman vznikl v Austrálii v roce 1997. Jeden cestovatel měl v té době zrovna delší toulavé období a uvědomil si, že kromě spolehlivého vybavení potřebuje na svých cestách i kvalitní a pohodné oblečení. Na základě vlastních zkušeností a zkušeností lidí, které na různých místech světa poznal, vytvořil kolekci oděvů a doplňků značky BUSHMAN. Česká značka, která letos slaví 25 let, podporuje mezi dalšími dobrodruhy i expedice Petra Slavíka. 

Jaké máš s paviány osobní zkušenosti?

Šel jsem s děvčaty a s tlupou paviánů do buše. Oblíbil si mě malý pavián Billy, asi si řekl: „Konečně pořádný velký bílý opičák, u toho bude žrádlo, u toho bude bezpečí.“ Vozil jsem ho na batohu a stali se z nás velcí kamarádi během celého toho putování buší. Když jsme se vrátili na farmu, nastalo krmení, ošetřovatelka dala Billymu lahvičku a já jsem natáčel rozhovor s namibijskou televizí a celý ten rozhovor se odehrával ve třídě, kam chodí křovácké děti.

Dělali jsme i fotky křováckých dětí v rámci adopce na dálku, abychom sehnali sponzory na jejich vzdělání. Křováci jsou neuvěřitelní lidé a já jsem měl možnost s těmi dětmi pracovat. Mluví tou mlaskavou řečí, a když tak mluví dítě, tak je to, jako když bublá potůček a do toho zpívají ptáci, neuvěřitelný zážitek.

Já jsem se s Křováky potkal v Namibii v Kalahari. Zpívali jsme s nimi, tančili jsme s nimi. Oni byli tak hodní, že říkali, ať jsme v klidu, že jim nezáleží ani na melodii, ani na rytmu, ale na tom, že jsme spolu. A právě toto jsem si chtěl zapamatovat a mám to v sobě schované… No a co se stalo?

Byl jsem už v Africe asi tři týdny a byl jsem opálený. Vzal jsem si bílé tričko, že to bude dobře vypadat. Začali jsme rozhovor a Billy najednou zjistil, že mu chybí jeho velký bílý opičák. Utekl a vletěl do té třídy. Domorodci a paviáni se nesnáší. To jsi určitě zažil, že pokud jde běloch kempem, tak jsou paviáni drzí a jsou schopní ti sebrat něco z ruky, ale pokud jde někdo z místních, tak okamžitě utíkají, protože oni po nich hází kameny. A Billy vletěl do té třídy, teď přes ty stoly uviděl svého milovaného bílého opičáka, běžel přes lavice, děti začaly ječet. Billy se leknul, začal ječet taky a šel se schovat ke mně. Skočil na mě, a co se stane takovému zvířátku, když je ve stresu?

Znečistí bílé tričko, bych tak řekl.

Ano. A bylo po natáčení, bylo po frajeřině, bylo po bílém tričku, ale zachránil jsem svého milovaného Billyho.

Spousta fotek vznikla i v jižní Brazílii. Fotíš nejen jaguáry, ale i krokodýly. Ale přece krokodýla neochočíš…

Krokodýla neochočíš, ale naštěstí to není krokodýl, ale kajman žakare. Kajmani na rozdíl od krokodýlů neloví tak, že by se zakousli a tělo začalo rotovat, takže z tebe nevytrhnou kus masa. Kajmani loví jen to, co můžou spolknout, takže ryby nebo ptáky.

A jak se fotí kajmani?

Já jsem měl v úmyslu vyfotografovat kajmana širokoúhlým objektivem, ale kdykoliv jsem k nim šel po břehu, tak oni přede mnou utekli do vody. Takže jsem vystoupil z lodě a šel jsem vodou ke kajmanovi, který se slunil na břehu. Byl to zajímavý pocit, protože ostatní kajmani byli ve vodě, a do toho jsou tam piraně v té řece, takže cítíš, jak ti ty rybičky pomalu ťukají do nohy, a říkáš si, kdy to začne bolet… Naštěstí nezačalo, není dokonce známý žádný případ, že by piraně zabily člověka. Fotka se sice nakonec nepodařila tak, jak jsem ji chtěl, ale to je na té práci asi to nejlepší, že nevíš, co tě čeká. Kdybys tu fotku udělal hned, tak ten sen najednou zmizí.

Napadl mě taky takový fór, když jsem viděl, jak tam kajmani leží na pláži. Já do té oblasti jezdím fotit hlavně jaguáry, ale bylo zrovna poledne, a to kočky spí. Byl jsem tam s geniálním stopařem jaguárů a říkám mu: „Hele, já si k nim půjdu lehnout na tu pláž.“ A on: „Zkusit to můžeš,“ a zůstal v loďce. Já jsem vlezl zase do vody, strčil jsem mu foťák a říkám: „Až k nim dojdu, tak to cvakni, ať jsme tam všichni.“ Trvalo mi asi tři čtvrtě hodiny, než jsem se do pozice ležícího kajmana dostal, protože je nechceš vyplašit, navíc se jim to nelíbí, tak musíš sledovat, jakým způsobem se to zvíře chová. Kajman konkrétně by se začal nafukovat, syčet, musíš se dívat, jak má postavený ocas, protože oni ho využívají ke skoku. Nakonec jsme byli v pohodě, já i kajmani, poleželi jsme a bylo to fajn.

Plán B byl utéct do loďky?

Plán B byl spíš takový, že by oni utekli do vody. Většinou zvířata fungují tak, že ti dají prostor, abys buď ustoupil ty, nebo ustoupí sami. Musí to být fakt extrémní situace, aby na tebe zvíře chtělo zaútočit.

Gepard, Namibie, autor: Petr Slavík
Gepard, Namibie, autor: Petr Slavík

A co sever Ameriky. Co vlci?

Mám špatný zážitek s arktickým vlkem Minnesotě, který se mi pověsil na ruku. Bylo teda minus 40, já měl x vrstev na sobě, ale stejně. Arktický vlk má 70 centimetrů v kohoutku, šesticentimetrové špičáky. Tito vlci bohužel dlouho s lidmi nepracovali, byli to samec a samice, samec kolem mě začal kroužit. Já jsem si klekl, abych se dostal do úrovně jeho očí. Vlk udělal tři kroužky kolem a najednou se změnil výraz zvířete a on šel proti mně. Já jsem se stihl napůl zvednout, on mě chytil za předloktí, lomcoval se mnou, vrčel. Nešťastným pohledem hledám trenéra a on na mě volá: „Prašť ho něčím po hlavě.“ Já měl v ruce foťák s objektivem v hodnotě asi 200 tisíc a říkal jsem si: „Tak co, ruka nebo foťák…“ Ale to už doběhl trenér a já skončil jen s modřinami a roztrhanou bundou.

Medvědi?

Já mám hrozně rád film francouzského režiséra Jeana-Jacquese Annauda, který se jmenuje Medvědi. A tam je scéna, kdy hlavní hrdina stojí beze zbraně s čutorou pod vodopádem, najednou vedle něj obrovský medvěd, a tam je demonstrováno dominantní chování medvěda. Medvěd řve, hází na něj písek, létají sliny, otevřená tlama. Já říkám: „To by byly nádherné fotky!“ Našel jsem podobného medvěda, jmenuje se Adam, a volám jeho trenérovi, že bych rád udělal takovou a takovou fotografii, a on říká: „Asi nejsi úplně normální, ale můžeme to udělat.“ Tak jsem přijel do Montany, seznámil se s Adamem a lehl si pod medvěda. On zvednul tlapu, ale ránu nedokončil, protože je to jedno z chování, které má natrénované pro různé filmy, kde vystupuje.

O medvědech se říká, že nemají mimické svaly a je velmi těžké poznat jejich náladu.

Já jsem cítil z toho medvěda naprostou pohodu. V jednu chvíli jsem zjistil, že jsem tak blízko, že mám ruku položenou na jeho drápech. Když se chce člověk dostat pod to zvíře, musí samozřejmě postupovat po krocích, aby trenér byl schopný odhadnout další chování zvířete. Musíš k tomu zvířeti přicházet s pokorou a respektem, ale ne se strachem. Jsme v takovém případě asi jinak cítit, když se bojíme, máme jiné vibrace, a to zvíře je schopné tvoje odlišné chování rozpoznat. Když tam není jiný vliv, proč by zaútočil, tak to neudělá.

Medvěd kamčatský, Rusko, autor: Petr Slavík
Medvěd kamčatský, Rusko, autor: Petr Slavík

A nakonec moje milovaná zima a Sibiř. Co jsi tam vyfotil?

Na ruském Dálném východě jsem zkoušel vyfotit sibiřského tygra. Pytláci mají takovou strategii: velké kočky všude na světě hrozně rády chodí po cestách, protože proč se brodit sněhem nebo prodírat džunglí, když můžu jít po cestě. Takže tygr sibiřský v tomto případě jde po té cestě, slyší auto, zalehne do tajgy, až auto přejede, vyleze na cestu a pokračuje stejným směrem. Pytláci to vědí, a aniž by auto zastavilo, pytlák vyskočí a počká si na tygra, který mu přijde do rány. Já jsem si říkal: „Dobře, když to funguje v lovení, musí to fungovat ve fotografování.“

Tak jsme jeli, našli jsme čerstvé stopy, tygr utekl do tajgy. Ujeli jsme další 2 kilometry, já jsem se nechal zakopat do sněhu s foťákem a říkám: „Tygr mi přijde do rány, já ho cvaknu a vrátím se jako slavný Petr Slavík, který vyfotil sibiřského tygra.“ Příroda si s tebou ale pohrává a fotky nedává zadarmo. Sedíš v záhrabu, jsi tam jen ty, začínáš slyšel svůj tep, všude je ticho a ty jsi v teritoriu největší kočkovité šelmy na světě. Samec sibiřského tygra může mít 300 kilo. A jediné, co máš v ruce, je světlice, kterou bys eventuálně použil, ale nestihl bys to, protože tygr útočí zezadu. A teď ti v hlavě začne šrotovat: „Hele támhle vzadu praskla větvička,“ a máš pocit, že se musíš otočit. Vydržel jsem čtyři hodiny, než mi začaly odcházet nohy kvůli mrazu. Začalo se šeřit, tak jsem vyrazil zpět ke srubu. A teď jdu tou zimní tajgou a dojdu k místu, kde se tygr vrátil na cestu, ale místo toho, aby pokračoval, vracel se.

A vracel se ke srubu. A já si tak jdu šeřící se tajgou po čerstvých stopách sibiřského tygra, až konečně vidím, že se v dálce kouří. Padesát metrů před srubem otlačený zadek tygra i s ocasem, všechno to bylo krásně vidět, ty packy, jak se koukal na srub a seděl tam. Tak jsem si říkal, kdybych seděl v tom srubu a pil vodku, vystrčil si foťák z okna, tak jsem mohl být slavný.

Pokud by někdo z čtenářů chtěl začít fotit zvířata, co bys mu řekl?

Člověk, když chce fotografií sdělit někomu jinému něco krásného, tak k tomu musí mít vztah. To je vstupní obal, bez něj to nebude fungovat. Pak potřebuješ techniku a s ní jít trénovat někam, kde ta zvířata jsou, tedy zoologická zahrada, obora. Něco, co tě připraví na divočinu, protože v ní druhou šanci mít nebudeš. Je potřeba mít po světě kontakty. Já i organizuju expedice pro lidi, kteří si to chtějí vyzkoušet na safari.

Rozhovor cestovatele, polárníka a youtubera Petra Horkého s fotografem divoké přírody Petrem Slavíkem proběhl naživo na Festivalu OBZORY v rámci podcastu Hausbót Petra Horkého.

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář: