Ostrov Madagaskar plný unikátů je jako Archa Noemova

Největší ostrov Indického oceánu a čtvrtý největší ostrov světa je zároveň i ostrovem nejstarším. Jakožto součást Indie byl v rámci prakontinentu Gondwana vklíněn mezi současnou Afriku a Antarktidu a zcela se osamostatnil velmi brzy, už před 90 miliony lety, což má za důsledek vysoký stupeň endemismu. 90 % z 200 tisíc druhů života na Madagaskaru se vyskytuje pouze zde a nikde jinde.

Silnice č. 7 – Národní parky a život místních

Madagaskar je velký ostrov s velmi zaostalou infrastrukturou, proto si na návštěvu vyhraďme dostatek času a nezapomeňme, že i cesta je cíl. Vydejme se nejprve po jediné spolehlivě průjezdné, většinou asfaltové silnici č. 7 na jih od hlavního města Antananarivo, přezdívaného „Tana“.

Horské vesnice a návštěva u Malgašů

Po čtyřech hodinách dorazíme do městečka Ambositra, centra dřevořezbářské oblasti kmene Zafimaniry. Přestože okolních lesů a dřeva citelně ubylo, pořád ještě obdivujeme nádherné řezby okenic, dveří a pavlačových sloupků tady i v okolních vesnicích. Cestou na jih můžeme v Ivato odbočit na prašnou cestu vedoucí do horské vesnice Antoetra, hezky zasazené mezi sytě zelenými terasami rýžových políček. Pěších výletů se pak nabízí více, například do vesničky Ifasina.

Původní obyvatelé Madagaskaru, Malgaši, nepochází z Afriky, ale připluli ze vzdálené Indonésie a Malajsie. Přivezli s sebou své zemědělské dovednosti i oblíbenou rýži. Začali stavět terasová políčka, na která sváděli vodu z horských potoků a řek. Dodnes se od rána do večera pachtí za obživou, neuvěřitelně primitivními nástroji obdělávají pole, všude chodí pěšky a většina z nich nemá víc než hliněnou chatrč. Bohužel v průběhu historie došlo k masivnímu odlesnění a země bojuje s rozsáhlou erozí. Podle ekonomických měřítek je Madagaskar 11. nejchudší zemí světa. Ovšem skromní a pracovití lidé hlady netrpí a o vymoženostech moderní doby, za něž by mohli zbytečně utratit peníze, zřejmě zatím ani netuší. Snad právě proto jsou usměvaví a působí dojmem, že jim nic nechybí.

Na Madagaskaru žije osm kmenů, které mají vlastní dialekty a také různá tabu, zvaná „fady“. Přestože jsou Malgaši oficiálně většinově křesťané, najdeme pozůstatky velmi silného kultu předků. Zajímavé jsou pohřební rituály, kdy se hroby vyznačují kamennými stélami, které mají připomínat odkaz předků a ztělesňovat vazbu na zemřelé. S výběrem vhodného místa pomáhá místní šaman.

Fascinující je pak rituál famadihana, obracení kostí. Slavnost exhumace nebožtíků, kdy místní své zemřelé vyjmou z hrobek, očistí je, převléknou a pak s nimi uspořádají večírek plný jídla, pití a veselí, je vlastní kmenům obývajícím centrální vrchovinu. Na takovou slavnost pravděpodobně nenarazíme, koná se přibližně každých pět let, ale je velmi soukromá a opravdová na to, aby se ukazovala turistům.

Národní park Ranomafana

Kousek před městem Fianarantsoa, vzdáleného od Ambositry dvě hodiny jízdy, odbočujeme do národního parku Ranomafana. Díky dobré dostupnosti je nejnavštěvovanějším parkem na Madagaskaru. Leží na vlhké východní straně ostrova, kam padají monzuny přicházející z východu od Indie a pokrývá jej proto deštný horský prales. Toto relativně malé území uniklo vykácení.

Výlety do horské džungle tu mají velmi dobře organizované. Každé skupince je přidělen průvodce a „spotter“, který před skupinou vyhledává zvěř. Dostaneme se tak do bambusového lesa, v němž spatříme lemura zlatého, uvidíme nespočet vodopádů v hlubokých, stromovými kapradinami, orchidejemi a liánami porostlých stržích, mohutnou řeku Namoronu, která parkem protéká, barevné žabky a chameleony. Některé stezky vedou nahoru do kopců a nabízí pěkný pohled na záplavu zeleně. Vrcholem všeho je možnost vidět některé z lemurů, madagaskarských poloopic různých zbarvení a velikostí. V noci pak můžeme spatřit chameleony, kteří spí držíce se na tenkých koncích větviček stromů a keřů, aby na ně nemohli hadi. Když na chameleony posvítíme baterkou, začnou viditelně měnit barvu. Někteří se probudí a budou na nás koulet očima, ale kupodivu žádný neuteče.

Cesta vlakem aneb „Mora mora“

Ve městě Fianarantsoa také končí jediná madagaskarská železnice FCE, která sem vede z přístavu Manakara na východním pobřeží. Francouzští kolonizátoři ji stavěli před 90. lety jako dopravní tepnu pro přepravu zboží a cukrové třtiny do vnitrozemí a od té doby se na železnici nic nezměnilo. Mezi místními Malgaši je cestování vlakem velmi populární. Snad je pohodlnější a spolehlivější než doprava na nákladních autech, dost možná je to oblíbená kratochvíle a „velká žranice“. Absolvujeme pouhých 30 kilometrů s několikahodinovým zpožděním a průměrnou rychlostí jízdy 10 km/h. V každé stanici vlak čeká, než všichni cestující skoupí a spořádají produkty místních výrobců, teprve pak se jede dál. Nádherné výhledy z vlaku, trénink trpělivosti a velmi těsný vhled do malgašské kultury stojí za to! „Mora mora“ je běžná fráze Malgašů a znamená „Klídek, hlavně nespěchej…“

Národní park Andringitra: výstup na Pic Boby

Výchozím místem pro trekování v národním parku Andringitra je město Ambalavao, centrum ruční výroby papíru. Ženy tu vaří lýko v kotli, pak jej roztlučou palicemi na kašičku a tu nalévají do síta. Do mokrého papíru přidávají drobné kvítky, které v něm zaschnou.

Masiv Andringitra má vysokohorský charakter. Vegetace ustupuje holým skalám a dokonce tu pocítíme zimu. Nejvyšší vrchol Imarivolanitra, zvaný Pic Boby, má 2658 m a je druhou nejvyšší horou ostrova. Na rozdíl od té nejvyšší je tato relativně dostupná, a to během třídenního treku. Kempování uprostřed nedotčené krajiny nabízí opravdu nádherný zážitek.

Národní park Isalo a západní cíp ostrova

Velmi snadno přístupný národní park Isalo leží hned u silnice č. 7 asi 700 km od hlavního města. Tady už se pohybujeme ve srážkovém stínu téměř třítisícových hor středu ostrova. Západ ostrova je velmi suchý, v některých místech prší jen několik dnů v roce. V Isalu se setkáme s pláněmi porostlými suchými travinami, otevřenou krajinou s dalekými slunnými výhledy a pískovcovými skalami erodovanými do neuvěřitelných tvarů a hluboce zaříznutých kaňonů. Připomíná tak arizonské parky nebo australské Uluru.

Za odměnu po více než týdenním průzkumu všech krás podél silnice č. 7 sjeďme až k moři do města Toliara a kousek na sever podle pobřeží do letoviska Ifaty. Na blízkém korálovém útesu si užijeme šnorchlování a potápění nebo navštívíme přírodní rezervaci Reniala, v níž najdeme původní hustý porost trnitého buše – vysokých křovin, z nichž tu a tam vykukují baobaby. 95 % všeho živého v Reniale je tvořeno endemity – jsou tak přizpůsobeny zdejšímu suchu, že ani nikde jinde nemohou žít. Večery v západních pobřežních vesnicích jsou až kýčovitě krásné. Nad Mosambickým průlivem zapadá slunce a místní rybáři na svých dřevěných pirogách přiráží ke břehu, aby svým rodinám přinesli úlovek. Máme pocit, že se tu po tisíce let nic nezměnilo, i ty dřevěné lodě se vyrábí stále stejným způsobem a nedostavěné připomínají kostry velryb.

Západní Magadaskar – alej baobabů a kamenný les Tsingy

Vydejme se nyní na západ od Antananarivo, divoké, špatně přístupné a nejvíce zážitkové části ostrova. Do Morondavy se dostaneme pohodlně vnitrostátním přeletem z hlavního města či z Toliary. Alespoň v jednom směru to určitě udělejme. Cesta po zemi je poměrně dobrodružná a i při dobré sjízdnosti cest trvá pronajatým džípem z města Antsirabe devět hodin. Tuto pozemní cestu si můžeme zpestřit třídenní plavbou společně s místními po řece Tsiribihina z města Miandrivazo až do města Belo-Tsiribihina, kde si dáme sraz s řidičem džípu.

Baobaby a slavná alej u Morondavy

Kořeny vesmírného stromu trčí do nebe, jako by přiletěl z jiné planety a zabodl se do země svou špičkou. Párkrát zamrkám a dívám se znovu a lépe: strom stojí správně a větve baobabu se doširoka klenou nad kmenem tlustým jako sloupy egyptských chrámů.

Baobaby staré až 2000 let čítají na Madagaskaru šest endemických druhů, jiné dva druhy najdeme také v pevninské Africe a v Austrálii. Všude si vybírají tropické oblasti s delším obdobím sucha, kterému se plně přizpůsobily. Kmen, který pro vysokou poréznost nemá letokruhy, nasákne během období dešťů obrovské množství vody, aby měl zásoby na suchou část roku, kdy shazuje listy.

Na Madagaskaru rostou baobaby na západní straně ostrova, ovšem většinou osamoceně. O to zajímavější pohled poskytne háj asi dvaceti stromů rozmístěných okolo „hlavní“ silnice na sever z města Morondava do Belo-Tsiribihina. Slavnou alejí baobabů Adansonia Grandidieri se po udusané červené hlíně z práce a školy trousí Malgaši pěšky, jen výjimečně kodrcají vozy tažené párem býků zebu. Mezi stromy pak stojí několik chatrčí místních, připravených prodat občasným turistům nějakou dřevěnou sošku.

Skalní les Tsingy de Bemeraha: tam kde se chodí po špičkách

Pokud už se dostaneme do této odlehlé části Madagaskaru, určitě važme cestu z Morondavy do Belo-Tsiribihina a dále do obce Bekopaka (další čtyři hodiny jízdy po prašné cestě), abychom v národním parku Tsingy de Bemeraha spatřili jeden z nejzajímavějších geologických úkazů planety. Mohutné vrstvy jurského vápence tu byly vlivem vodní eroze postupně přetvořeny do unikátního krasového systému. Vznikly soustavy soutěsek rozdělených až 100 metrů vysokými skalními hroty a vyzdobenými hlubokými škrapy.

Je to jako šedý skalní hrad chránící to nejcennější, co Madagaskar má. Vzhledem k nedostupnému terénu jde o jedno z nejzachovalejších míst na ostrově, kde jsou stále objevována nová místa a nové druhy vegetace a živočichů. Tady má příroda pořád své království a není divu, že Malgaši považují Tsingy za posvátnou oblast duchů. Těžko se ubráníme neukazovat prstem na všechny divy: les skalních jehel a bizarních tvarů, všelijaké díry a okna či jeskyně, na dně soutěsek pak vegetace včetně kaktusů a aloe, sem tam se objeví lemur, chameleon nebo ještěrka.

Překvapivě dobře a moderně je pro turisty zpřístupněna část rozsáhlého kamenného lesa a po zaplacení vstupu můžeme s průvodcem projít dva různé prohlídkové okruhy. Cesty jsou vybavené žebříky, stupátky, lávkami i lanovými mostky a často se jedná o lehké lezení, k čemuž poslouží zapůjčené jištění.

Na sever k moři – korály a vanilka

Do nejsevernějšího města Antsiranana se dostaneme vnitrostátním přeletem. Už z letadla uvidíme to nejhezčí z národního parku Montagne d’Ambre. Sopečné pohoříčko porostlé deštným pralesem a oplývající veškerou faunou a flórou tropů je korunováno kráterovými jezírky, jejichž okraje jsou na sopku nezvykle zelené, porostlé bujnou vegetací.

Na severu a severovýchodě Madagaskaru se pěstuje téměř 50 % světové produkce vanilky. Její hnědé až černé lusky po celých svazcích můžeme koupit na každém kroku. Vanilkové tobolky jsou plodem tropické liány, která byla kdysi na Madagaskar přivezena z Mexika. Je velmi kvalitní a její vůně nesmírně silná.

Po průzkumu Madagaskaru si zcela jistě zasloužíme odpočinek na ostrově Nosy Be. Je to světově vyhlášené letovisko, které je jako vytržené z ostatní malgašské reality. Najdeme tu luxusní a pěkně designované hotely, písečné pláže, azurové moře a korály, k nimž se dá jet výletními loděmi za šnorchlováním.