Pařízek Ladislav Mikeš – cestovatelská celebrita poloviny století

Ladislav Mikeš Pařízek spatřil světlo světa před sto lety – 17.listopadu 1907 v rodině českobudějovického kováře. Jako neposedné dítě z proletářské čtvrti měl namířeno spíše do kriminálu, než  ke společenskému uznání. Jeho dětská parta byla postrachem celého předměstí. Sám malý „Láďa Pařízků“ byl uznán za nekorunovaného krále rváčů širokého okolí. Vše se změnilo až po odstěhování kovářovy rodiny na druhý konec města. Zde, v bohatém měšťanském domě objevil chlapec v knihovně hodné paní domácí řadu skvělých dobových cestopisů. Jména jako Stanley, Holub, Belgické Kongo, Zlatonosné pobřeží či Nigérie uchvátila chlapcovu představivost. Kdyby v té době tušil, že i on sám se jednou stane součástí dobrodružného cestovatelského světa!

Cesta peklem

Skončila první světová válka, Evropa byla v troskách. A Ladislav seděl ve vlaku do Paříže. Doma ho už nic nedrželo. Dálky! Svoboda! Sežene práci a svět mu padne k nohám. Ale Francie na chudého českého chlapce nečekala. Peníze se rozkutálely, práci nesehnal. Začal hladovět, tělo bylo na pokraji kolapsu. Tak ho na ulici oslovil dobře oblečený muž a pozval ho na sklenku a jídlo. Verbíř cizinecké legie. Bylo rozhodnuto. Bez sous v kapse, bez pracovního povolení a s mizernou znalostí jazyka byl ideálním rekrutem. V říjnu 1924 se ocitl v Marseille, kde probíhal výcvik legionářských adeptů. Následná mise do Alžírska poznamenala Pařízka na celý život. Jednak propadl magii Afriky, ale také vnímal osvobozenecký boj za samostatnost země. Při jedné bitvě byl vážně raněn a vrátil se do Evropy. O pobytu v legii pak dlouhá léta mlčel, až na konci 60-tých let napsal filmovou povídku Legie sebevrahů, která nakonec vyšla i knižně.

Cestovatel, novinář, spisovatel

Díky legionářské minulosti Pařízek získal potvrzení pro legální práci ve Francii. A darovaného času se rozhodl maximálně využít. Byl již rozhodnutý o své budoucí profesi – stane se  novinářem. A bude se snažit vrátit do Afriky, která ho učarovala. Začal publikovat první texty nyní již s charakteristickou zkratkou LMP. V roce 1930 odjel jako člen topografické expedice do rovníkové Afriky. Čekalo ho mnohaměsíční putování neprobádanými oblastmi Belgického Konga. Stal se cestovatelem! Drsné podmínky expedice vydržel jen díky svému legionářskému výcviku. Avšak stálo to za námahu. Reportáže z cesty vynesly LMP pověst znalce dané oblasti. Na radu si k němu začaly chodit koloniální politici i obchodníci, kteří měli v Africe své záměry. On sám se do Afriky ještě  několikrát vrátil, věnoval se sběru domorodého umění. Také se scházel a spolupracoval s inženýry, které vyslal do Afriky magnát Baťa, aby zakládali pro jeho obuvnické impérium kaučukové plantáže. V hlavě se mu začal rodit opravdový román. Vyšel pod jménem Bílé slzy.. To už však svět pomalu začal podléhat novému válečnému šílenství. LMP odjel do ČSR. A začal se věnovat angažované novinařině.

Válka a jiný svět

Přišel březen 1939. Levicově orientovaný novinář se zapojil do podzemního odboje, sloužil jako kurýr při přepravě zbraní. Pražské povstání prožil LMP na barikádách jako aktivní bojovník za skupiny Věrní psi. Své zážitky popsal v reportážní knize A lid povstal, jedné z prvních knih věnovaných událostem Květnového povstání. Událostmi těhotná poválečná léta přivítala LMP v plné tvůrčí síle. Stal se členem redakce týdeníku Svět práce. A znovu lákala i Afrika. Po vydání románu Pralesy spí vyrazil v prosinci 1947 opět na jih. Našel však jinou Afriku, tak odlišnou od té předválečné! Afriku vzrušenou a na pokraji osvobozeneckého výbuchu. Afriku i nepřátelskou, plnou byrokratických překážek. Z cesty vytěžil LMP materiál pro dětský román K pralesům Libérie, a dospělým čtenářům určený cestopis Afrika pod maskami. A osobně dospěl k nečekanému poznání.  Že doba cestovatelů-objevovatelů, mezi které se vždy počítal, nenávratně končila. Přicházel čas cestovatelů s geologickými, geografickými a komerčními zájmy. Ostatně i ve vlasti nezůstal kámen na kameni. Zatímco LMP pobýval v Africe, provedli komunisté v Praze převrat.

Nové časy

Přesvědčený levičák LMP události února 1948 přivítal. Celou svou dosavadní životní zkušeností byl připraven komunisty podporovat. A to i když mu úřady bez vysvětlení znemožnily novou cestu do rovníkové Afriky v roce 1953.  I když mu zrušily také plánovanou velkou expedici do Latinské Ameriky v roce 1956, kvůli které opustil místo šéfredaktora magazínu Lidé a země. LMP nikdy neobviňoval z těchto neúspěchů systém. Spíše nepružný aparát jednotlivých firem, které měly cesty (dnešními slovy) sponzorovat. A režim – dal cestovateli paradoxně i jedinečnou příležitost. Když byli v září 1958 vyhnáni koloniální úředníci z Guineje, přišlo komunistům vhod poslat do této chudé země „uvědomělého“ novináře. A vzpomněli si na Pařízka. LMP se nečekaně ocitl na prahu své nejslavnější cesty.

Cestovatelský triumf

V květnu 1959 stál LMP po cestě Guinejí jako osmý běloch nad pramenem řeky Niger. Byl zklamaný. Našel jen vyschlou jámu, v období sucha bez kapky vody. Ale něco nehrálo. Domorodí nosiči na sebe hlasitě pokřikovali, zcela bez respektu z kouzla pramene, které zde podle legendy mělo působit. Cestovateli došlo, že byl oklamán. Skutečný pramen Nigeru leží jinde! Když na průvodce uhodil, dozvěděl se pravdu – sto metrů od nich začínal posvátný háj. Teprve v něm Niger opravdu pramení! LMP neváhal. Konečně cestovatelský objev, o jakém v dětství snil! Vytáhl revolver a vykročil do háje. Nevěděl, zda jej v příštím okamžiku nenapadnou strážci tajemství, zda neuvede do chodu samostříly s otrávenými šípy. Ale tušil, že nadchází největší chvíle jeho života. Dne 21.května 1959 krátce před polednem pronikl posvátným hájem a pod shlukem kapradí objevil dvě malé tůňky – skutečný pramen afrického veletoku Niger. Byl prvním bělochem, který se na pramen díval.

Ústup ze slávy

Po návratu z Guineje si LMP užíval pocitu cestovatelské celebrity. Měl plný diář termínů. Jen v roce 1962 absolvoval 257 přednášek po celé ČSR! Ale to byla v jistém slova smyslu jeho labutí píseň. Knihy vydané po cestě do Guineje (především Guinejská odysea a K pramenům Nigeru) si publikum příliš nezískaly. Čtenáře jeho popisný styl psaní omrzel. Dosud věrní příznivci utekli ke svěží novince tandemu Zikmund + Hanzelka s názvem Afrika snů.  Besed a přednášek LMP ubývalo, a náklady knih klesaly. V polovině 60.-tých let LMP svou prohru přijímá a věnuje se výhradně dětské literatuře. Vychází jeho zřejmě nejlepší dětský román Songaré, téměř detektivní vyprávění o chudém africkém chlapci. A brzy také vzpomínková  beletrie Mé cesty za dobrodružstvím a Legie sebevrahů, kniha o pobytu v cizinecké legii.

Zapomenutý afrikanista

Poslední léta života strávil LMP ve finanční tísni. Jako spisovatel na volné noze měl nevelký důchod, k tomu se ohlásily choroby získané během pobytů v tropech. Do Afriky se vrátil na skok ještě jednou, koncem 70-tých let, jako účastník novinářské cesty do Tunisu. Po roce 1980 vychází již jen jeho starší, často přepracované práce. LMP umírá 30.3.1988 v Praze. Pomalu se na něj zapomnělo. V Českých Budějovicích byla po cestovateli pojmenována jedna krátká ulice, výpravná Encyklopedie města ČB vydaná v roce 1998 rodáka úplně opomenula (napraveno v 2.vydání z r. 2006). Jediným uceleným dílem o LMP je jedenáct let stará diplomová práce studentky Magdy Peterkové z budějovické pedagogické fakulty. Jinak se nad osudem LMP zavřela voda. Přitom v jeho osobě měl český cestovatelský svět posledního cestovatele staré školy a Ladislav Mikeš Pařízek byl také dost možná posledním afrikanistou – objevitelem vůbec.

Článek poskytly stránky E-dovolena.cz

Proč Hedvábná stezka?

Lidé putují Hedvábnou stezkou už 2500 let. Přesto i dnes taková cesta vyžaduje odvahu a vytrvalost. Na Hedvábné stezce každý prožije svá vlastní dobrodružství a objeví pro sebe nová místa nebo třeba sám sebe. Hedvábná stezka je tak symbolem toho, že doba objevů a dobrodružství zdaleka neskončila. Neboť kdo chce, ten je i dnes najde na mnoha místech světa.