O odhodlání, adopci a chudé Guineji

Táňo, kdy a proč vlastně vedla Tvá cesta prvně do Afriky?

Má první cesta do Afriky se uskutečnila v listopadu 1999. Rozhodla jsem se asi čtyři měsíce před odjezdem na mezinárodním humanistickém setkání v Madridu, kde jsem sbírala zkušenosti od dobrovolníků z Itálie a Francie, kteří již v rámci Kampaně lidské podpory v afrických zemích pomáhali. Vlastně šlo jen o pár rad, odkud začít, abych celou cestu mohla podniknout. Tam jsem tedy získala potřebné nadšení a víru v to, že to není nic nereálné. Jednoduché to nebylo, protože jsem v té době jako dvaadvacetilelá studovala na vysoké škole, musela jsem si vydělat na letenku a všechny ostatní náklady spojené s cestou, vše připravit, navázat kontakty a hlavně přesvědčit všechny kolem sebe, že jsem se nezbláznila. Už tehdy jsem se věnovala mnoha aktivitám v oblasti lidských práv tady v ČR, ale měla jsem pocit, že to nestačí. No, a když mi lidé při jedné anketě, kde jednou z otázek bylo, které problémy dnes vnímají jako nejpalčivější, odpovídali, že psí výkaly na chodnících, přála jsem si v tu chvíli, aby má aktivita neskončila tam. Začít pomáhat lidem, kteří opravdu pomoc potřebují, bylo silné rozhodnutí.

Proč sis vybrala Afriku?

Nevím proč Afrika a myslím, že to není až tak důležité. Možná mi byla bližší než třeba Asie a měla jsem pocit, že právě Afrika je na tom nejhůře. To, že jsme s kamarádem odcestovali nakonec do Guiney (Conakry), byla náhoda. Nejprve jsme se snažili navázat kontakty s Afričany žijícími u nás, aby nám pomohli zprostředkovat kontakty v jejich zemi a s Guineou se to nakonec povedlo. Odjížděli jsme přeci jen tak trochu nejistí, protože tehdy tam téměř neexistoval internet a telefonní spojení bylo velmi náročné. Až dnes vidím, jaké štěstí jsme měli, že nás na letišti čekal kamarád jednoho guinejského studenta v ČR. Protože kromě velkého odhodlání a nadšení, jsme měli opravdu jen málo informací, co se o Guineji dalo nalézt a od přistání letadla na „letišti“ v Conakry bylo pro nás vše absolutně nové.

Jakými projekty jste začínali?

Ze všeho nejdříve jsme navazovali stovky až tisíce kontaktů především na místní univerzitě se studenty, kterým jsme vysvětlovali náš záměr vytvořit síť vzájemné pomoci a autoorganizace a ti pak informovali dále komunity ve svých čtvrtích. Postupně jsme vytvořili týmy místních dobrovolníků, kteří začínali většinou s bezplatnými kurzy alfabetizace, úklidem ve čtvrtích nebo kurzy řemesel.

Jak se pracuje v africkém terénu?

Náročně i jednoduše. Jednoduchost pro mne spočívá v možnosti navázání kontaktu s kýmkoliv. Nikdo, když ho oslovíte třeba na ulici, vás neodmítne s tím, že nemá čas. I když je těžké lidi pro aktivitu získat (zvláště když nepřináší osobní zisk), tak vždy máte možnost setkat se s nimi a informace jim předat. To je např. v Evropě mnohem těžší. No a v čem je to náročné? Pominu-li vysoké teploty, prašnost, vlhkost, hmyz všude, to, že téměř vše funguje „s ručením omezeným“ (elektřina, voda, doprava, telefony, internet…) nestabilní politická situace nebo nemoci, se kterými jsme se museli potýkat, jako malárie, infekce apod., tak nejtěžší bylo zvyknout si na to, že Afričan neumí říci ne a slíbí vám vše nebo na domluvenou schůzku přijde o týden později.

Jsem člověk celkem přizpůsobivý a dokážu fungovat ve ztížených podmínkách, ale doposud jsem si nezvykla na to neustálé čekání na cokoliv.

Jaké pocity máš z přijímání pomoci od místních? Co patří mezi Tvé nejhorší zkušenosti?

Většina tamních lidí žije v podmínkách naprosté chudoby a jsou vděčni za jakoukoliv pomoc. Často stačí jen naznačit nápad, jak by se daly některé problémy řešit, a proto hrozně moc záleží na tom, jak se pomáhá. První školu jsme realizovali od darování pozemku komunitou, položení základního kamene až po samotnou stavbu několik let, protože nám záleželo na tom, aby se na aktivitě podílelo co nejvíce místních lidí, a o to víc si nyní obyvatelé vesnice své školy váží, protože je jejich, oni na ni nosili vodu, drtili kameny na štěrk, čistili pozemek. My jsme jen podpořili jejich úsilí a sehnali jsme prostředky na to, co sami nezvládli sehnat. Tato škola se stala modelem a během roku jsme zřídili či postavili dalších pět škol. Při návštěvách všech míst, kde působíme, se cítím opravdu jako doma. Mezi nejhorší zkušenosti patří pocit bezmoci v situacích, kdy není v mých silách pomoci tak, jak by bylo třeba. Týká se to především přístupu lidí ke zdravotnímu ošetření a zejména dětí. Veškerou léčbu si každý musí zaplatit. Ale guinejské zdravotnictví je na tom tak špatně, že ani když máte peníze, není možné udělat základní vyšetření, protože není elektřina nebo chybí přístroje a samozřejmě také dostatek kvalifikovaného personálu. Umírající třináctiletá dívenka na AIDS v mém náručí patří k mým nejhorším zážitkům, ale zároveň k těm, které vás donutí najít sílu pomáhat ještě více.

Stále více lidí adoptuje děti z Afriky, Asie .. K čemu je taková adopce dobrá, pomineme-li dobrý pocit dárce?

I přesto, že si myslím, že přispět na stavbu školy či zdravotního střediska je důležitější než na adopci, pokládám projekt Adopce afrických dětí na dálku za významný (i když je spojen s objemnou administrativní prací). V rámci naší organizace se snažíme dítěti poskytnout mnohem víc než mu dát do ruky aktovku se školními potřebami a poslat ho do školy. Všechny děti jsou například pod lékařským dohledem a absolvují pravidelné preventivní prohlídky a v případě nemoci se mu pak snažíme zajistit léčbu. Ve vnitrozemí mnoha adoptovaným dětem zajišťujeme jedno jídlo denně, aby nechodily do školy hladové. Dítě se snažíme doprovodit i v případě, že se mu ve škole nedaří a rozhodne se vyučit řemeslu. Snažíme se je také ochránit před předčasným otěhotněním, domácím násilím, nucenými sňatky apod. Dítě se na místní koordinátory může obrátit se svými problémy a oni se snaží mu pomoci je řešit. Dále v příspěvku na adopci je zahrnuta částka určená na další projekty prospěšné pro komunitu a díky tomu se nám podařilo zřídit několik škol a zdravotních středisek.  Snažíme se také o to, aby se rodiče dětí zajímali o jejich vzdělání a s projektem pomáhali a nebyli jen pasivními příjemci pomoci. Projekt adopcí začal „pouhým“ posíláním dítěte do školy, ale dnes je z něho velmi komplexní a náročný projekt.

Existuje nějaká zpětná vazba, monitoring adoptovaných dětí?

Od dětí se snažíme zajistit alespoň dvakrát do roka aktuální fotografii, dopis či obrázek a vysvědčení. Před začátkem každého trimestru se seznam dětí potvrzuje tzn. že guinejští koordinátoři nám předávají všechny informace o dětech jako např. aktuální třída, onemocnění, vyřazení z programu z důvodu úmrtí, odstěhování nebo špatné spolupráce apod. Z naší strany pak informujeme Guineu o nově adoptovaných dětech či přerušených adopcích atd. Děti v programu dobře známe i včetně jejich zdravotní a rodinné situace.

Nemůže taková adopce trochu poškodit komunitu jako celek? Nemají potom adoptované děti problém se svými neadoptovanými kolegy?

U dětí jsme se zatím s žádnými problémy nesetkali. Obecně jsem se v Guineji moc nesetkala v rámci dětských kolektivů se šikanou, elitářstvím, posmíváním apod. Myslím si také, že děti zpočátku ani pořádně nerozumí, čeho se to vlastně účastní. To chápou jejich rodiče a někdy dělají problémy oni. V našich školách se bezplatně vzdělává spousta dětí, které adoptované nejsou. To je právě výhoda těch námi postavených nebo zřízených škol. Nerozlišujeme děti na adoptované a neadoptované.

Je nějak omezován kontakt mezi adoptivními rodiči a místními dětmi?

Adoptivní rodič může „své“ dítě navštívit v Guineji, což se v minulosti několikrát stalo – své adoptované dítě v Guineji navštívila např. i Helena Houdová. Není  ale možné pozvat dítě do ČR. To by pro dítě nepřineslo nic dobrého. Znamenalo by to krátkodobé vytržení z jeho reality (velmi chudé reality) do zcela odlišného světa, ze kterého by se muselo vrátit zpět. A i kdybychom pominuli tento aspekt, vycestování nezletilého dítěte pocházejícího s tzv. rozvojové země je spojeno s mnoha technickými a formálními problémy. Kontakt mezi rodičem a dítětem je tedy udržován převážně korespondencí.

Adopce na dálku se rozrůstají závratným tempem. Proč myslíš? A jak vidíš další vývoj těchto přímých humanitárních aktivit.

Důvod popularity projektu Adopce na dálku si vysvětluji tak, že lidé chtějí přesně vidět, jak jsou jejich darované peníze využity a právě adopce nabízí možnost pomoci konkrétnímu dítěti a sledovat, jak se vyvíjí, přímo si s ním dopisovat apod. Pomoc je personifikována a mnoho „adoptivních rodičů“ vnímá svého vzdáleného svěřence jako součást své rodiny. Obecně si myslím, že humanitární pomoc má smysl pouze v případě postihu země přírodní katastrofou či válkou. Jako dlouhodobá pomoc je neúčinná až kontraproduktivní. Proto jsem zastáncem rozvojové pomoci s důrazem na maximální zapojení místních komunit do projektů. Projekt Adopce na dálku má smysl v případě, že je vnímán komplexně: tedy zapojení rodiny do tohoto či dalšího prospěšného projektu pro komunitu, sledování dítěte po stránce zdravotní, rodinného zázemí či věnování části příspěvku na projekt užitečný pro celou komunitu apod. Velmi důležité je umět motivovat lidi k aktivitě, zkrátka, aby nebyli lhostejní vůči situaci, ve které žijí, a to kdekoliv na světě.

Táňa Bednářová působí jako hlavní koordinátor Adopce afrických dětí občanského sdružení Vysokoškolští humanisté. Vysokoškolští humanisté je občanské sdružení, které vzniklo v roce 1999 z iniciativy členů mezinárodního Humanistického hnutí. Cílem činnosti je podpora a šíření humanistických myšlenek, ochrana lidských práv a rozvoj občanské společnosti různými formami kulturně společenské činnosti. Její prvním velkým projektem je Kampaň lidské podpory pro Guineu v západní Africe. Chcete-li se o Táně Bednářové dozvědět více, přečtěte si profil. Její projekt na podporu humanistického zdravotního střediska v kankarské čtvrti Farako I., které je jediným zdravotnickým střediskem hlavně pro chudé děti a sirotky, podpořil Expediční Fond.

HedvabnouStezku.cz založili cestovatelé pro cestovatele, o velkých horách píšeme na Velehory.cz. Své zážitky cest můžete sdílet s přáteli také v Klubech cestovatelů. Nejlepší outdoorové filmy pak uvidíte na festivalu Expediční kamera možná i ve vašem městě. Nejširší výběr map a knih najdete v našem eshopu. Z příjmů z těchto aktivit podporujeme Expediční fond – i vy můžete přihlásit svůj projekt.