V průběhu výletu do severního Švédska se nenápadně objevil nápad podívat se i do Norska vysoko nad polární kruh. Nebylo to daleko, takže jsme půjčili nové auto Škoda Yeti 4×4 a vyrazili do Narviku.
Další fotky z Narviku: Photogallery – Easter weekend in Narvik
Během soboty jsme důkladně všude zmokli, a jen jsme doufali, že předpověď na velikonoční neděli (jasno a mírný vítr) vyjde. Vyšla dokonale, ale předchozí den a také noc hodně zamávaly se sněhovými podmínkami. Přímo nad přístavním městem Narvik se vypínají vrcholy vysoké přes tisíc metrů. Na svazích obrácených k městu je potom lyžařské středisko Narvik Ski Resort Guide s dolní stanicí ve výšce 127 m, horní stanice v oblasti Fagernesfjellet je 1003 m, což znamená krásný výškový rozdíl 875 m! Od vysílače je potom krásná vyhlídková hřebenovka na vrchol vrchol Tredjetoppen (1272 m).
Kolem deváté hodiny ráno na velikonoční neděli jsme se přezuli do skeletů, nasadili stoupací pásy a vyrazili skrz lyžařské středisko vzhůru. Sníh byl díky předchozímu počasí – hustý déšť doprovázený sílným větrem hodně přemrzlý a zledovatělý. V některých úsecích bylo stoupání možné jen díky tomu, že tam projela rolba. Co nás ale všechny překvapilo byl čistý vodní led na některých místech sjezdovek a spojovacích cest. S něčím takovým jsem se doposud nesetkal. Oblasti s vodním ledem jsme opatrně obcházeli, protože jsme nebyli vybaveni stoupacími železy ani na skialpové vázání, ani na boty.
Počasí bylo jasné a téměř bezvětrné – výstup byl díky tomu klasicky jarní, kdy bylo potřeba vytáhnout sluneční brýle a důkladně se namazat. Jelikož se jednal o poslední den na lyžích v rámci našeho výletu vysoko nad severní polární kruh, tempo jsme zvolili pohodové a nikam se nehnali. S výjimkou krátké zastávky u vyhlídky ve výšce 856 m vedle restaurace jsme pokračovali k dominantě celého střediska, kterou je vysílač.
U vysílače zůstaly Martina s Lenkou s tím, že dají přednost opalování se před pokračováním dále do kopce. Janovi se nezdály sněhové podmínky (vyfoukáno, přemrznuto), takže šel pěšky, zatímco jsem šlapal na pásech. První viditelný vrchol se ukázal být jen zanedbatelnou vyvýšeninou v hřebenu – nezdržovali jsme se a pokračovali dále.
Prohlédněte si všechny fotografie k článku…
Během dalšího postupu k vrcholu Tredjetoppen (1272 m) si nešlo nevšimnout místního sólisty, který se snažil prokopat převěj z hřebene, aby se zpočátku čistě vertikálním svahem pustil dolů. Tvářil se, že ví co dělá, když prokopává převěj, pod níž ho čeká asi 20 m volného pádu, než se svah zlomí do lyžovatelného sklonu.
Na vrcholu Tredjetoppen (1272 m) jsme se setkali s místními freeridisty a splitboardisty, kteří stejně jako my zvolili sjezdovou trasu v oblasti výstupové stopy. Panoramatické výhledy byly parádní. Pokochali jsme se a Jan začal pěšky sestupovat. Chvíli jsem ještě fotil osamoceně na vrcholu, načež jsem sundal pásy a ukloněným svahem se pustil zpátky k vysílači. Dorazil jsem k němu o hodně dříve než opěšalý švédský kolega. U vysílače už docela silně foukalo, takže dámy se neopalovaly, ale schovávaly před větrem.
Sjezd od vysílače do Narviku byl vylepšený fantastickými výhledy. Většinou jsme museli jet po sjezdovce, neboť mimo části, které „rozbila“ rolba, byl téměř všude led. Pouze nahoře jsem si dovolil jet kus mimo sjezdovku. Dojeli jsme k dolní stanici, kdy přemrzlý podklad a led končil snad sto metrů nad dolní stanicí, kde se sníh změnil v mokrou kaši. Ostatní sjeli necelých 900 výškových metrů, zatímco u mě to bylo zvýšeno na přibližně 1165 výškových metrů.
Za jiných povětrnostních a sněhových podmínek musí být Narvik rájem nejenom pro klasické sjezdové lyžaře, ale hlavně pro freeridisty, kdy je přímo vedle sjezdovek řada výborných terénů. Návštěvu je možné vřele doporučit.
