(Ne)cestování za totality

„Cestování má fatální důsledky pro předsudky, zaslepený fanatismus a omezenost. K tolerantním, prospěšným a laskavým názorům nelze dojít vegetováním v jediném koutečku ZEMĚ.“ Mark Twain

Prolog

Vzpomenete si někdy, jak jsme cestovali před 20 lety? Lépe, jak jsme necestovali?  Jak jsme museli poníženě žádat o razítko na devizový příslib? Jak jsme se báli při přejezdu státní hranice, aby nám soudruzi z NDR nesebrali  boty nebo dětské oblečení? Jak jsme museli vyplňovat celní a devizové prohlášení? Jak jsme museli mít speciální šedý pas do Jugoslávie? Jak do Maďarska byly forinty na příděl? Jak vyvoleným při cestě do Západní Evropy nasadili do autobusu několik vyškolených soudruhů? Jak se ti vyvolení báli, aby kontrola na hranicích nezjistila, že mají pár načerno vykšeftovaných dolarů ukrytých někde ve spodním prádle? Jak  jsme po výjimečném stavu v Polsku několik let nemohli ani tam? Jak nám čtyřicet let necestování  a socialistického zásobování deformovalo žebříček hodnot – copak se to masově vozilo ze Západu po pádu Železné opony – časopis Bravo či třeba plechovková cola-cola?  Jak jsme se poprvé vydávali do Západní Evropy jako vystrašená zvířata v rozpadajících se karosách, s řízkem v alobalu, bez jazykové vybavenosti, v šusťácích a tenistkách?

První epizodka – Celý svět v očích některých soudruhů

Psal se rok 1986. Přestavba běžela na „ plné obrátky“, soudruzi skloňovali ve dne v noci slova jako perestrojka a  glasnost, dokonce i slovo demokratizace se objevilo. Vysvětlovali si ji v praxi ovšem zcela jinak. Nastoupil jsem do svého prvního zaměstnání v jednom okresním městě na Moravě. Hned první týden ležela na mém stole v kanceláři přihláška do SČSP. Pro pamětníky- Svaz československo-sovětského přátelství. Všichni kolegové přihlášku vyplnili a odevzdali, prý se to tak dělá, já jsem dělal, že ji nevidím. Po třech týdnech si mě soudruh ředitel zavolal a dožadoval se navrácení vyplněné přihlášky.  Přihlášku jsem nevyplnil, argumentoval jsem nedostatkem času na aktivní práci.  Při pohovoru mi soudruh ředitel vysvětloval, že jsem vystudoval za dělnické peníze, že jsem procestoval za dělnické peníze celý svět / pro vysvětlení- do osobního spisu jste museli uvádět nejen, co dělali vaši rodiče v roce 1968 a 1948, ale také které země jste navštívili. Celý svět v očích soudruha ředitele bylo tehdy Polsko, NDR, Maďarsko, Rumunsko a Bulharsko/, proto musím být vděčný Sovětskému svazu a vyjádřit mu přátelství. Do SČSP jsem nevstoupil a dostal jsem jako dárek na rozloučenou kádrové hodnocení, na jehož základě jsem se ocitl v Broumově. Jinam to totiž nešlo.

Druhá epizodka – Za svobodu v kraťasech s dvaceti dolary v kapse

Luboš  je můj výborný kamarád z dětství. Dnes špičkový turistický průvodce. Provádí české turisty  po Kanadě, USA, Jihoafrické republice, Austrálii a Novém Zélandě. Lubošova cesta za životem ve svobodném světě by vydala na dobrodružnou knížku. V září roku 1989 se mu podařilo v Čedoku koupit  zájezd na Kubu. V zaměstnání mu dali souhlas s cestou jen tehdy, pokud letadlo nebude mít mezipřistání v kanadském Montrealu. Statečná známá z náchodského Čedoku mu vydala potvrzení, že se jedná o přímý let na Kubu. Při mezipřistání v Montrealu Luboš opustil letadlo v kraťasech, tričku a s dvaceti americkými dolary v kapse. Zavřený na toaletě poslouchal, jak místní rozhlas vyvolává v několika jazycích jeho jméno k nástupu do letadla. Poté, co jeho letadlo odletělo, vstoupil na území Kanady. Na místě byl zatčen – vstoupil do Kanady bez platného víza. Poté byl několik dní vyslýchán, zda není český agent – Luboš byl totiž vojenským stavebním inženýrem, tj. členem armády nepřátelské Varšavské smlouvy. Po několika výsleších mohl začít nový život ve svobodném světě. Začátky byla velmi krušné, ale to je již jiná kapitola. Když armáda zjistila, co se stalo, dala se mašinérie v Československu do pohybu. Připomínám, psal se rok 1989, konec září. V Náchodě u rodičů zabavila Stb Lubošovo auto a zapečetila část domu, která byla na něho napsaná. Rychle zasedal vojenský soud v Táboře, který v říjnu 1989 odsoudil Luboše na deset let vězení za dezerci z armády. Za měsíc byl ovšem listopad a všechno bylo jinak, již v lednu mu byl trest zahlazen a mohl se svobodně vrátit domů.

Třetí epizodka – Jirkova svatební cesta

Další kamarád z dětství Jirka měl menší cestovatelské sny než Luboš. Byl šťasten, když na jaře roku 1986 dostal devizový příslib do Jugoslávie. A protože byl krátce ženatý, měla to být trochu opožděnější svatební cesta. Byla neděle večer, Jirka se ženou měl již všechno sbaleno, zájezd vyjížděl v pondělí ráno.  Předvečerní nedělní pohodu přerušil ostrý zvuk zvonku. Státní bezpečnost. Máme informace o tom, že chcete opustit naši zemi natrvalo. Není žádoucí, abyste cestoval za hranice. A tak Jirkův sen o koupání na Jadranu skončil. Policie mu sebrala výjezdní doložky k pasu, a tím pro něho cesta skončila. Jirka nikdy emigrovat nechtěl, chtěl se jen vykoupat v moři. Až v polovině 90.let se dozvěděl, že ho udal jeden závistivý soudruh, který s ním pracoval v Mezu / dnes Atas/.

Čtvrtá epizodka – Ředitel pro Střední Evropu a Blízký východ

Kamaráda Vláďu jsem potkal na studentské akci v Praze. Občas jsme zašli na pivo, kecali o životě a snili o cestách po světě. Nechápali jsme, proč to prostě nejde? Na konci roku 1987 mi přišel pohled z tehdy jugoslávského Sarajeva. Z dvojsmyslného textu jsem poznal, že se Vláďa domů asi nevrátí. Bylo tomu tak, za měsíc přišel dopis z Traiskirchenu. Traiskirchen je velký sběrný tábor pro uprchlíky nedaleko Vídně. Vyměnili jsme si několik dopisů a pak nastalo ticho.  Vladimír prostě zmizel někde ve světě. Ticho trvalo až do listopadu 2009. Plných 22 let. Vzpomněl jsem si na Vláďu a nechal si jeho jméno prolustrovat internetem. Nakonec jsem objevil i jeho skype. Vláďa je již několik let opět v Praze. V USA vystudoval dvě vysoké školy / u nás zemědělský inženýr/, dnes je ředitelem významné americké firmy / výpočetní technika/ pro Střední Evropu a Blízký východ. Po telefonickém hovoru plánujeme osobní setkání v Praze.

I takto se cestovalo za totality. Jsem velmi rád, že pojmy jako žádost o devizový příslib, výjezdní doložka, celní a devizové prohlášení jsou jen součástí hodin dějepisu. Pohledem na zprávy zjistíte, že žijeme vlastně ve šťastné zemi.  Není to krásné řešit prsa Agáty Hanychové, děti Mirka Topolánka a Jiřího Paroubka či první československou superstar?

Jaké jsou vaše příběhy? Podělte se s námi o ně.

Máte-li také nějaké zkušenosti z cestování před rokem 1989 či se sháněním cestovní doložky, napište své vzpomínky do diskuse pod článkem.

Milan Kulhánek, učitel gymnázia a průvodce cestovního ruchu. Ve volném čase cestuje po Evropě, Asii i Latinské Americe. Přečtěte si některý z jeho mexických cestopisů zde. A pokud vás zajímají další Milanovy postřehy k cestování za totality, najdete jej v článku Totalita a devizový příslib.

HedvabnouStezku.cz založili cestovatelé pro cestovatele, o velkých horách píšeme na Velehory.cz. Své zážitky cest můžete sdílet s přáteli také v Klubech cestovatelů. Nejlepší outdoorové filmy pak uvidíte na festivalu Expediční kamera možná i ve vašem městě. Nejširší výběr map a knih najdete v našem eshopu. Z příjmů z těchto aktivit podporujeme Expediční fond – i vy můžete přihlásit svůj projekt.