HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz

Od Čadského jezera až po Ennedi (2.část)

Od Čadského jezera až po Ennedi (2.část)

Ráno výměna všech baterií. Jak ve fotoaparátu tak v čelovce a v GPS. Po pár kilometrech se sevření skal uvolnilo, otevírá se jakési kotlinka se sporou zelení. Jérôme zde doplňuje vodu ze studny OVE YESKA, rámované pěknými palmami dum-dum.

Jezera Ounianga jsou v dohledu

Ráno výměna všech baterií. Jak ve fotoaparátu tak v čelovce a v GPS. Po pár kilometrech se sevření skal uvolnilo, otevírá se jakési kotlinka se sporou zelení. Jérôme zde doplňuje vodu ze studny OVE YESKA, rámované pěknými palmami dum-dum. Pak nás pista znovu vede do objetí skal, stále těsnějšího a těsnějšího. V jednom z těch úzkých hrdel se proti nám vynoří dvě Toyoty s libyjskou imatrikulací. Soutěska je tak úzká, že se nemůžeme vyhnout a musíme zastavit. Libyjští šoféři vezou zboží na trh do Faya, jsou přetížení neuvěřitelným způsobem, a přestože náš malý konvoj nacouval pár desítek metrů, aby uvolnil cestu, nemohou se už v písku rozjet. Všichni, jak místní tak Evropané, se zachovají jako každý normální saharský pocestný: bez rozdílu se dáme společně do tlačení, abychom vyprostili libyjské řidiče ze sypkého zajetí. Když se dostanou na pevný terén, dlouze se loučíme, než se zase vydáme každý svým směrem.

Jsme více než 100 km od FAYA. Jakmile jsme se uvolnili ze sevření skal tak Husseyin, mladý náhradník Remyho, ihned opouští vyjetou pistu a směřuje přímo k východu po chaoticky neurčitých stopách. Mussa beze slova následuje.

“ Jedeme se podívat na něco zajímavého?“ ptám se.
“ Záleží na tom, co pokládáš za zajímavé“ odpoví Mussa temně,
“ Však brzo uvidíš…“ dodává.

A brzo je nám skutečně vše jasné: když se podíváme směrem na západ, tam kudy vede obvyklá cesta, tak vidíme v dálce vraky kamoinů, které najely na miny. Pista v celém úseku po výjezdu ze skal zůstala prošpikovaná touto civilizační vymožeností.

“ Už jsi pochopil? “ otáčí ke mně vážný pohled Mussa.
“ Oui, chef… Ano, šéfe…“ snažím se nešikovně uvolnit tísnivou atmosféru.
“ Ve skalních soutěskách byly miny odstraněny protože se nedaly objet… Zato tady to bude ještě trvat…“ dodává Mussa.

Ve čtvrt na dvě jsme urazili z FAYA LARGEAU 190 kilometrů. Miny zůstaly daleko vzadu, už jsou skoro zapomenuté. Ospale pozorujeme jak kolem defiluje poušt když tu jsme znenadání probuzeni netušeným pohledem : uprostřed vyprahlých okrových útesů, jako přelud, se třpytí tyrkysová vodní hladina jezera OUNIANGA KEBIR  (Unianga Kebir, Velká Unianga). Je to tak nepravděpodobný a překvapivý obraz, že se vzájemně ujišťujeme:

“ Ne, to není skupinová halucinace! Jezero je skutečné!!“

Moussa má z našeho překvapení nezkrývanou radost a pronese pár opěvných slov o přírodní kráse jeho země.  Jezero se vlastně jmenuje LAC YOA, a OUNIANGA je název osady na břehu. Osady, která navzdory romantickému okolí je praktickým příkladem toho, co znamená úsloví « bohem zapomenutý kout ». Chudoba, opuštěnost, špína, ospalost, policejní stanice, vojenská posádka, přistávací dráha….

Voda v jezeře je silně natronová, zelená se řasami a nedá se v ní koupat. Vydáváme se na pěší obchůzku okolo. Brzo máme kolem houf kluků, v tom zastrčeném koutě světa jsme pro ně vyjímečná a vítaná atrakce! Pozorují každé naše gesto, každý pohyb, vše se smíchem komentují a nakonec se osmělí a chtějí po nás BIC – tu nejlevnější průpisku, která má zde úplně jinou hodnotu… Pokolikáté si opět připomínám, že narodit se tady či támhle je řízení osudu, na který nemáme žádný vliv. To, že jsme měli štěstí se narodit jinde než právě zde, nám nedává žádné právo pohlížet s povýšeným odsuzujícím pohrdáním na ty, ke kterým byl osud méně milosrdný…. Ale dám-li já dnes jednu průpisku, příštího pocestného budou žádat o dvě půpisky a tak dále. Kdo nedá bude zlý lakomec a hodí se po něm kamenem… Nedám nic. Když tak učiteli ve škole, ten rozdělí.

Alamin, Moussa a Remy přelévají v policejním skladišti benzin a naftu z velkých barelů do našich nádrží a kanistrů, my zatím opožděně obědváme pár zrnek hrášku se suchým chlebem. 19°02’44“N  20°29’40“E,  37°C.

Odpoledne si razíme cestu malebnými dunami směrem k druhému jezeru, OUNIANGA SERIR (Unianga Serir, Malá Unianga), vzdálenému podle mapy pouhých 56 kilometrů na jiho-východo-východ. Nejsou před námi žádné stopy, do cesty se nám stavějí občas skalky nutící řidiče k objížďkám. Orientujeme se podle nosu, i mladý Hussein z Faya teď znejistěl, nedodržuje pevný směr a kličkuje mezi písečnými koridory a skalními prahy, jako kdyby spíše namátkou hledal kudy nás poušť pustí dále.

Ve čtyři odpoledne se zastavujeme. Ani Alamin, ani mladý Goron neví, kde vlastně jsme a kterým směrem se nachází náš cíl.

„ Myslíš, že musíme více na sever?“
„Terén nás tam nepustí. Skalní bariéra se táhne už kolik kilometrů!“
„No jo, ale přímo před námi je hluboký písek! Víš kolik nám to vezme času než to projedeme?“
„Zkusme ještě kousek na východ, s pískem si musíme poradit, a jakmile to půjde, pokusíme se najít průjezd přes skalní práh poněkud na sever…“

Alamin a Moussa společně rezebírají situaci.
Vytahují mapu a GPS. Jsme na 18°56’22“N  20°35’40“E, poušť nás tedy zatlačila příliš na jih. V ústraní si kontroluji pozici na mé GPS a mé mapě a srovnávám s údaji odečtenými šéfem. Alamin se od této chvíle opět ujme vedení, opatrně se vyhýbá jak dunám s hlubokým pískem tak skalním prahům, a máme pocit, že teď směřujeme tím „správným“ směrem, zhruba na severo-východ. Jsme v oblasti, kde není naprosto žádný pravidelný provoz ani karavan ani aut, snad jednou za měsíc projede mezi jezery pár vojenských nákladních kamionů, to je vše. Otázkou zůstává, kudy vojenský konvoj jezdívá, nikde jsme nenarazili na odpovídající stopy! Nemůžeme počítat s nikým, musíme teď vše vyřešit sami. Alamin byl předvídavý a v OUNIANGA KEBIR doplnil nejen pohonné hmoty ale i vodu…

Nakonec bivakujeme v nerostném nekonečnu, někde v prostoru, aniž bychom zahlédli jakékoli známky lidské existence. Odečítám souřadnice: 19°03’51“N  20°43’57“E, a pro úplnost dodávám, že v 19 hodin je 23°C.

Poušť brání utajený ráj

Jsem probuzen chladem! Je pouhých 12°C v půl šesté před východem slunce!

Alamin už před snídaní vylezl na skalní věž nad táborem a dlouho z výšky  zkoumal okolní terén, kterým se muíme dostat dále. Když se vátil, oznámil, že večer to přehnal s návratem k severu. Musíme to napravit a vrátit se o pár kilometrů zpět k jihu. Mezitím už zaznamenal, že si soukromě značím naši cestu na mapě a pravidelně zaznamenávám hodnoty odečtené na GPS. Dnes ráno je v čele výpravy Moussa a systémem „Inšallah“ se probojovává  měkkým pískem plným balvanů.

V 9 hodin zastavujeme. Nad námi temně modrá čistá obloha ozdobená několika bílými mráčky, naprosto průzračný vzduch s mírným větříkem, nádherně členitá krajina přímo vyzývá k fotografování. Alamin a Moussa se znovu radí, zatím co mlaďoch z FAYA zcela zvadnul a neříká nic. A potom…, oh jaká to čest pro mou maličkost, se na mě Alamin obrací s vážnou tváří:

„ Docteur, vous connaissez mieux que moi le GPS, que pensez-vous de la direction à prendre…?“   – Doktore (až dosud jsme si tykali a byl jsem pro něho, jako pro všechny ostatní Karel, on pro mě Alamin), vy znáte lépe než já GPS, co soudíte o směru kterým se dát… ?

Alamin mě tedy dokonale odhalil a ví, že nejsem v poušti nováček. Od této chvíle mé slovo bude mít váhu při rozhodování…. Dojde-li ovšem k průšvihu…

Porada nad mapou, srovnávání údajů na našich GPS, jsme na 19°52’46“N  20°52’03“E a jezero OUNIANGA SERIR by mělo být zhruba 21 km na jihovýchod. Vzdálenost je nevelká. Vzhledem ke komplikovanému terénu zde na místě a podle toho co vidíme dále ze skal, doporučuji jet přímo k jihu. Skalní prahy proložené strmými dunami nás pustí jedině tímto směrem. Po 10-kilometrech delikátního terénu bychom podle mapy měli narazit na písčitý koridor vedoucí přibližně v západo-východním směru, a ten by nás měl dovést téměř až k cíli. A nakonec ještě malá poznámka k navigačnímu problému : naše tři ženy v autě, díky neustálému štěbetání, za celou dobu nepostřehly, jak jsou Moussa a Alamine napnutí a nejistí,  a vůbec jim nedošla závažnost orientačního problému. Domnívaly se, že zastavujeme pro krásu krajiny a jen se rozplývaly nad okolím : «Skvělé, překrásné, malebné… Bravo Moussa, jak skvěle jsi projel tím pískem… »  A chudák Moussa se jen škaredil nad tím nemístným jucháním… Ani se neodvažuji představit, co si v té chvíli myslel o Evropankách.

Vše dobře dopadlo a v jedenáct hodin Mussův uvolněný hlas zahlaholí :
«Prosím, zde je OUNIANGA SERIR ! »  a nám nezbývá než udělat :                        
«  Aáááááááh…. ! »

Tyrkysová voda je skvěle čistá, má teplotu 24°C, vzduch 33°C, jsme na 18°54’44“N  20°54’45“E a ke slovu přicházejí plavky. Je to jeden ze saharských paradoxů: VŽDY brát na Saharu plavky, protože VŽDY se najde příležitost je použít !

Zatím co my se koupeme, řidiči ve stínu akácie makají – na jedné Toyotě začal téct chladič. Už demontovali masku, vyprázdnili chladící systém, vymontovali chladič a teď lepí díru jakousí záhadnou směsí. Snad to bude držet – Inšallah… Dobré chlazení motoru je jednou ze základních nezbytností v daných klimatických podmínkách! Ale i já pracuji: vlezl jsem do vody v kalhotách, které jsem za pár dní už stačil dostatečně ušpinit, a hrál jsem si na pradlenku. Slunce mi potom během 30 minut mé vyprané „čisté“ prádlo dokonale vysušilo.

Z nedaleké osady se přišouralo pár místních žen. Usadily se stranou pěkně do řady, vyložily na rohože všechno to, co přinesly na prodej a trpělivě čekají, až se přijdeme zajímat o nabídku. Ceny jsou pevné, nesmlouvá se, ani to s nima nehne když to ze zvyku intenzivně zkouším. Moussa mě pobaveně pozoruje, pak mě uklidňuje: vystavené zboží nepatří prodávajícím. Ty dostaly od majitele za úkol prodat za tolik a tolik. Nemohou jít pod cenu a navíc zde v oáze nemají ve zvyku smlouvat. Koupím si dřevěnou nádobu na drcení prosa (nepostradatelné v Evropě!!!), hlavně proto, že žádaná cena 5’000,- CFC – zhruba 10,- euro – je rozumná. Nemám pocit, že dávám jen almužnu ani že naopak přeplácím.

Je to vidět, že jsme ve vyjímečném místě, turisty se to tady hemží – nedaleko nás zastavují další dvě auta se 4 pasažéry a dvěma domácími řidiči – Němci a Italové. I oni znají pravidlo „bez plavek do pouště nelez…“

Slunce zvolna klesá, v naprosto průzračném vzduchu se stíny začínají prodlužovat a stále ostřeji vystupují reliéfy dun. Barvy skal i písku jsou čím dál tím sytější, je zde celá stupnice mezi zlatovou a sytě okrovou. Tu a tam vystupuje na povrch písku sněhobílá solná žíla jako šlehnutí bičem. Na několika místech se i z vody jezera vynořují bělostné útesy a obraz doplňují ostrůvky střapatých palem. Když si to vše dáte dohromady, tak už nemusím dále vysvětlovat, proč se má zásoba filmů poněkud ztenčila.

V podvečer už bez problémů a rychle – v mezích možností – sledujeme v protisměru stopy, které zanechaly Toyoty Němců a Italů. Bivakujeme v oblých dunách jemného písku na 18°50’47“N 21°35’12“E, v 18 hodin příjemných 24°C. Z dnešním dnem jsem spokojen, banální turistická cesta měla, díky drobným nejistotám, tak trochu „expediční“ (to slovo nemám rád!) příchuť, ale vše bylo nakonec zdárně vyřešeno. Zajímavá byla i krátká zastávka v salinách TEGGEDEI (18°51’50“N  21°23’20“E), kde je palmerie. Obyvatelé během roku těží bílou sůl, ale když se nad obzorem objeví hvězda Antares (nazývaná Teski Timmi) v souhvězdí Škorpiona zak zanechají sůl solí: obloha ohlásila začátek sběru úrody datlí! Karavany musejí počkat!

A ještě k jednomu prohřešku se musím přiznat: v Paříží na letišti, ve free-shopu, jsem koupil, jak obvykle, litr portského vína v domění, že v bivaku se bude po večerech, jak obvykle, decentně usrkávat aperitiv, a že každý účastník, jak obvykle, přinese svou trošku do mlýna. První večer se Alamin vyznamenal: položil na „stůl“ litrovou láhev Martini. Ti, co žijí už dlouho v N’Džameně, mají zjevně abstinenční příznaky a tudíž proti nim statečně a vytrvale bojovali po celý večer. Z mé láhve se upila větší polovina, Martini padlo celé, ale další zdroje se už neobjevily… Dnes po večeři, pohodlně uložen v na míru vyrobeném písečném loži, obklopen hlubokým tichem a ponořen do rozjímání nad pomíjivostí tohoto světa, jsem pod dozorem blikajících hvězd dorazil Porto sám. A vzpomínal jsem při tom na jiný večer, kdy jsme s přítelem, po 750 km pisty s In Salahu, dojeli za tmy, zaprášení a vysušení do Tamanrassetu. V euforické náladě jsme tehdy taky ve dvou vytáhli a vysušili sedmičku toho sladkého dezertního vína – bez jakýchkoli následků. Nechť mi to Alláh dnes večer odpustí…, musel jsem přece udělat v batohu místo pro tu v poledne koupenou dřevěnou nádobu!

Saliny v Démi a živá večeře

Je to až nezdravé, jak teplota k ránu klesá. Vždyť riskujeme revmatismus ! Nevěříte? V půl šesté se probudím – je pouhých 10°C ! Můžete říct : « No a co… », a nedivím se vám. Jenže pokud se pár dnů aklimatizujete na denní teplotu mezi 35°-40°C a přizpůsobíte se, potom pokles o 25° stupňů pociťujete stejně jako pokles z 20°C na -5°C! Nikomu se nechce vstávat, vše trvá hrozně dlouho, vyjíždíme pozdě.

Saliny DEMI, na 18°45’03“N 21°39’30“E,  nabízejí pohled na tvrdou práci pod žhnoucím sluncem: ze zatvrdlého škraloupu, pokrývajícího vyschlé slané jezero, desítka mužů a žen dobývá motyčkami kusy zeminy prosycené solí.

“ Nechtěl bych to dělat.“ vrtí hlavou Mussa, když pozoruje upocené lidi.
“ Co s tím budou dělat?“ ptám se.
“ Dívej se,“ ukazuje mi Mussa  „Nakládají nakopané hroudy do kožených saků. Saky potom zašijí a čekají na velbloudy.“
“ Sůl je tedy transportována ještě stále karavanami?“
“ Je to neuvěřitelné, ale ano. Karavany dopraví slanou horninu na jih, do oblasti BILTIN. Tam už mají dostatek vody. Sůl se vyluhuje, písek se usadí a solanku nechají odpařit. Sůl potom prodávají dále.“
“ Není to příliš komplikované, dopravovat na jih sůl i s pískem?“
“ Co chceš dělat! Tady, v DEMI, mají vody tak sotva pro jejich osobní potřebu! “ končí své vysvětlování Mussa s odevzdaným gestem ruky.

Skromné tržiště, kde nejhojnějším artiklem je úsměv a překvapivě dobrá nálada. Kuchař koupil tři malé slepice, ty teď sedí na zavazadlech v posledním autě a mlátí křídly při každém poskočení na terénní nerovnosti. Projíždíme písky DERBILI, míjíme skály TERKEZI, následuje dlouhý přejezd přes DEPRESSION MOUROUDI (Depresion Murudi) – je to více než 25 kilometrů nezajímavých plochých dun bez přerušení. Moussa se občas zastaví, vyleze na střechu a vybírá cestu. Jen jednou se zahrabal tak, že bylo nutno podkládat pískové plechy. Allah ve své neskonalé dobrotě nám v poledne poslal do cesty dvě řídké akacie. V jejich stínu můžeme sníst fazolky s tuňákem, půlku pomeranče a obvyklou dávku zeleného čaje. Fouká vítr, písek je všude. V ústech, v čaji, v kapsách, v košili… Je 32°C a naše siesta se odbývá na 18°19’24“N  21°24’56“E.

Ve čtyři hodiny odpoledne se nám postaví do cesty neprůjezdný kordon přesypů. Moussa to zkouší na několika místech, vždy skončí zahrabaný až po břicho – ty zrádné písky se nacházejí na 18°04’44“N  21°09’55“E. Upozornil jsem vás, až tam pojedete tak si dejte majzla!  Sice neradi, ale musíme tedy opustit náš JV směr, vracíme se na SZ,  pak S a konečně opět na JV. Teoreticky bychom měli dojet zítra ke studni MOGORO. Neustále fouká vítr. Jsem trochu naštvaný: při vytlačování Mussy z písku jsem si o něco do krve rozedřel loket, v zápalu akce jsem si toho nevšimnul, a teprve později, když už jsme zase seděli v autě, jsem s překvapením konstatoval že mám pravou nohavici kalhot dokonale zašpiněnou krví. K dovršení smůly se mi druhé kalhoty, ty které jsem pral v Ounianga, díky jejich opotřebovanosti roztrhnuly na zadku, a jsou tedy definivně nepoužitelné.

A poslední, „slušné“ kalhoty musí zůstat v tašce, pěkně čisté, to abych na zpáteční cestě nepůsobil v letadle veřejné pohoršení.

Bivak na 18°01’45“N 21°05’39“E. Zatím co naše slepice naposledy krákoravě kvoknuly pod kuchařovým nožem a teď se snaží změknout v hrnci na ohništi, já v pěti kapkách studené vody odstraňuji krevní skvrny z mého vysoce civilizovaného evropského oděvu. Podařilo se mi to lépe než jsem doufal. S veselou myslí teď polykám měký plátek čerstvého ananasu po tuhé večeři – slepičí maso v hrnci příliš nezměklo, a to navzdory nekonečné délce vaření i velikosti plamenů. Abych nezapoměl: na teploměru je 19°C v 19h00.

Nedosažitelná studna MOGORO

Ráno jsme opustili bivak velmi rychle: chladný vítr – pouhých 10°C – nás popoháněl abychom už seděli v kabině. Snídaně se odbyla v rekordním čase stejně jako naložení celého táborového bazaru. Svižně vyrážíme do krajiny rozplývající se ve žlutavém závoji zvířeného prachu a písku. Je to škoda, protože je zde stále více a více bizarních skalních útvarů. Tu ve formě jehel, jinde ve tvarech věží a věžiček.  Alamin s Mussou před odjezdem dlouze studovali mapu a srovnávali údaje kartografů s jejich zkušností v terénu – měli bychom dopoledne doplnit zásobu vody u studny MOGORO, která se nachází přibližně 60 km na jihozápad od našeho tábořiště na 17°45’30“N  20°47’15“E (souřadnice podle mapy). Terén je však komplikovaný, cestu nám opět zahrazují četné skály a mezi nimi řetězce písečných dun…

Mussa se ujme vedení. Jeho zkušenost, intuice a ostříží zrak mu dávají nikým nepopíranou autoritu v podobných situacích. Obezřetně hledá slabinu v saharské obraně přístupu ke studni. Temně hnědá skaliska jsou na povrchu jakoby pokryta šupinami, mají pozoruhodné tvary a rozměry, protože jejich formy se mění v nekonečném sledu sochařských variací, pohledy a perspektiva jsou odlišné s každou další stovkou metrů. Oblé pískovcové kupy byly vystřídány jehlami. Jehly tloustnou, rostou do výšky i do šířky a stávají se z nich věže, ty pak splývají v kompakní stěny tu a tam proděravěné větrnou erozí. Zhlédnul jsem dokonce i miniaturu Iharenu (Hoggar), ale většinou mi to připomínalo zmenšené vydání hor ve Wadi Rum v Jordánsku. Velmi málo jsem fotografoval, škoda, že atmosférické podmínky jsou tak špatné. Vítr víří písek, ten halí  krajinu do oparu a hlavně neustálým přefoukáváním v přízemní vrstvě kryje a maskuje řidičům terénní zrady.

Mussa, aby se nezahrabal, musí udržovat obrátky motoru a rychlost. A co za špatné viditelnosti muselo přijít – přišlo. Rána jako z děla, nadskočíme, motor vyletí do otáček ale auto se na fleku zastaví… Z písku vyčníval velký plochý balvan, zachytil za zadní diferenciál, vzpříčil se a setrvačností se na něm nadzdvihnul celý zadek auta. Visíme se zadními koly ve vzduchu, bez záběru.

Alamin shromáždil všechny silné paže a spojenými silami jsme naši Toyotu sesadili zase na pevnou zem. Moussa dlouze zkoumal případné škody, naštěstí materiál vydržel, v diferenciálu nebyla díra a jak se zdá, nic nebylo zdeformováno. O půl hodiny později i Hussein zachytil o větrem maskovanou skalku a urval dolní uchycení levého zadního tlumiče. Maličkost, pokračuje se bez tlumiče. K tomu dodáme ještě dva defekty na ostrých kamenech a Alamin s Mussou definitivně opustí myšlenku probojovat se ke studni MOGORO. Ostatně, budeme-li jen trochu šetřit, vydržíme s vodou až do FADA.

Změna azimutu, změna cíle, sledujeme koridor mezi dunami cestou nejmenšího odporu. Budeme pokoušet štěstěnu u údajně nejistého pramene OUM EL ADAM (Um el Adam). Příjemné překvapení : nacházíme malou palmerii se stálou studnou a dobrou vodou ! Není nad čím uvažovat, zde se zastavíme až do polední siesty , 17°31’15“N   21°01’30“E. Vítr se zvolna tiší, písek a prach sedají, vzduch je průzračnější, nálada všobecně optimističtější. Alamin, Moussa a Rémy lepí dvě proražené pneumatiky.

Odpoledne potkáváme zpovzdálí karavanu, necelá padesátka velbloudů důstojně a pravidelně kráčí směrem k jihu, aniž by nám věnovali tu nejmenší pozornost. Mussa tvrdí, že to je solná karavana. Letos relativně hodně pršelo, velbloudi mají po celou cestu dostatek pastvy. Ostatně, je překvapivé jak často vidíme bohaté trsy trávy.  Vítr se úplně utišil.

Slunce se blíží k obzoru, je naprosté jasno, po ranním písečném oparu nezbyla ani stopa, paprsky ostře osvětlují reliéf a krajina připomíná reklamy na Marlboro. Z rozlehlé planiny vystupují osamocené skalní útvary vysoké kolem stovky metrů, každý je jiný, jeden pozoruhodnější než druhý. Moussa zamíří přímo k jedné ze skalních věží, přidá plyn, vyjede dunou až k úpatí skalní stěny a oznámí : 

„Mesdames,  Messieurs, skály BICHIGARA (Bišigara). Zde budeme dnes bivakovat.“ Jsme na  17°15’54“N  21°13’14“E.

Skvělé místo ! Vybírám si privátní ložnici pěkně v ústraní, dlouze se rozhlížím po okolí a teprve houstnoucí temnota mě vrátí k prozaickému mytí a připravování lůžka. Vrtím se tady na místě a přerovnávám věci když tu náhle dojde ke « katastrofě » ! Po dlouhá léta sebou vozím teploměr, který mě doprovázel na všech možných toulkách světem, je to věrný a zasloužilý světoběžník. Položil jsem ho na batoh a – zapoměl jsem na něho. Teď, téměř potmě, jsem přehlédnul, že sklouznul do písku a nechtě jsem na něho kleknul. Z lehkým křupnutím se rozlomil na tři díly – a já od této chvíle už nebudu moci zaznamenávat teplotu. Budiž mu písek lehký pod skalami Bichigara ! A z toho písku si naberu do krabičky vzorek, rozšíří mou sbírku písků z různých pouští…

HedvabnouStezku.cz založili cestovatelé pro cestovatele, o velkých horách píšeme na Velehory.cz. Své zážitky cest můžete sdílet s přáteli také v Klubech cestovatelů. Nejlepší outdoorové filmy pak uvidíte na festivalu Expediční kamera možná i ve vašem městě. Nejširší výběr map a knih najdete v našem eshopu. Z příjmů z těchto aktivit podporujeme Expediční fond – i vy můžete přihlásit svůj projekt.

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář:

Články v okolí