Oslava dospívání patnáctileté dívky v Ekvádoru je plná rituálů i moderní hudby

Mladý sympatický doktor Richardo z New Jersey dostal od jedné ze svých paci­entek pozvání na oslavu patnáctin její dcery. To by nebylo nic tak neobvyklého, kdyby se narozeninová párty nekonala v ekvádorském pralese. Skoro vykácené části, nutno upřesnit, ale i tak.

Účastnit se takové slávy byla velká čest. Nenápadně jsme tedy „museli“ rozšířit toto pozvání i o vedoucí neziskové organizace MeHiPro Gaby, která tamní pralesní zdravotní středisko podporuje, včetně mě – toho času dobrovolníka ajťáka tamtéž. Takovou událost jsme si nemohli nechat ujít. A podařilo se!

Ze zdravotního střediska, nízkopodlažní nízkorozpočtové budovy na vršku nad vesnicí, jsme vyrazili v sedm, což je na rovníku již za tmy. V Ekvádoru všechny siesty začínají v pozdějších hodinách. Šli jsme přes „centrum“ La Y, neb jsme potřebovali oslavenkyni koupit dárek. Střed vesničky tvořil shluk domečků, obchůdků, bahna, dvě hospůdky, kulečník v kůl­ně se slepicemi a teplým pivem, psi, děti a hudba linoucí se z různých stran. Jako dárek jsme koupili nějaké hadříky a halenky, to dívka-žena ocení i v pralese.

Jelikož tu Gaby všichni znají, museli jsme ještě navštívit jednu hospůd­ku – několik umělohmotných rozlámaných židliček v přízemí obytného domku – na několik povinných vět a doušků. Projít bez povšimnutí vesnicí v pralese opravdu nelze. Hned nám nalévají pivko a místní čůčo, destilát z cukrové třtiny s ovocem. Síla nápoje se stupňuje s narůstajícím počtem dní, tenhle byl už notně uleželý. Ušpiněné lahve teplého piva otvírají nejstarší štamgasti zuby, a když se na mě jeden zaculí, moc už mu jich nezbývá, ale snad to ještě na pár kousků vydrží. Nahořklý mok se nalévá do oštípaných upatlaných umělohmotných skleniček naplněných ledem udělaným z vody bůhví odkud a bůhví jak – asi z tropického jezírka s neonkami, kam jsme se nebojácně chodili ve volném čase jako jediní koupat.

Skleniček byl ale nedostatek a tak musel každý vypít podanou lahůdku na ex a ihned podat dál. Jen tak mimochodem jsem si vzpomněla na poučky z Lonely Planet. Pijte jen z láhve a rozhodně se vyhýbejte jakémukoli pití s ledem. O hromadném pití se v průvodci ale nezmiňovali. Jeden děda, který se již podíval na dno hodně plastovým skleničkám, začal skládat básničky na mé modrozelené oči. Prý, bohužel slova byla v nějakém starém nářečí, kterému vůbec nikdo ze spolusedících ani spoluspících nerozuměl. Lidé zde na vesnici jsou velice komunikativní, se všemi se musíte zastavit, popovídat, nechat si říci, co je nového, že se jim narodil kůň, dítě, nebo že se sestra přestěhovala…

Nejširší nabídku průvodců a map Ekvádoru (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Blátem a pralesem

Nakonec jsme vyrazili asi v půl desáté společně s jedním místním mužem, který se nabídl, že nás doprovodí. Nesl s sebou mačetu, což jsme během cesty velice ocenili. Na místo, kde se konala oslava, to mělo být přibližně půl hodiny, ale údaj se vztahoval k denní době a pro místní lidi. Takže jsme šli více jak hodinu a slovo „šli“ nebyl ten správný výraz. Přestavte si nejdříve cestu, pak jen pěšinku pralesem, po kolena zalitá v bahně. Občas někomu z nás zapadl gumák a člověk vyndal pouze nohu, takže mu botu musel někdo další z bahna vyprostit, což nebyl úkol zrovna jednoduchý. Nevěřila bych, že ekvádor­ské tropické bahno je tak jiné – prostě lodo není bahno! Cesta byla strmá, z kopce do kopce, rovinky jakoby ani neexistovaly. A i když jsme se v širších úsecích drželi za ramena, občas to stejně někdo v kluzkém bahně neustál.

Jako z pohádky o Jeníčkovi a Mařence se najednou v dálce objevila světélka, za nimiž jsme mířili. Spíše než očima jsme se ale řídili sluchem: zdá se mi to, nebo slyším ekvádorskou diskotékovou hudbu? Nezdá! Brodím se nočním ekvádorským pralesem, po kolena v bahně, okolo se skrývají tarantule, hadi, obrovští mravenci a bůhví co ještě a toto zápasení doprovází tempera­mentní hlas kolumbijské zpěvačky Shakiry!

Když jsme konečně dorazili, nemohla jsem ani popadnout dech. Ani ne tak kvůli poslednímu stoupání a plazení, ale kvůli pohledu, který se nám naskytl. Na kopečku v pralese, u dřevěného domku se střechou z palmového listí byla zbudo­vaná konstrukce hodna jakékoli venkovní slavnosti v Čechách. Konkrétně, měřila přibližně 30 na 15 m, jediný rozdíl byl v materiálu: postavena byla z bambusu, propriety jako balónky a fáborky, díky nimž nevýrazné tyče rozkvetly jako nádherné orchideje na nakousaném stromě v pralese, už ale byly stejné.

Vedle domečku byl ještě dřevěný „stánek“ se stolem na dárečky pro oslavenkyni a naaranžovanými poschoďovými dorty. Když jsme se na sebe podívali, bylo nám jasné, že na oslavu takhle nemůžeme. Nejdříve ze sebe musíme umýt bahno, alespoň co půjde, ale moc to nešlo. V kádi byla jen na dně trocha žluté vody. Tou jsme si mohli umýt pouze ruce a zpocený obličej, jinak muselo se šetřit. „Mohla bych někde na záchod?“ ptám se paní domácí. Ne že by v pralese nebylo místa dost, ale abych snad neurazila, nevím, jak to tady chodí. Že jsem byla tak slušná! Malá baculatá indiánka ukázala na budku za domem. Za svitu čelovky hledám v malinka­té smradlavé místnůstce díru v prkenné podlaze, abych se alespoň trefila. Co to leze okolo? Raději tam ani nesvítím…

Proměna v ženu

Sedli jsme si na lavičky, umístěné podél stanu. Vnitřek byl určený nejprve k tradičním úkonům a pak k tanco­vání. Odhadem zde bylo tak sto padesát lidí. Vůbec netuším, odkud se všichni najednou vzali a z jaké dálky museli dorazit. Co mi ústa otevřelo ještě více, byla jejich vizáž. Všich­ni byli krásně oblečeni, ženy v lodičkách, většina mužů příjemně voněla. Jakým zázrakem se zde takto zjevili? Prostě. Dojeli sem na koních a slavnostní oblečení a taneční boty si přivezli v igelitových taškách.

Že nás to také nenapadlo. Mohli jsme se sem na čtyřnohých nepostradatelných pomocnících vydat také, stejně jako na vakcinační brigády po vzdálených vesnicích v pralese. Takhle se budeme v rádoby umytých gumovkách opravdu vyjímat. Ale co, už jste někdo protancoval celou noc v rytmu salsy a merenge v gumákách? V ekvádorském pralese? S úžasnými, rytmicky nadanými muži? S hudbou linoucí se z metrových reproduktorů? Na slavnosti Quinceañera? Že ne? Vřele doporučuji.

Oslava „patnáctky“ začala tradičně místními zvyky. Nej­prve přišla ONA v doprovodu čtrnáctic. Na sobě měla růžové šaty, o rok mladší dívky byly všechny oděny ve světle modrém. Poslední z nich nesla na vyšívaném polštářku bot­ky na vysokém podpatku. Ty si oslavenkyně obula a zpět na polš­tář umístila dívčí pantoflíčky. Pak jí mladší dívky namalovaly.

Pod sukýnkou a spodničkami měla tolik podvazků, kolik se čtrnácti­letých dívek účastnilo oslavy. Každý podvazek musel nejdůležitější slečně večera stáhnout jiný muž či chlapec a dát ho na nohu dívce, která projde tímto aktem dospívání za rok. Stejně jako na svatbě i tady oslavenkyně zahazovala svou kytici, kterou chytaly mladší dívky. Poté tančila Quinceañera se svým tatínkem, ale záhy ho vystří­dali místní mladíci. Zatímco otec tancoval ještě se svou dcerou-dívkou, hoši už s dospělou ženou.

Cesta zpět

Když ceremonie skončila, konečně začala ta pravá zábava, trvající – jak jinak v Ekvádoru – až do ranních hodin. Někdy po půlnoci byla servírována večeře, k níž jsme na plas­tových talířcích bez příboru dostali hodně rýže a málo kuřecího masa. Rozkrájený narozeninový dort plácli na zbytek rýže, nádobím se musí v pralese šetřit. Byl výborný, jen, kde ho pekli?

Někdy před čtvrtou hodnou ranní, ještě v plné zábavě, jsme se rozhodli jít domů. Po dobré hodině strávené loučením a dohadováním, že přece takhle brzy ještě nemůžeme odejít, jsme konečně vyrazili. Za zvuku salsy jsme opět padali a zápasili s bahnem, vyprošťovali gumovky, plašili „drobotinu“. Už chápu, jakým problémům místní lidé čelí, musí-li navštívit doktora. My jsme šli pouze hodinu (a to prý cesta nebyla ještě nejhor­ší), ale z některých oblastí, pokud lidé nevlastní koně, se vzdálenosti měří na dny. To už se nedivím, že se nově narozené děti „objeví“ na první proměření a očkování třeba až po roce.

Konečně po šesté hodině ranní jsme se v La Y zastavili u domku, kde postarší muž stahoval zabitou krávu. Začal prý před pátou, aby ještě nebylo teplo a mouchy. „Kůži musím stáhnout neporušenou a v jednom kuse, tak za ni dostanu nejvíce,“ vysvětluje nám řezník, a aniž se na nás otočí, mačetou opatrně oddělí další kousek kůže od stále teplého masa. Zabitá kráva leží na holé zemi, nohy uvázané na špagátech, všude krev, bahno – vlastně lodo. Je neděle, devět hodin dopoledne. U kadibudky si čistím zuby, nepršelo, rezervoár je opět prázdný, takže jen hrníček vody na ranní hygienu. Dnes je pozdě, žádné tukany na mangovníku neuvidím. Zdá se mi to, nebo z dálky ještě slyším salsu.