HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz

NEKONEČNÁ SOUTĚŽ: Jaké nejzajímavější zážitky máte s dopravou? SOUTĚŽ UKONČENA

NEKONEČNÁ SOUTĚŽ: Jaké nejzajímavější zážitky máte s dopravou? SOUTĚŽ UKONČENA

  Takhle to v noci vypadá na typickém indickém nádraží. Jaké zajímavé zážitky s dopravou máte vy? Vezli jste se někomu na klíně? Jeli na střeše tuk-tuku? Viseli na vlakovém vagóně nebo střeše autobusu? Napiště nám do diskuse všechny zážitky a my ten nejvtipnější a nejdrsnější ze všech oceníme.

Výhercem tohoto kola se stává Hondza (hondza@gmail.com) se svou cestou nad stádem etiopských oslů!

Zde si může vybrat jednu z cen.

Výherce se o výhru přihlásí na petra.greifova(@)hedvabnastezka.cz

Zkušenosti čtenářů

Radim

Nejvíce mě pobavilo, když jsem se z indického Čandigarhu snažil autobusem dostat do Shimly, která leží dost vysoko v horách. Řidič ale neměl s cestujícími slitování a cestu plnou zákrut projížděl opravdu vysokou rychlostí… A nevydržely to ani místní. Indky se střídaly u okének a když jsem konečně dojeli, autobus byl jejich nevolností značně poznamenaný!

Lúca

Na cestě vlakem po Rumunsku jsem dostala řádnou spršku – asi za trest.. Tajně jsem v průběhu dlouhé jízdy chodila kouřit na záchod. Nedopalky jsem splachovala do vlakového WC a vždy se dlouhým pohledem na splachující záchod přesvědčovala o důkladném zametení stop… Při posledním pohledu do mísy někde v jejím nitru zachrastilo a ze záchodu přímo na můj obličej, vlasy, oblečení (prostě téměř všude) vytryskla nahnědlá „hovínková“ směs… Až jsem se na tuto událost (po vypotřebování všech vlhčených ubrousků) povznesla, napsala jsem vtipnou sms o oné události rodině, načeš mi přišla odpověď od mého lehce paranoidního otce: „Ja jsem ti o tom Rumunsku rikal, ze jedes do sracek.“

Adéla

Myslím, že životním dopravním zážitkem pro naši výpravu při cestě Izraelem byl najmutý řidič Rami, který nás týden převážel z místa na místo. Asi tak dva metry vysoký věčně rozesmátý Arab jak hora s velmi vtipnou odrůdou angličtiny nás vždy naložil do jeho minibusu, ve kterém vyhrávala na plné pecky arabská muzika se svými rozjařenými a zároveň uječenými tóny. Zároveň za plné jízdy dokázal hodiny a hodiny hlasitě telefonovat – s kým a proč, na to jsme díky neznalosti arabštiny zatím nepřišli. Poznali jsme jedině, když mu volala manželka (zřejmě se ptala, kde pořád vězí, protože nás doprovázel na všech cestách a někde i s námi přespával)Stejně rozjařený byl i způsob jízdy,kdy neváhal zastavit na kruhovém objezdu, jen abychom sehnali v blízkém obchodu bombičku s plynem nebo špatně zaparkovat na parkovišti, aby následně k němu do auta vlezl nějaký maník a auto přeparkoval, či se přes okénko ptát na semaforech dalších ridičů, kam se má jet a tak. Nebo nás také dovézt do obchodu se suvenýry jeho známého v Betlémě, kde jsme si něco drobného koupili a on pak mohl levněji zaparkovat. Při loučení na pláži v Tel-Avivu jsme se myslím nikdo neubránili dojetí a bylo nám fakt líto,že nás nebudete doprovázet zpátky do České repoubliky.

Marek

Nejdrsnější zážitek z cestování po Indii mám z vlakového přesunu mezi Varanasi-Patna-Siliguri. Nevybral jsem si lepší den na přesun než ten, ve kterém se konaly volby, a později co jsem se dozvěděl, tak i stávka železničářů. Samozřejmností bylo, že jsem měl koupené místenky tipu sleeper. Došli jsme s kamošem na nádraží ve Varanasi a zjistili jsme že náš vlak do Patny bude mít zpoždění cca 7 hodin a tím bychom nestihli další vlak z Patny do Siliguri ( cíl byl Darjeling ). Tak jsme cestu absolvovali třídou Open Class ( přezdívali jsme ho dobytčák ). Na jízdence bylo napsáno, že jedeme SuperFast Express a přesto cesta o délce 214km trvala 9 hodin. 9 hodin namačkaní mezi smraďochama :).A to jsme nevěděli, co nás teprve čeká. Samozřejmně vlak ani nedojel do Patny, takže jsme posledních 20km jeli motorikšou. Ti co znají indické motorikše, tak řeknou, že je to vozítko tak max 3 evropany. Omyl, všichni potřebovali na ten další vlak a do motorykše jsme se vlezli 2 s baťohama a dalších 9 indů. Opravdu, včetně řidiče nás bylo 12 v jedné motorikši. A to jsme opravdu ještě netušili co nás čeká. Na našem nástupišti v Patně byl přistaven nějaký vlak, který vypadal, jako by byl cílovou stanicí koncentrační tábor…..Pochopili jsme, že ten vlak je náš. Pro představu – ten den měli jet 4 vlaky z Patny do Siliguri, ale díky stávce jel jen ten poslední. Takže všichni bubáci se mermocí snažili dostat do tohoto vlaku. Zde jsem pochopil, proč jsou na všech oknech mříže. To aby v těchto případech nevypadávali lidi z vlaku. Mi jsme se tam prostě museli nacpat, takže baťohy nad hlavu a mačkat se a mačkat se. Věděli jsme, že se určitě nedostanem na naše místenky, ale byli jsme rádi, že jsme v tom vlaku. Cesta měla trvat 12hodin (500km). 4 hodiny jsme stáli zapíchaní jak jehly v jehelníčku, pak 4 hodiny jsme poloseděli na rohu sedačky ( seděli jsme naproti sobě ale přes lidi jsme se neviděli ) a pak se uvolnilo lůžko a já si lehl. Byl jsem tak vyčerpanej, že mi nepřišlo vůbec divný, když si ke mě přilehl indoš a do rána jsme leželi vedle sebe na lžičky 🙂 . Zhrnutí – Cesta na kterou nikdy nezapomenu trvala z původních 12ti hodin neuvěřitelných 26 hodin. Ale i po tomto zážitku nezanevřu nad Indií.
Marek

Martin

Já mám jeden veselý zážitek z Maroka, kde jsem začátkem roku s bandou stopovali:)
Pár dní jsme strávili v Essauieře a jelikož se naše cesta schylovala ke konci, museli jsem prchat na sever pře Casablancu a Rabat do Fezu.
Standartně jsme se tedy rozdělili do dvojic(kluk, holka). Já s kamarádkou jsme byli dvojce ,,až druhá na řadě“ a ani ne po pěti minutách jsme mávali naším spolucestovatelům, kteří odjížděli. Ostatně my jsme také dlouho nečekali a zachvilinku nám zastavil pán s pick-upem-terénák s vysokou korbou a jelikož jel sám, krásně jsem se vlezli dopředu a krosny hodili dozadu.
Jenže po pár kilometrech jsme viděli při krajnici stát naše kamarády, kteří teda daleko nedojeli. Ukecali jsme řidiče, holky šli dopředu a my kluci i s krosnama na korbu. V plánu jsme měli cestu dlouhou 200km a z počátku jsme vesele fotili a blbli. Se západem slunka se taky začalo pěkně ochlazovat a postupem času jsme byli zavrtáni do spacáků, lehce drkotali zubama jelikož rychlost byla kolem 80km/h. Cesta dopadla uspěšně bez problémů, byl to obrovský zážitek, protože u nás to zažít nemůžete:)

Renata

Nejzajímavější ? Možná jsme měli nejoriginálnější zážitek.
V Indii jsme si půjčili auto a kousek Indie jsme si projeli sami. Řídily samy naše polovičky – Jirka a Vláďa a my holky jsme navigovaly. byla to sranda. Neumím moc AJ, auto na letišti nebylo, museli jsme žhavit indické tel. dráty. Nakonec se to podařilo a my jeli směr Agra. prvním zjištěním bylo, že zpětná zrcátka jsou absolutně zbytečná, některá auta je ani nemají a je třeba si hlídat, co je před nbámi, nikolivc za námi.
Při jízdě po NH1 jsme následně zjistili, že je důležité hoooooodně předvídat a při předjíždění koukat, co je před předjížděným vozidlem, vesměs BUSem nebo náklaďákem. A bacha na krávy a auta v protisměru.
Po cca 1,5 hod. jízdě z dálnice na Allahabád jsme téměř všichni přišli o zrak, jelikož Indové milují dálková světla a sami nejsou moc vidět, o kolech a krávách nemluvě.
Všude, kam jsme dojeli na nás koukali jako na svatý obrázek a když jsme řekli, že driver is husband and friend, tak tomu nechtěli věřit. neuvěřili, dokud jsme neodjeli.
Přežili jsme, jsme doma, vzpomínáme, snad si to někdy zopakujeme a stále jsme nenašli nikoho, kdo by se odvážil toto absolvovat.
Nebo existuje někdo takový ???? Ozvěte se.

Jenda
Renata:

Renato, takoví lidi jistě existují. Kdysi dááááááááávno (97) jsem v Lahauru potkal větší auto (karavan) které řídil párek sousedů, byli ze Salzburgu. Jeli z domova do Itálie, lodí do Řecka a já je potkal u indických hranic, plánovali být v Indii celou zimu, čili ji projet zřejmě celou, potkal jsem je 13. listopadu.

Zuzana

Horké odpoledne na prašné zastávce u Tiksey v Ladakhu…a naše trojice (dvě slečny a chlap) čekala na autobus, který měl teďka někdy projíždět kolem. Plus mínus hodinka, možná dvě. Prostě někdy teďka, chápete…

V Indii se samozřejmě nikde nespěchá, ale my se akutně potřebovali dostat do Choglamsaru. Čekala na nás plná tělocvična dětí:)
Nakonec se v zatáčce zjevilo vozidlo…teda jedoucí hrozen lidí. Ajéje. Ale prostě jsme museli jet, jiná možnost nebyla. Nakonec jsme se domluvili s řidičem (kterému se teda moc nechtělo), aby nám dovolil jet na střeše. Moc se mu to nelíbilo, přece jen na střeše „západní turisti nesmí jezdit, to si na triko nevezme“ , navíc na střeše jezdí jen chlapi, ženskou tam ještě neviděl…až do této chvíle. Hodily jsme na střechu batohy a daly se do šplhání po žebříku.

Zapomněla jsem zásadní věc. Obě jsme měly sukně. Sice dlouhé, ale horský vítr je prevít…a to byl teprve začátek. Po usazení na okraji střechy jsme se seznámili s našimi spolujezdci, kteří se culili jako sluníčka. Asi tušili…Autobus se rozjel a sukně letěly nahoru…a teď babo raď, držet se pevně okraje střechy nebo hájit svou čest…vyhrál život:) Smáli jsme se nahoře všichni, vítr mi čechral vlasy, sukně nahoře a větve stromů nás šlehaly do obličeje…krása, nikdy na to nezapomenu…byly jsme tam jen my dvě, hromada Indu…jen náš chlap celou dobu jízdy visel na žebříku, dál se totiž nedostal…

Katka

Tak v redakci se tedy opravdu bavíme! Piště dále 🙂

Jarda

Naskakují vzpomínky převážně ze stopu …
Praha- Liberec se dvěma židlemi na klíně, zastavení Hyundaie Getzu, ve kterém již jelo šest Indů – a vešel jsem se …, to samé v jižním Turecku, kde jsme se s kámošem a 70l batohy vmáčkli k pěti turkům do Renaultu Kangoo, ale nejúžasnější stop byl na korbě náklaďáku …, „kluci vezl jsem tam před vámi prasata, ale je to vystříkaný …“, koukáme přes sajtny a opravdu, čisto jak na operačním sále, nasedáme a pro sichr se usazujeme na igelitovou plachtu, korbou krásně pofukuje, což v horkém létě přijde vhod …, během jízdy nic není cítit, zato však večer ve stanu se s podezřívavými pohledy koukáme jeden na druhého …, ale jeli jsme v tom oba stejným dílem, takže jsme si nic nevyčítali …, zato však při nervózně-podezřívavých pohledech dalších dobrovolníků, kteří nás během našeho týdeního putování nalodili, jsme jen těžko vysvětlovali původ našeho silného odéru. A ještě doma jsme po čtrnácti dnech rodičům vysvětlovali typ použitého „parfému“ …

Šárka

Ale i u Balatonu se stanou nečekaná překvapení. Nás vzbudil ostrý ranní sluneční paprsek. Jak nás mohlo vzbudit slunce, když má stan čtyři stěny? Když přijdou v noci dva koumáci, sní nám naše zásoby, vypijí vodu a použijí naše ručníky, aby si neušpinili kolena …. rozbalí své pracovní nástroje a pustí se do práce, pak vám po jejich řádění se žiletkami zbydou jen vlastně rozzřezané plachty a u hlavy pozdrav: „Thank you“. Proč ne, korunky je určitě musely potěšit, když jsme je měly u hlavy, kde nám před pár hodinami brouzdali jako formuloví závodníci. Na druhou stranu jsme měli štěstí, že nás vzbudilo slunce a né déšť. Na policii jsme strávili 6 hodin a Petr si oblékl neopren, aby pak rovnou vyrazil na kajt. Tak si představte jak vypadal už po pár hodinách strávených na maďarské policejní stanici. Když jsme odcházeli, podpírala jsem ho, aby mi neomdlel 🙂

Hondza

Takhle jednou jsme jeli z Turmi na jihu Etiopie…

Po bezmála 12ti hodinách čekání na jakékoliv vozidlo konečně v dáli zavířil prach, seběhl se chumel lidí a naše vytoužené Isuzu je tady. Prý Isuzu trucky jezdí ráno s nákladem a večer se vracejí nazpět prázdné…až na tento:-). V kabině plno, na střeše náklaďáku tak deset posazených místňáků a v korbě…stádo oslů!:-)Lucka vyfasovala kabinu a společnost nadržených Etiopanů a já střechu. Ovšem kdyby střechu tak by to bylo dobré, ale jakožto poslední pasažér jsem byl usazen na spojovací tyč přímo nad tísnícíma se oslama. Následné tři hodiny cesty do Weito bylo jako z snu. Pekelná jízda ve tmě na polní cestě, pode mnou namačkaní osli a já divoce vlající a křečovitě se držící na horní tyči. Mohl jsem si vybrat, zda spadnout mezi oslíky a být umačkán nebo spadnout z náklaďáku a už to asi nerozchodit. Vybral jsem si, že se udržím a v nánosech prachu (i poslední horník, jenž právě vyfáral, byl proti mě čistý krasavec) dojedu do Weito, kde jsem se už pod hrozbou velmi škaredých věcí (vrácení peněz) vnutil do kabiny a jelo se dál…

Anchovy
Hondza:

..dost podobně jsme se z Turmi taky nemohli dostat..;) čekali jsme něco kolem krásných třiceti hodin, během kterých už zaručeně každou chvíli mělo něco jet..stihli jsme si ještě střihnout vedlejší roli v hamerském videoklipu, když tu se také objevil prašný oblak a kolem spásného ISUZU se sbíhali lidé..po sáhodlouhém handrkování jsme seděli i s batohy a kadící kozou na korbě plné až po okraj přepravek s pitím, když tu najednou se řidič šprajcnul a že farandží nevezme, že se to nesmí..dost překvapivě s ním nehnuly ani malé úplatky, co naplat, museli jsme zase dolů a zase čekat..po několika hodinách jelo další ISUZU, řidič nás vzal, leč za desetinásobnou cenu než pro místní..odplatou mu budiž odmontovaná SPZ při příjezdu do Key Afar..zbytek cesty jsme strávili v kufru džípu prominentních etiopanů (a to jsme se zařekli, že do džípu nevlezeme!) nicméně alespoň jsme mohli porovnat reakce domorodců na projíždějící autobus 3. třídy vs. džíp..a víme, že Etiopie z autobusu je krásná, přátelská a vstřícná, v džípu aby se člověk skoro bál..

Ještě jedna z Maroka, kde jsme si v zapadlém městečku Agdz půjčili za pár korun na dva dny motorku, stařičkou, krásnou Yamahu s kolama do půlky lýtek a jeli jako dvě vosy na bonbóně malebným údolím řeky Draa. I ty nejchudší děti, které hrály fotbal s kusem hranatého plastu, se nám smály, na čem to jedeme, vařili jsme v každém kopci, strážníci pouze pobaveně kynuli (možná tušili, že nemáme řidičák na motorku). Asi deset kilometrů za Zagorou v pusté poušti, dlouhé večerní stíny, pojď, vyfotíme se, znáte to..a hele, my jsme píchli! Nebyl čas na hysterické scénáře, vydali jsme se pěšky zpátky na Zagoru. Zachránil nás traktor, my dva a další tři Marokánci na blatnících, motorka napíchnutá na vlečnou kouli..cestou řidičovi sebrali papíry (asi abychom si byli kvit), v jednom z bezpočtu autodílen jsme dostali novou duši. Čas najít nocleh, za městem jsme tušili kemp, leč veřejné osvětlení končí záhy za centrem města, naše Yamaha radši nesvítí, stejně jako vybité čelovky..kemp byl prázdný, majitel byl na můj vkus až příliš ochotný, ale asi vzhledem k naší „tíživé“ situaci nás ubytoval za necelých 40 korun za oba v krásném bungalovu, což bylo podezřelé..na zemi kolem jsme našli pilu a obrovské nůžky na křoví..paranoia pracovala, ale ráno jsme se probudili živí a v ráji, teplá voda a zahradníci upravovali okolní keře..;)

Pavel Carda

Pro mne bylo nejzažívnější cestování indickými vlaky. Samozřejmě, že ne těmi klimatizovanými vagóny, ale pěkně v „dobytčáku“ s ostatními Indy. Lidi všude. V uličkách, v policích na zavazadla… A navíc ty voňavý záchodky. O zápachu kolem vlakovývh nádražích ani nemluvím. Bombajské nádraží se taky vidí málokdy. Samý nocležník čekající na ten svůj spoj. (aspoň mám za to, že pak všichni chtěli někam jet)

Zuzka

Môj príbeh sa odohral veľmi skoro ráno… Bol to vlastne akýsi zájazd, ktorého, ani neviem ako, somsa zúčastnila aj ja :D….
Autobus bol pripravený odviesť nás do Rakúska a čakal pred malým hotelom. Ľudia pomaly prichádzali a s nedočkavosťou sa usádzali… To čo moje oči uvideli ako prvé, bola dosť veľká hŕstka dôchodcov.
Po šoku, že s priateľmi sme tu skoro najmladší, sa náhle vydal rozkaz na odchod. V autobuse sme sa varili v horúčave, pretože starým ľuďom sa predsa len musí vyhovieť a okná zostali zatvorené, aby nedostali prievan na ramená, kríže, uši a neviem čo ešte všetko sme si vypočuli zo všetkých strán, keď sme sa tajne pokúšali otvoriť malé okienko, aby sme uštedrili aspoň trochu čerstvého vzduchu… Čo bolo najhoršie, cestu nám dôchodcovia „spríjemnňovali“ falošne zaspievanými ľudovými piesňami… Po dvoch hodinách cesty (skutočne sme boli strašne radi, že sme vonku z toho autobusu!! 😀 :D) sme zastavali pri lodnom prístave v Bratislave.
Malý mostík delil pevniny od lodnej paluby, z ktorej všetkých srdečne vítal lodný kapitán. Po pár hodinách plavby prišiel na palubu vedúci a vyhlásil: „Pripravte si občianske preukazy!“ Na mostíku stáli dvaja colníci, ktorí zdravili cestujúcich po nemecky. Cestujúci sa hrnuli ako sliepky a nevenovali mladým colníkom pozornosť. Tak som zobrala iniciatívu do vlastných do vlastných rúk. „Gutten Tag.“ Šarmantne som pozdravila. Týmto som si získala srdcia našich dôchodcov a bola som pasovaná za tlmočníčku. Síce moje znalosti z nemčiny sú chabé.
Slnko v ten deň nešetrilo svojou nádielkou a tak prechádzka hlavným mestom Viedeň riadne vyčerpala našu skupinku. Zakotvili sme v blízkej reštaurácii. Dôchodcovia začali vyťahovať z tašiek všetky domáce potraviny, ktoré s veľkou chuťou začali konzumovať. Pripadala som si ako Ružičková keď sa vybrala do Talianska. Niekoľkokrát prišla čašníčka a žiadala ich, aby si objednali. No oni len krútili hlavami. Čašníčku prešla trpezlivosť a zavolala majiteľa. Ani ten neuspel a mierny rozhovor vyústil do hádky. „Nie my odtiaľto neodídeme. Sme hostia!“ táto nepríjemná udalosť postupne prechádzala do gestikulácie až napokon musela zasiahnuť verejná ochranka. Dôchodci sa bránili s dáždnikmi, ktoré použili na súboj s majiteľom. „Shnell, shnell!“ Muži zákona sa zhostili svojej úlohy a nevítaných hostí „vyprevadili“. Situáciu pribehol vyriešiť vedúci výletu, ktorý lámavou nemčinou ospravedlnil nevedomosť našincov. Zahanbení dôchodcovia krútili hlavami a neodpustili si poznámku: „Iný kraj iný mrav.“
Po návrate domov boli všetci unavení a šli spokojne oddychovať, ale ja som si oddych dlho neužila. Zabudla som si mobil v autobuse…

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář: