Jana Troupová

Když se řekne Bolívie, každý cestovatel vám vysype z rukávu pojmy jako Salar de Uyuni, doly a dynamity v Potosí, šílené La Paz, bájné jezero Titikaka, cestu smrti. Co takhle ale pobýt v této jihoamerické zemi půl roku a konkrétně v La Pazu krom obligátních trhů čarodějnic a muzea koky zajít do divadla či na fotbal?

Dostat se do hlavního města Ekvádoru Quita dnes již není žádný problém. Ceny letenek díky levné ropě klesají, zkušených cestovatelů s touhou vidět odlehlé destinace stále přibývá. I pro samotné piloty je cesta do Quita již o něčem jiném než dříve. „Konec hrůzostrašných přistání“ hlásaly novinové titulky na počátku roku 2013, kdy bylo otevřeno nové mezinárodní letiště Mariscal Sucre.

Pět třicet. Vstávat se mi nechce, ale plán není radno měnit. Pozdější horko, vlhko, nekonečné stoupání i přibývající turisti by nám mohli zhatit cíle. O spaní stejně nebyla moc řeč, sice v pohodlných hamakách, zato pod notně přecpaným přístřeškem plných turistů, kteří včera přes den dorazili do El Caba; to se jen tak mírně pohupujete a pouze čekáte, až budete muset vstávat.

„El riesgo es que te quieras quedar,“ říkají s oblibou Kolumbijci, právem hrdí na svou zemi. Mimo jiné tím naráží na stále přetrvávající stereotyp o tomto jihoamerickém státu – drogové kartely, guerilla, únosy, nebezpečná území, narkomafie, vysoká kriminalita. Časy se však mění, naprostá většina území je dnes pro cestování a poznávání země bezpečná.

Quinceañera aneb oslava patnáctých narozenin je v Ekvádoru jednou z nej­důležitějších slavností. Dokonce významnější než svatba (pokud vůbec k nějaké dojde) či osmnáctiny. Ono při ekvádorském stylu života by totiž osmnáctiny byly trochu opožděným oficiálním vstupem dívky do již před několika lety započaté dospělosti.