HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz

Nezávislá Zambie v kostce

Nezávislá Zambie v kostce

  Expediční fond podpořil zajímavou exkurzi do života Zambie, kdysi nadějné africké země, která se dnes pohybuje mezi nejchudšími státy. Jaké jsou toho příčiny?

Před pětačtyřiceti lety obyvatelé tehdejší Severní Rhodesie, umělého produktu evropského imperialismu konce 19. století, stáhli ze stožárů britskou vlajku a nahradili ji zástavou nového státu – nezávislé Zambijské republiky. V celé zemi tehdy žilo jen kolem stovky vysokoškolsky vzdělaných obyvatel a pouze půldruhého tisíce Zambijců se mohlo pyšnit maturitou. Budování státu tedy leželo na bedrech vzdělanějších mladých, ale nezkušených bojovníků za nezávislost. Ministři běžně bývali mladší třiceti let a kupříkladu důležitý velvyslanec v Sovětském svazu tehdy dovršil jen jedenadvacátý rok života!

Výsledky čtyř desetiletí samosprávy však zaostávají za někdejšími očekáváními. Zambie totiž bývala jednou z nadějí subsaharské Afriky, dnes podle statistik OSN patří k nejchudším patnácti zemím světa. Přitom vše začalo tak dobře.

V bohatých šedesátých a sedmdesátých letech vláda zřídila první dvě univerzity v zemi, chudou a řídce osídlenou Zambii zaplavily vesnické školy a malá zdravotnická zařízení, silnice a elektřina spojily s moderním světem venkovskou většinu země. Osvobozenecký vůdce Kenneth Kaunda neskrýval své sympatie k socialismu a paternalistické tendence. Během studené války se ale relativně úspěšně snažil být zadobře se všemi; s Američany, s Evropany, se Sověty i s Číňany. Nikdy se také nepřeměnil ve zkorumpovaného diktátora vykořisťujícího bohatství své země, boj s chudobou byl naopak jeho prioritou. A především se Zambie nikdy nepropadla do víru válek.

Největším, avšak dodnes neukončeným Kaundovým dílem zůstává vytvoření společné zambijské identity, která vyrostla na vratkých základech 73 odlišných kmenů obývajících nový stát. Všudypřítomný slogan „Jeden národ, jedna Zambie“ byl doplněn cíleným umisťováním státních zaměstnanců z jednoho etnika na území jiných etnik, čímž ubývala vzájemná nedůvěra a příslušníci odlišných národností spolu začali běžně uzavírat sňatky.

Spoustu sil Kaunda obětoval boji za ukončení vlády bělošských rasistů v sousedních zemích. Dodnes proto zůstává blízkým přítelem Nelsona Mandely, který Zambii považuje za jednoho z hlavních spojenců na cestě ke svobodě Jihoafrické republiky. Kaunda prosazoval názor, že ani „jeho“ země nebude plně nezávislá, dokud se z bělošské nadvlády neosvobodí celý jih Afriky. Od počátku proto zambijská vláda podporovala osvobozenecká hnutí proti jihoafrickému apartheidu, proti rasistické vládě v dnešním Zimbabwe, proti jihoafrické okupaci Namibie, proti kořistivému kolonialismu tehdejší portugalské diktatury v Angole a v Mozambiku. Zambie si tak vydobyla respekt a obdiv v celém regionu, její hospodářství, obklopené nepřátelskými vládami a státy rozvrácenými válkou, však trpělo.

Pozice jednoho z celosvětově největších producentů mědi znamenala zrádnou závislost na cenách jediné komodity. Toto dědictví koloniálního systému uvrhlo Zambii v druhé polovině 70. let, kdy se propadly ceny kovů na světových trzích, do hluboké krize. Zemi najednou chyběly příjmy z exportu, a tedy i prostředky ke splácení dluhů, které dále astronomicky narůstaly v důsledku celosvětového zvýšení úrokových sazeb. Bilanci zahraničního obchodu posunulo dále do mínusu zdražení pohonných hmot v souvislosti s ropnou krizí.

Ani nesobecký Kaunda podobně jako většina afrických osvobozeneckých vůdců neodolal pokušení zůstat v čele státu – svého díla – natrvalo. V roce 1973 prosadil přeměnu politického režimu z demokracie na systém s jedinou stranou – osvobozeneckým hnutím UNIP. Krom prezidentova strachu ze ztráty moci hrálo v tomto rozhodnutí roli i etnické složení země. Hlavní opoziční strany se soustředily na určité vlivné kmeny a vnášely tak do politické arény tribalismus, který mohl stále ještě mladý stát ohrozit.

Kaundův autokratický režim se nikdy neuchýlil k politickým vraždám, nestal se krvelačnou diktaturou, jakou zažila většina nezávislých afrických států. Kaunda neustále vyzdvihoval morální aspekt politiky, zároveň však „otec vlasti“ živil svůj kult osobnosti vládce-filozofa, jehož teorie humanismu se stala povinnou četbou školáků i úředníků. Prezidenta postupem času obklopila sít zkorumpovaných nohsledů a vůdce ztratil kontakt s životem svých krajanů. Kvůli nevýhodným mezinárodním ekonomickým podmínkám, smůle na krizemi zmítané sousedy, socialistické politice zestátnění veškerého hospodářství a omezenému politickému a ideovému soupeření se Zambie v 80. letech propadla do krize – stala se zemí s jedním z největších hospodářských poklesů na světě. Následovala vlna demonstrací a rozporuplných receptů podávaných Mezinárodním měnovým fondem a Světovou bankou.

Kaunda, odtržený od života řadových Zambijců, nakonec v roce 1991 svolil ke svobodným parlamentním volbám, po nichž uznal svou porážku. Zambie se díky poklidnému předání moci a návratu k režimu s více politickými stranami stala nadějí nové africké vlny demokratizace a hospodářských reforem. Vládu převzalo protestní „Hnutí za vícestranickou demokracii“ (Movement for Multiparty Democracy), jehož různé složky spojoval jen odpor proti Kaundovu starému režimu. Nový prezident, dlouholetý odborářský předák a Kaundův oponent Frederick Chiluba, však rychlou vlnu privatizace veškerých státních podniků a liberalizace ekonomiky spojil s dosud nevídanou korupcí a vnesl do zambijské politiky opět etnický prvek. Zrušil prvky socialismu, které Kenneth Kaunda ve jménu své ideje „humanismu“ zaváděl. Skončila zemědělská politika, která za cenu regulace zajišťovala potravinovou soběstačnost země. Snížení veřejných výdajů, k němuž došlo podle instrukcí Mezinárodního měnového fondu a Světové banky, vedlo k dalšímu zhoršení efektivnosti institucí. Vláda ve jménu reforem zavedla školné i pro nejchudší děti na základních i středních školách a poplatky za základní zdravotní péči i v nejodlehlejších vesnických ambulancích. Zambijská krize se dále prohloubila – státní majetek se ztratil v něčích kapsách, mnohé děti musely přestat chodit do školy, zhoršil se zdravotní stav obyvatel a především se zvýšila chudoba. K tomuto marasmu se ještě přidala nová hrozba: epidemie HIV/AIDS, kterou Chilubova vláda úplně ignorovala. Prezident začal ze své strany odstraňovat všechny kritické a oblíbené politiky a liboval si ve vyhlašování výjimečného stavu. Jeho útoky na Kaundu vyvrcholily v ústavní reformě, která „otci Zambie“, nyní opět oblíbenému, zakazovala kandidovat ve volbách kvůli „nezambijskému“ původu jeho rodičů.

Navzdory Chilubově proměně v nového autokrata, tentokrát s demokratickým mandátem, se však Zambie zmodernizovala a otevřela světu -začaly vznikat nevládní organizace i nezávislejší média, do země začali přijíždět zahraniční dárci, investoři i turisté a rozvinul systém hromadné dopravy. Svobodu projevu si již lidé vzít nenechali. I díky těmto novým občanským silám se Chilubovi nezdařil pokus o změnu ústavy, která by mu umožnila ucházet se o třetí prezidentský mandát. V Lusace dnes kolují příběhy o Chilubově sbírce stovek párů luxusních bot a obleků anebo o skvělých autech, která za státní peníze kupoval desítkám svých milenek.

Kvůli korupci se nakonec ocitl před soudem, který se i kvůli jeho častým nemocem protahuje dodnes. V květnu vláda oznámila, že získala 60 milionů dolarů ukradených během jeho korupční vlády. U soudu Chiluba skončil hlavně proto, že mu v roce 2001 nevyšla sázka na Levyho Mwanawasu při volbě jeho nástupce v úřadu prezidenta. Následky těžké autonehody poznamenaný právník a Chilubův někdejší viceprezident se totiž nestal loutkou ovládanou ze zákulisí svým předchůdcem. Naopak, Mwanawasa zahájil protikorupční politiku, jíž se zbavil nepohodlných mocenských konkurentů a zároveň si získal pochvalu mezinárodního společenství. Letos na jaře Mwanawasa zaujal jako jeden z nejhlasitějších afrických kritiků jarních volebních podvodů a násilí v Zimbabwe Roberta Mugabeho.

Bohaté státy Zambii za novou politiku odměňují štědrou rozvojovou pomocí a jako jedné z prvních zemí světa jí byla odpuštěna naprostá většina dluhů. Zambie se stabilizovala a průběh voleb v letech 200ž a 2008 konečně pochvalně zhodnotili zahraniční pozorovatelé. Díky vysokým cenám mědi a schopnější vládní politice se země snad vydala i směrem k prosperitě.

Cesta to však bude ještě daleká – plná překvapivých nástrah, nepřehledných křižovatek a krkolomných zatáček. Dokazuje to  i současná světová recese, kvůli níž se propadají ceny mědi na světových trzích. Zambie se sice snaží svou ekonomiku diverzifikovat, především podporou zemědělců, stavbou turistické infrastruktury a lákáním zahraničních investorů, závislosti na vývozu mědi se ale ještě dlouho nezbaví. V roce 2008 ale země zvládla jednu důležitou zkoušku- smrt prezidenta Mwanawasy, po které například všechna rádia a kluby v celé zemi týden směla hrát pouze náboženské písně, se Zambijští politici se ale řídili ústavou a v předčasných volbách se s těsným náskokem stal novým prezidentem Mwanawasův viceprezident Rupiah Banda.

Hřmící kouř

Zimbabwe je dnes jakousi černou dírou uprostřed slibně se rozvíjející jižní Afriky. Statisíce uprchlíků utíkajících před chudobou způsobenou autokratickou a zdánlivě nekonečnou vládou Roberta Mugabeho v létě vedly dokonce k pogromům proti cizincům v Jihoafrické republice. Zemí, která z chaosu v Zimbabwe alespoň trochu těží, je Zambie, donedávna chudý severní soused Mugabeho panství. Zambie a Zimbabwe se spolu totiž dělí o turistickou perlu jihu Afriky, Viktoriiny vodopády na řece Zambezi.

Viktoriiny vodopády, Zambie

Výhledy na zambijské straně hranice sice nejsou tak dramatické jako v sousední zemi a ani hotely a infrastruktura zatím nedosahují luxusu zimbabwské strany. Přesto jim stále více turistů dává přednost. Mezi lety 2000 a 2005 stoupl počet zahraničních návštěvníků Zambie ze 150 000 na 650 000 za rok, v Zimbabwe během stejné doby klesly příjmy z turismu o 70 procent.

„Hřmící kouř“, jak domorodci nazývali majestátné vodopády před jejich „objevením“ britským cestovatelem sirem Davidem Livigstonem, je hlavním zambijským turistickým tahákem. Jiné vodopády i národní parky zatím nejsou mezinárodním turistickým hitem, ale právě z toho teď Zambie chce těžit – propaguje se jako „real Africa“ a její improvizované trhy, prodavači manga a pražené kukuřice v ulicích, záplavové planiny řeky Zambezi, plastový mor hyzdící ulice i přátelští obyvatelé, kteří ještě nejsou zvyklí na autobusy bohatých turistů opravdu naplňují to, co si Evropané spontánně pod slovem Afrika vybaví.

Katalyzátorem rozvoje turismu se má stát Mistrovství světa ve fotbale v Jihoafrické republice v roce 2010. Zambie se proto podílí na přípravě největšího národního parku na světě, který má vzniknout kolem Viktoriiných vodopádů a rozkládat se na území Botswany, Zimbabwe, Angoly, Namibie  a Zambie. Příležitosti turismem zatím málo dotčené země už objevily i bohatí investoři a plánují stavby luxusních hotelů a golfových hřišť v těsné blízkosti Viktoriiných vodopádu – k nelibosti ochránců přírody i UNESCO, které pohrozilo vyškrtnutím „hřmícího kouře“ ze svého seznamu světového dědictví.

Prostor

Zambijců je zhruba stejně tolik jako Čechů, žijí ale na desetkrát větší ploše. Zambie, to jsou stakilometrové vzdálenosti mezi obcemi, kde na silnicích (mimo hlavní dopravní tahy) během hodin cesty jen občas potkáte vesničana s nákladem dřeva nebo sklizně. Jsou to nekonečně plochy buše, kterou ale vesničané v rychlém tempu kácí, aby získali dřevo na podpal a kde zahraniční investoři vidí ideální msto pro pěstování jatrophy či sóji pro biopaliva. Fotografie je z oblasti nedaleko zambijské hranice s Kongem.

Prostor, Zambie

Umění přežít

Hlavním bohatstvím země zřejmě není měď, ale umění improvizace. Jejím projevem jsou třeba sandály vyrobené ze starých pneumatik, sošky, které řezbáři vytvářejí podle evropských encyklopedií afrických zvířat a umění, masivní gauče a křesla vyráběné ze starého molitanu a prken přímo na prašném a rušném tržišti. Ze zhruba deseti milionů Zambijců jich má placené zaměstnání méně než milion. Ti ostatní musí improvizovat, na vesnicích na svých drobných polích, ve městech je potřeba více fantazie. Jako na fotografii z tržiště Kamwala v Lusace nebo jako majitelé restaurace pro nejchudší trhovce v Chomě nebo pouliční holič v chudinském předměstí Chomy.

Tržiště Kamwala, Lusaka, Zambie

Nová Lusaka

Vytvoření střední třídy je hlavním úkolem pro zambijské politiky. V Lusace se rychle zvětšují místa, kde právě nová střední třída realizuje svůj evropský nákupní sen. Na fotografii vidíte první nákupní centrum v zemi, Manda Hill, nedaleko od něhož už stojí druhé a staví se další hotely, obchody a kina pro ty, kteří z průměrně pětiprocentního hospodářského růstu minulých pěti let dokázaly profitovat. Zelenina a ovoce je v obchodním centru desítky-násobně dražší než na stolech pouličních prodavačů, potraviny, jídlo, CDčka, knížky jsou o něco dražší než v Česku. Přesto jsou obchody a kavárny plné, nikdy jinde ve městě ale nenatrefíte na tolik bělochů jako zde.

Lusaka, Zambie

V Boha věříme

„Toto auto chrání Bůh“ stojí často na samolepce na předním skle aut a minibusů, které slouží jako prostředek hromadné dopravy. Boží dobrá vůle je vzhledem ke dravosti řidičů ke šťastnému dojezdu do cílové stanice opravdu potřebná. A bůh je v Zambii na každém kroku. Přinesli ho sem evropští misionáři, pro mě – návštěvníka z ateistické střední Evropy – je nakonec setkání se silou víry vlastně jediným velkým kulturním šokem, na jiné odlišnosti je návštěvník připravenější.

V Boha věříme, Zambie

Zambie se v ústavě deklaruje jako „křesťanský národ“, v internetové místnosti místní univerzity neustále dokolečka vyhrává píseň s refrénem „Když se modlíme“, pro Zambijské přátele jsem prvním nevěřícím člověkem, kterého poznávají, hovory o církvích a kvalitách jednotlivých kazatelů jsou tématem večerních posezení…

Fotbal není jen fotbal

„Otec Zambie“ Kenneth Kaunda si při utváření národa vypomohl fotbalem. Kaunda chtěl ze země, kde žije 73 etnik, učinit jeden národ a společná reprezentace podobně jako jinde v Africe přispívala k budování zambijské identity. Dlouho velice oblíbený Kaunda pravidelně chodil na reprezentační zápasy a pro mužstvo se podle jeho iniciálů vžilo označení KK 11. Rivalita mezi kmeny se ale v jinak relativně harmonické Zambii při fotbale beztak projevuje – reprezentace mívá většinou trenéry z Evropy, prý proto, že když by se týmu přestalo dařit, tak lidé začnou obviňovat trenéra, že příliš upřednostňuje hráče ze svého etnika. „Krom toho se tu projevuje pocit méněcennosti zděděný z kolonialismu,“ říká konzultant Zoran Zuze, „hodně lidí si prostě myslí, že to běloch udělá vždycky lépe.“ Jednoho zambijského reprezentanta zažila i československá fotbalová liga. Počátkem 90. lety za Spartu Praha útočil Timothy Mwitwa, který v roce 1993, kdy se letadlo s celou zambijskou reprezentací zřítilo do vod Atlantického oceánu. Zambie tehdy patřila k nejlepším týmům Afriky, z leteckého neštěstí se zambijský fotbal dosud nevzpamatoval.

Fotbal není jen fotbal, Zambie

Dance!

Tradiční tance se děti učí od mateřské školky, baví i čerstvé maturanty a i na parketu poevropštěné noční diskotéky v Lusace tanečníci při dobře zvolené nahrávce rychle přepnou na tradiční taneční pohyby.

Dabce!, Zambie

AIDS je reálný

V Zambii byl před 27 lety poprvé prokázán případ úmrtí na AIDS. Dnes podle statistik OSN virus HIV proudí v krvi 16,5 procenta Zambijců. Pohled na regionální rozšíření AIDS v Zambii dokazuje závislost epidemie na pohybu a modernizaci, nikoli na tradicích či chudobě. Největší výskyt HIV vykazuje hlavní město Lusaka, urbanizované centrum průmyslu a těžby mědi u hranic s Kongem a rozvinuté oblasti ve středu a na jihu Zambie podél hlavního silničního a železničního tahu. Nejnižší jsou čísla v nejtradičnější, nejodlehlejší a nejchudší části země. Ve městech (23 procent) virus řádí dvakrát více než na venkově (11 procent).

AIDS je reálný, Zambie

Zambie ale už dosáhla vrcholu epidemie. Křivka výskytu HIV zvláště u mladých lidí klesá, preventivní kampaně pravděpodobně slaví první úspěch. Země se však musí vypořádat s důsledky tichého umírání celé jedné generace (jen v roce 2003 na AIDS zemřelo odhadem 89 tisíc lidí). Odcházejí lidé v produktivním věku, což ubližuje rodinám i národnímu hospodářství. Podle nejstřízlivějších odhadů ztratilo patnáct procent dětí jednoho z rodičů. O sirotky se odjakživa starali příbuzní, projev silné africké rodiny nahrazující sociální síť. Ta však na nápor statisíců osamocených dětí nestačí. V Lusace do předloňského roku žilo několik desítek tisíc pouličních dětí, party dětí a puberťáků v ulicích byly novým fenoménem posledního desetiletí. Teď však bezprizorní děti z ulic zmizely – vláda začala s programem jejich cíleného školení, které probíhá v bývalých uprchlických táborech, jejichž osazenstvo se už vrátilo do Angoly a Konga. Děti tam krom vyučení dostanou i základní nástroje k provozování živonosti.

Lusaka

Ulice podvečerní Lusaky. V hlavním městě žije milion a půl lidí, čtvrtě bohaté vrstvy zdobené alejemi červeně nebo fialově kvetoucích stromů pokrývají překvapivě velkou část metropole jedné ze statisticky nejchudších zemí světa a najdete tu řadu chudých čtvrtí, které ale připomínají spíš koncentrované vesnické chatrče než bídné slumy jaké známe z fotek z Nairobi nebo Lagosu.

Lusaka, Zambie

Expediční fond je podporován těmito společnostmi:

Partneři Expedičního fondu:

Koktejl_2.jpg

Humi.jpg

ECP_1.jpg

ESO travel_2.jpg

Gumotex.jpg

Hedvabn___stezka.jpg

Oficiální partneři:

__esk___speleologick___slope__nost.jpg

__esk___horolezeck___svaz___mal__.JPG

Významní sponzoři Expedičního fondu:

Sambarsport

HedvabnouStezku.cz založili a provozují cestovatelé pro cestovatele. Veškeré příjmy z inzerce věnujeme na neziskové projekty prostřednictvím Expedičního fondu. Hedvábná stezka je pro nás symbolem. Lidé po ní putují už 2500 let, ale taková cesta stále vyžaduje odvahu a vytrvalost. Na Hedvábné stezce i dnes každý prožije „svá vlastní dobrodružství“ a „objeví pro sebe“ nová místa nebo třeba sám sebe. Doba objevů a dobrodružství zdaleka neskončila. Kdo chce, ten je i dnes najde na mnoha místech světa.

Zkušenosti čtenářů

Jan Podaný

Opravdu je Zambie považovaná za zemi Subsaharské Afriky?

Feďa

Subsaharská Afrika je definovaná jako Afrika na jih od Sahary,takže tam Zambie patří.

Jan Podaný
Feďa:

Děkuji za vysvětlení. Nevěděl jsem, jak je tato oblast definovaná. Jsem rád, že víc než 50% Afriky můžu nazývat Subsaharskou.

Edita

„Subsaharská Afrika nebo také Černá Afrika zahrnuje území kontinentu bez severní Afriky.“
To je citace z Wikipedie, takže Zambie tam určitě patří.

viz:
http://cs.wikipedia.org/wiki/Subsaharsk%C3%A1_Afrika

Simona

Pred tromi mesiacmi som sa vratila z dvojtyzdnovej cesty po Zambii a musim povedat, ze taku chudobu som este nevidela. Na druhej strane ma tato krajina obrovsky potencial i co sa turistickeho ruchu tyka. Pre ludi, ktori si nepotrpia na sluzby je cesta po Zambii mozno i jednou z poslednych moznosti vidiet pravu ciernu, nedotknutu Afriku. Mozno s vynimkou Viktoriinych vodopadov, kde su sluzby na relativne dobrej urovni. Uplne do pohranicnych oblasti sme sice necestovali, ale myslim si, ze staci prejst par kilometrov za Lusaku a Zambiu mate ako na dlani. Kto by mal zaujem sa do tejto krajiny vypravit, viem poskytnut kontakt na jedneho z mala Slovakov, ktori tam ziju. S.

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář:

Články v okolí