Vodenice, kanta nebo šišky. Tahle slova vyjadřují obyčejné věci a jsou česká, i když se to nezdá. Nebo možná lépe řečeno česko-banátská. Navíc kanta není to jediné, co vás v Banátu může překvapit.
Já o Dušičky nejvíc vzpomínám na mojeho prachdědu.
Marie Křešová
Vracel jsem do svého domu a proti mně šel muž, který měl držení těla, postavu i gesta mého tchána. Na chvíli jsem si myslel, že je to on, přijel sem jiným způsobem a takhle mě převezl, ale byl to samozřejmě omyl. I když nic není bez příčiny. Archaičnost zdejšího světa, kterou turisté tak milují byla pro mě oživlým světem rodinných sešlostí a mnohé výrazy, které jsem považoval za „rodinné ptydepe“ pocházely právě odsud.
Na Vánoce se u nás ráno chodí se lžičkou medu a zpívá „Obvazujte se stromkové, přijde mráz, mráz, spálí vás, vás.“ Tahle tradice žije už asi jenom v Banátu a v naší rodině. Tchán se odstěhoval, nebo byl odstěhován když mu byli tři týdny. Jeli se všema věcma v jednom vagónu a všichni je varovali, že jim miminko po cestě umře. Nestalo se a on místo toho udělal v Čechách slušnou kariéru a mimo jiné založil firmu, ve které teď pracuju.
Začátky ale nebyly jednoduché, přestěhovali se do Skalné nedaleko Chebu, vesnice vysídlené od německých starousedlíků. Vláda jim toho naslibovala hodně, ale potřebovali je prý hlavně na práci ve fabrikách. Celou ves ovládlo několik příbuzenských klanů a mnozí tam žijí dodnes. Jiní se odstěhovali – například jako tchán do Litvínova, který díky rozmáhajícímu se chemickému průmyslu nabízel moderní bydlení a nadprůměrné výdělky. To, čemu říkají cestovatelé kulturní šok, ale muselo banátské Čechy zaměstnávat dlouho.
V naší rodině se například traduje historka, že tchán přišel domů z práce a na stole našel od maminky asi tento vzkaz: MA S OMÁ Š VTR OUBĚ Vyndal si maso z trouby a luštil, co tam asi může být napsáno. Také moje žena učitelka češtiny ráda vzpomíná, že ji číst naučila v pěti letech její pologramotná babička. V Banátu to se vzděláním bývalo všelijaké, stávalo se, že děti od deseti let pracovaly na poli, anebo jako služky v rumunských městech. To byl zase případ prababičky Marie.
Všichni strýcové si ale nejvíc pamatovali jejího muže Lojzu, který letos v únoru zemřel ve věku osmdesáti sedmi let. Patřil do rodu sedláckých furiantů, když se napil, platil za celou hospodu a zpíval hlubokým, zvučným hlasem písničky, které nikdo neznal. Těžký upracovaný pohled, gesta a hlavně jazyk, který mi připadal v Čechách bizarní, tady na Gerníku byl přirozený, stejně jako celý životní styl, Jeho osud by vydal na román – taky proto si na něj na Gerníku dodnes pamatují. Odešel do druhé světové války jako voják rumunské armády, tedy na té špatné straně proti Rusům. U Stalingradu kolem něj vybuchovali miny, někteří kamarádi z toho zešíleli a jiní si prostřelili sami nohu, aby se dostali z toho pekla.
Praděda zůstal a nakonec byl zajat, prošel si zajateckými tábory, kde měl jako Slovan prý protekci a vyprávěl zejména historku, jak vyhrabali z hnoje chcíplé prase, opekli si ho a snědli. Další ruské osudy jsou v mlhách, prý dokonce žil a hospodařil s nějakou Zojou, ale po válce přišel dekret a on se musel vrátit. Brzy na to se odstěhoval do české Odravy, sudetská pole, která mu přidělili, odevzdal do vznikajícího jézédé a hospodařil podobně, jako byl zvyklý z Banátu.
Z Gerníka jsme vyšli v 5:00 hodin ráno. Šli jsme po pastvinách, krz les, a když jsme přišli do Pietrosu, tak jsme udělali přestávku, abysme se najedli.
František Rott
Ráno jsem si koupil chleba u souseda v pekárně, namazal ho vepřovou konzervou, sbalil se a vyrazil pěšky do Rovenska. Svítilo slunce, vypadalo to na pěkný den, ale když jsem procházel okolo tety Mašků, odchytila mě: „Jéje, ty jsi říkal, že zajdeš a nezašels, a já tě čekala. Nabízela máčení, že maj navaříno, ale já jsem požádal jenom o kávu – a hned se objevila plastová půllitrovka s kořalkou. „Máme až čtyřicet kazanů,“ říkal strýček – a kazan to je minimálně stolitrový sud nakvašeného ovoce. Prohlíželi jsme fotky a vyprávěli si osudy za toho půl století.
Strýček je ve zdravotním důchodu, byl tak nemocný, že i doktoři v nemocnici říkali, ať si ho vezmou domů, ať umře tam, protože v nemocnici je to drahé. „Ale já jsem řekla bude tady ať to stojí, co to stojí,“ vložila se do toho teta. „A nakonec začal jíst a dostal se z toho. Nejčko má dobrý důchod, sedm milionů lei, protože má třicet let odpracováno. On dělal kasíra, obcházel banátský kraj a vybíral za elektriku.“ Koupil si dokonce i panelákový byt v nedaleké rumunské Moldavě, kde teď bydlí jejich dcera. Ta je i na internetu, Marie Boudová, pracuje tu pro červený kříž jako zdravotnice.
Popíjeli jsme jeden stakan za druhým a rozprávěli o životě v Čechách a tady. Teta přinesla igelitku plnou starých fotek a vybírala ty, na kterých jsou můj pantáta s panímámou – ještě jako děti, když měli po svatbě, když se jim narodili děti. „Když já jsem chtěla jít do Čech, tak on nechtěl, ukázala na manžela, a teď, když on chce, tak já už vostanu tady. Takovou rodinu jsme měli, a zvostali jsme tu sami,“ dodala potichu a zaslzely se jí oči. Děti už má taky v Čechách. Syn tam dělá na statku – a potýká se s jazykovými problémy podobně jako já tady.
Řekli mu třeba podej ten kýbl, jenže kýbl se u nich řekne kanta, tak se musel nejdřív zeptat o co jde. Anebo řekl, že praskl bek, neboli žárovka, a zvěrolékař se zhrozil: „Cože? Splašil se bejk?“ A pak jsem se dozvěděl, jak turistická ubytovna vyhořela: „Turisti šli spát, nechali oheň a vítr fouknul na stodolu. To byl žár, že jste to neviděli. Měla jsem tam stroje, největší kůlna v Gerníku. Když to hořelo, tak jsem si tady lehla,“ ukázala na pohovku,“ a nemohla jsem vstát, protože jinak bych s sebou praštila. Pak jsem volala těm turistům, a oni že už pili, že nemůžou přijet, ale druhý den přijeli a sepsali hlášení s policajtem – jakože to chytlo samo. Tak jsem řekla policajtovi, který tam tenkrát býval, že se barák prodává, ať se kouká vodstěhovat. No a pak sem přijel ten Vilda Dvořák vod Kudrnů a toho to moc mrzelo, moc se mi omlouval, vzal celej barák do nájmu, platí mi tisícovku měsíčně, ať tam má lidi nebo nemá.
Blížilo se k poledni, když jsem konečně vyrazil do Rovenska – nejvýš položené vesnice Banátu, vzdálené asi 14 kilometrů pěší chůze. Šel jsem po červené značce, kterou tu vyznačil Klub českých turistů a někde v půli cesty mě chytil déšť a bouřka. Chtěl jsem se schovat pod vysoký strom, ale pak jsem si všiml, že je vespod ohořelý, jak do něj udeřil blesk, tak jsem si našel strom menší. Pak jsem prošel ještě jednu salaš, přečkal ještě jeden déšť a konečně dorazil do nejvýš položené české vesnice. Rovensko je opravdu na vrcholku kopců, nabízí fantastický výhled do všech stran.
Hned na kraji vsi se mě ujala stařenka, která tam okopávala zahrádku: „A vy máte kde spávat?“ zeptala se. Přiznal jsem že ne, tak mě ubytovala u sebe. Polovina baráků je tu prázdných, a tak má asi skoro každý klíče od nějakého domu na ubytování. Oláchnul jsem se vodou z kýblu ale nepřevlékl se, protože jsem vyrazil nalehko a nebylo do čeho. Obchod s hrdým názvem MAGAZIN byl zároveň i hospodou. Koupil jsem si lahvové pivo a díval se v televizi na zprávy na ČT1. Voldanová právě komentovala rvačky sparťanských fanoušků. Bylo to v české vesnici uprostřed rumunských hor podivně vzdálené i blízké. Za chvíli dorazili a po nich ještě jeden český turista, který jezdí do Banátu několikrát ročně a místní slečna učitelka. Mluvila současnou češtinou, protože byla na jazykovém kurzu, který pořádalo ministerstvo vnitra ČR v Dobrušce.
Psovi dáváme česněk zabalený ve chlebě, aby byl zlý.
Václav Kubíček
Ráno jsem si objednal snídani na osmou, ale paní mě probudila už v půl: „Pane, já se omlouvám, ale je hezky, tak jsme se dohodli, že půjdeme na pole. Víte, nás žádnej do práce nehoní, ale kdo si nepřivstane, ten nemá.“ Talíř byl obložený asi pěti smaženými vejci, domácí klobása, bílý rumunský chleba a k tomu vrchovatý plecháč bílé kávy. Rychle jsem posnídal a vypravil se na zpáteční cestu. Cesta zpátky do Gerníku ubíhala pohodověji než předtím, z travnatých kopců tu a tam vykoukla políčka, nad nimi zpívali skřivánci a nad koňskýma koblihama a kravincema se třepotala hejna modrásků. Vodní mlýnky pak byly krásné a důmyslné stavby, které mi připomínaly cosi jako oživlý skanzen, který je k vidění spíš v Asii než v Evropě.
Ještě důmyslněji se prý lidé střídají v jejich užívání. „Mlejnkum řkáme vodenice. Jmenujou se Cylindr, Kotrlajka, Beránkoj, Maštalířoj a tej poslední říkají ta Nová,“ píše František Rott ve své školní práci, otištěné zásluhou učitele Václava Svobody v knize Gernický školní kalendář, ze které jsou také vybrány citáty v úvodu kapitol..“Pytle s obilím si vozí na vozech.Mlejnky mají i chlív, kam dycky dáme koně. Lidi tam chodí mlít, aby měli mouku, protože jináč si nemužou udělat chleba,“ a o kus dál dodává: „Tam je to moc krásný. Je tam jedna touň, kde se mužem koupat, jsou tam ryby, které tam chodíme chytat. Okolo mlejnkuch v lese rostou fialky a vojáci.“ (vojáci mají být narcisy).
Zvláštností gernického mikrodialektu je, že se vlastně jenom přepíše fonetický záznam a ponechají všechny zvláštnosti výslovnostní, tvaroslovné i syntaktické. Jakoby vše, co zde člověk řekne, platilo jako norma. A jazyk kopíruje zvláštnosti životního stylu. Lidi z velkoměst mají občas sen odstřihnout se od civilizace a vrátit se k prapodstatě. Tady to není sen, ale tvrdá realita, Banátčané si pěstují svoje obilí, umelou ho ve svém mlýnu a upečou si z něj svůj chleba. K tomu domácí pálenku, maso, mléko a sýr ze svých zásob. Pro někoho romantická představa, ve vzpomínkách mého tchána, jak to zná z tátova vyprávění, spíš monotónní dřina.
Zpátky v Gerniku jsem vyrazil k Nedvědojc na domluvenou večeři. Na plotně už se topilo, babička smažila brambory a my s dědou pokračovali v hovoru tam, kde jsme před dvěma dny přestali. Střípky vyprávění se skládaly ve faulknerovský obraz vesnice a vztahů. Strýček dál vyprávěl a na obloze se udělalo úplné černo, mraky dosahovaly až na zem. Pak se spustila bouře a liják.Pro mě to byla z tepla a sucha domu jenom podívaná, ale strýc vzpomínal, jak kdosi v bouři zvedl na poli motyku a blesk udeřil přímo do něj. Na takové věci se v romantických vizích o životě v lůně přírody moc nemyslí.
Dřívěj na posvícenskou sobotu dostávali kluci od holek kytku za klobouk, ale níčko už se to nedělá na Gerníku.
Marie Křešová
Chtěl jsem dál pokračovat na kole směrem dolů k Dunaji, ale po pár stech metrech jsem zase píchnul. A tentokrát už lepení nepomohlo. Nezbývalo než tlačit kolo čtrnáct kilometrů po červené turistické cestě. Nacpal jsem „po rusku“ zadní kolo trávou a tlačil kolo s dvacetikilovými bágly kraví stezkou prudce stoupající mezi vápencovými kameny, bahnem a výmoly. Dostal jsem se až na planinu Garina a pak jsem vystoupal po kopci mezi poli do Svaté Heleny.
Na jednu stranu jsem si svůj návrat představoval konkrétně sportovněji, ale na druhou jsem se zase abstraktně bál, že překlenout půlstoletí příbuzenských vztahů-nevztahů bude složitější. Ubytoval jsem se zase u Karbulů a navečer přijel Józa Hrůza se svou dodávkou. Protože ale jako řidič druhého auta jel Štěpa od Karbulů, u kterých jsem byl ubytován, domluvil jsem se, že pojedu s ním. Vstávali jsme před šestou ráno, paní Karbulová nás vybavila na cestu domácími chleby s řízky a salámem a taky šiškama – tak se říká podlouhlým koblihám, plněným ořechama namísto marmeládou. Cesta se Štěpou probíhala svižně a poklidně, měl na sobě tričko s českým znakem – zřejmě fanouškovské z mistrovství světa ve fotbale, a s životem v českém Žatci, kam se dnes stěhuje spousta jeho krajanů z Banátu, byl zjevně spokojen.
Český Banát se vylidňuje, prázdné domy kupují Rumuni na rekreaci a i místní si myslí, že za deset let se tam již bude mluvit rumunsky. Idealističtí romantičtí intelektuálové to pokládají za velkou škodu a ztrátu, jenomže na druhou stranu, kdyby rodiče Pavla Nedvěda zůstali po druhé světové válce v Banátu, mohl by fotbalista světového formátu kopat nanejvýš motykou a Česká republika by byla o jednu legendu chudší. V osobě tohoto fotbalisty s banátským prapůvodem se vůbec zosobňují typické vlastnosti Banátčanů – houževnatost, vytrvalost a víra.
Někteří publicisté se domnívají, že kvůli jazykové bariéře budou vykonávat v Čechách spíš podřadné práce, ale je docela pravděpodobné, že díky své pracovitosti se vypracují mezi elitu – ostatně mezi tu patřili na rumunském venkově po celá staletí. Každopádně Česká republika nabízí ztraceným synům z Banátu neskonale víc možností k rozvíjení jejich talentů, zálib i uspokojování hmotných potřeb, nehledě na to, že poté, co se zavřeli okolní doly, není v Banátu ani práce. A tak se není co divit, že mladí lidé houfně odcházejí do Čech a dvě staletí trvající experiment jistého podnikatele, který si vzal jako rukojmí lidské osudy, pomalu končí. A turistický ruch tu stačí obhospodařovat několik málo starousedlíků.
