Rumunský Banát je oblastí, kde si budete připadat jako na českém venkově. Tedy jako na českém venkově o pár desítek let dříve. Pojďme se společně s Liborem Michalcem podívat, jak vypadá všední život našich krajanů.
Naše předkové, když šli z Čechách, tak šli pěšky a tlačili ňáký jídlo v radvanci.
Kateřina Boudová
Podle pomalého, těžkopádného hlasu v telefonu jsem si představoval staršího chlapíka a proto mě překvapilo, když mi v půl šesté ráno zastavil s dodávkou jedoucí do Svaté Heleny muž mladší než já. Józa Hrůza odešel z Banátu do Čech před asi deseti lety a za tu dobu si stačil nejen koupit a opravit barák v Radičevsi u Žatce, ale i vybudovat slušně prosperující autodopravu, která se zabývá hlavně transportem osob mezi Českem a rumunským krajem Banát, kde již téměř dvě století žijí Češi v několika vesnicích v horách nad Dunajem. Naložili jsme kolo do zadní části dodávky, kde už byla spousta krabic a igelitových tašek s nápisy supermarketů. Také sedačky byly plné banátských Čechů, vracejících se do Rumunska. Usadil jsem se na sedadle vedle řidiče a pošilhával po GPS navigaci, která nám odměřovala zbývajících asi 1100 kilometrů. Ještě jsme přibrali jednoho mladíka s báglem v Praze na Hlavním nádraží a čtyři trempíky na dálničním odpočívadle u Břeclavi a potom už svižnou jízdou ukrajovali ze vzdálenosti nejenom po přímce geografické, ale i časové.
Vysvětloval jsem řidiči, že můj tchán se v Banátu, ve vesnici Gernik narodil, čili nejsem obyčejný turista ale tak trochu příbuzný, ohledávající kořeny vlastní rodiny. Navíc Hrůzovi po návratu do Čech pomáhala moje teta z máminy strany, která zase pochází z Volyně. Po deseti hodinách jízdy jsme překročili hranice Rumunska. Fascinovalo mě, kolik tu podle silnic vyrostlo nových značkových benzinových pump. Také staré typy Dacií vytlačili logany, ale i mnohá auta, která by budila závist i na západ od nás. Jenom na Svaté Heleně jako by o Evropské unii nebylo ani slechu.
Hrbolaté cesty pořád ještě častěji než auta křižovaly koňské potahy a kravky se zvonečky. Spíše než domky tvořila vesnici hospodářská stavení, každé s dvorkem a stájí pro koně a krávy. V jednom takovém jsem se ubytoval. Karbulovi tu bydlí sami, jejich syn se odstěhoval do českého Žatce, ale právě dnes se po půl roce ukázal doma – jako řidič druhého vozu Hrůzovi autodopravy. Maminka mu napekla třešňové buchty, on je ale ani neochutnal a v neděli v šest hodin ráno vyrazí zase zpátky. Tak zbyly buchty pro nás, turistické nocležníky. Spali jsme v růžově vymalovaném pokojíku se stropem ozdobeným bílýma hvězdičkama, porcelánovýma hrnečkama na skříni a fotkama vnoučat zarámovanýma na zdi. Vzpomínku na víkendy u babičky na vsi umocňovala vůně peří z barevných duchen a probuzení kohoutím kokrháním. Když jsem vyrazil na dvorek do kadibudky, zastihl jsem pantátu s panímámou při dojení v chlévě.
Na počátku, když přišli, tak bydleli venku a noclehovali po venku a pak si nadělali takové malé budky a tam noclehovali.
Kateřina Boudová
Pár stovek metrů před vesnicí Gerník jsem píchnul ve štěrku zadní kolo. Tlačil jsem tedy kolo s bágly asfaltkou, která procházela několik kilometrů dlouhou vesnicí a vyptával se strejců a tetek jestli neví, kde bydlí Lojza a Josef Boudovi, tchánovi bratranci, pro které jsem měl od něj dopis, několik krabiček cigaret, léky a kávu. Mělo to být číslo 189, ale domy tu většinou nejsou viditelně číslované, asi proto, že se tu stejně každý zná. Nakonec jsem dům našel a zavolal do okna, protože zvonek tu není a zaklepat se nedá kvůli zahrádce pod okny,
Po chvíli nedůvěřivě otevřel okno starší pán a trochu podmračeně poslouchal můj příběh o bratranci Józovi, který se ve třech týdnech odstěhoval do Čech, a teď poslal svého zeťáka zpátky do Banátu. Zřejmě na upoceného človíčka s píchlým kolem v elastických cyklistických kraťasech nebyl moc důvěryhodný pohled. „Já si to přečtu,“ řekl nakonec, „tak nashledanou,“ a po chvíli dodal – „zatím.“ Měl jsem tu mít domluvené bydlení v jednom opuštěném domě, tak jsem se snažil dovolat k sousedům, kteří od něj měli mít klíče, ale ani to se nepodařilo. Tak jsem vedl naložené kolo s píchlou duší dál po gernické takzvané Velké straně, když mě dostihl malý kluk v džínách vyzdobených barevnýma nášivkama: „Prý sháníte ubytování,“ zeptal se. „My ubytováváme.“ Hned jsem nabídku přijal.
Když jsem se vysprchoval, umyl a převlékl, vydal jsem se plnit další rodinné úkoly. Dům číslo 80, kde se tchán narodil, měl být když se jde od kostela z kopce po pravé straně. Ale číslo 80 jsem našel ještě nad kostelem, byl to dům s letopočtem ve štítě vyrytým až v sedmdesátých letech, Pokračoval jsem na krchov, jak se tady říká, kde jsem měl najít a vyfotit hrob pantátova dědy. Ale i tenhle úkol se ukázal být nad hranice mých možností. Hroby byly sice bohatě nazdobené, ale jen ty s datem skonu kolem roku 1980, u ostatních se tyčily jenom prosté dřevěné kříže. Kličkoval jsem mezi bezejmennými těsně na sebe nalepenými rovy v rozbahněné půdě a připadal si jako na pláži v Normandii, kde probíhalo vylodění spojeneckých vojsk.
Den plný neúspěchů rozptýlilo až zjištění, že točené pivo Timisoara v hospodě na návsi je docela chutné. Vyptával jsem se i tady na příbuzné, ale zase bezúspěšně. Scházela se tu hlavně místní omladina, jak se říká „na štrachandu„. Narozdíl od babiček nosili džíny a barevná trička, holky chodily zavěšené do sebe. Televize vysílala rumunské zprávy se staženým zvukem a do toho běžel srbský popík z magnetofonu.
Novomanželský tanec tancují jenom novomanželé.
František Bouda
Ráno jsem si uvařil kafe do ešusu, nasnídal se a vyrazil znovu za bratranci. „Nesu cigarety a kafe,“ uvedl jsem se, tak mě poslali dál do domu úzkou chodbou. Otevřel jsem dveře a naskytl se mi obrázek jako z natáčení historického filmu. Chudě zařízená místnost, hromada hadrů na stole a asi sedmdesátiletý muž s kostěnýma brejličkama na očích seděl u šlapacího šicího stroje značky Singer a třesoucíma se rukama posouval látku. „Tak jsem to četl,“ řekl o poznání přátelštěji než včera, a nakoukl do igelitky s dary. Nahoře ležela laserovou tiskárnou vytištěná fotka naší rodiny, tak si jí hned prohlížel. „Tak tohle je Józa?“ ukázal upracovaným prstem. „Jo, a tohle jsou tři jeho dcery s rodinama,“ vysvětloval jsem.
Prohlížel si obrázek pomalu, pozorně, a pak vytáhnul krabičku cigaret: „Zapálíš si se mnou?“ Protože se mu třásly ruce, pomohl jsem mu zapálil. Vydechl kouř a jakoby uklidněně dodal: „Měli jsme tenkrát vodject taky, tady to za moc nestojí.“ Za chvíli se vrátil druhý bratranec s půllitrovkou domácí pálenky v umělohmotné lahvi. Lojza mi podal tři sklénky a já nalil. Přiťukli jsme si a chrstli je do sebe.
Slivovice měla okolo třiceti stupňů, ale chutnala opravdu po švestkách. Lojza, kterému tady všichni říkají krejčík, vzpomínal, že když se viděl s mým pantátou naposledy, bylo to v Čechách, bylo mu asi dvacet, zkracoval mu šponovky. Neviděli se půl století. Vyptával se na na tety a strejčky, které jsem moc neznal a zamotával se do příbuzenských vztahů. Počáteční rozpaky mizely s klesající hladinou kořalky, vypočítávali kdo všechno už se odstěhoval do Čech, stěžovali si na mizerný důchod, který krejčí coby živnostník nemá snad žádný.
Potom přišla paní od vedle, která měla klič od domu, kde bych měl bydlet, a prohlížela si další fotku, kde byla moje žena v náruči paní v šátku. „No vy se kamarádíte i s Boudovými? Zavedu vás k paní, které je téhle paní maminka.“ A tak jsem poté, co do mě zahučela další slivovice, vyšel přes ulici do dalšího stavení. Tady bylo přivítání víc než srdečné. „No jo, to je Jana,“ poznala hned na fotce panímámu, „a ona měla mít tři dcery ne?“ hlaholila vitálně, „my jsme se neviděli jako holky, pamatuju se, jak mě ostříhala,“ smála se. „No ale nechcete bydlet u mně? Já mám barák, kde ubytovávám ty vod těch Kudrnů, znáte je?“ Vybral jsem si tedy ubytovnu pro turisty s asi dvaceti lůžky.
A na Boží hod jdeme do kostela ráno v 6,00 hodin na Pastýřskou a my děti chodíme vinšovat a vždycky něco dostaneme a u někoho jsme dostali kořalku…
Kateřina Boudová
Odpoledne jsem se vydal za Annou Nedvědovou, pantátovo další sestřenicí. Pozdravil jsem a hned nabídl podobnou igelitku jako v předchozím případě s tím, že přináším pozdravy z Čech. Paní byla vstřícná a zavedla mě dovnitř, kde mě představila staré babičce, pantátovo sestřenici. Četla dopis polohlasem, zatímco jsem se snažil vysvětlit kdo jsem a čí jsem přízeň. „Počkej, to je vod Józy kostelníka,“ dovtípila se nakonec babička, protože pantátovo táta opravdu byl kostelníkem.
„A tak to jó,“ dovtípil se i děda, který měl mírný a laskavý hlas a vnímavý pohled, že jsem se rázem přenesl přes propast prostoru a času a měl pocit, jako bych ho dlouho znal a že to opravdu je můj strejček. I když je mu přes osmdesát a na půlku těla ochrnutý, z jeho očí zářila laskavá moudrost. „Měli jsme odject taky a zatím jsme tu zvostali,“ byla jeho první věta. „Ale co se dá dělat, někdo musí být i na tu těžkou práci.“ Vyprávěl že rád čte, ale ne to světské, jenom svaté knihy, a proto mu asi nabídli, aby v kostele předčítal modlitby.
Prokládal věty frázemi „všechno je jak má být“ nebo „každý si najde ženu, která je mu souzená“ za nejvyšší ctnost považoval spořádaný rodinný život bez pití, rvaček a lenosti. Na mapě Banátu je vytištěna poznámka, že vzhledem k izolovanému českému prostředí uprostřed Rumunska tu nedocházelo k odlivu mozků do měst, a proto potkáme mezi sedláky i lidi s vysokou inteligencí. Věděl jsem, že to je strýčkův případ, ale zdráhal jsem se tímhle způsobem uvažovat – když jsme jedna rodina a nikoliv pozorovatel turista a pozorovaný domorodec. Zajímal jsem se, jak je možné, že se tu dvě století udržel český jazyk, a prý je to proto, že se sem Valaši, jak tu říkají Rumunům, moc nehrnuli. Půda je tu kamenitá a práce tvrdá.
Strýček vyprávěl, jak to bylo drsné, když sem na konci války přišli Rusové – protože Rumuni bojovali zpočátku proti nim a kromě toho tu nedaleko byli i vesnice německé. Němcům se tu říkalo Švábi a po válce jich většinu odsunuli. A taky jsme probrali rodinu, Na poli pracovali jeho děti i vnuci – neodcházeli do Čech jako mnozí ostatní. Drží se tradice a pak taky mají mocrádi koně. Pak se přihrnula nejmladší pravnučka v růžovém tričku a kraťáskách. „Je nejlepší ve třídě,“ chlubil se praděda. „Ale teď byla ve Svaté Heleně na olympiádě až třetí viď. Jak je to možné?“ „Protože když píšeš plavajzem (to je tužka) můžeš gumovat, ale tam to nešlo.“ Když chtěla odběhnout, objala pradědu a on jí řekl: „Zmáčkni taky strejčka,“ a ukázal na mě. A mě píchlo u srdce, protože přesně tak to říkal manželky děda svým pravnučkám – mým dcerám. Nechtěl jsem zdržovat, ale babička, že mi musí udělat aspoň něco k jídlu, a za chvíli se objevila s ohřátými klobáskami a čerstvým, ještě teplým, chlebem. „Máme jenom domácí,“ řekla jakoby omluvně. „To je pro nás právě vzácnost,“ řekl jsem a labužnicky k němu přivoněl.
Druhou část článku si budete moci přečíst na Hedvábné stezce příští středu.
Proč Hedvábná stezka?
Lidé putují Hedvábnou stezkou už 2500 let. Přesto i dnes taková cesta vyžaduje odvahu a vytrvalost. Na Hedvábné stezce každý prožije svá vlastní dobrodružství a objeví pro sebe nová místa nebo třeba sám sebe. Hedvábná stezka je tak symbolem toho, že doba objevů a dobrodružství zdaleka neskončila. Neboť kdo chce, ten je i dnes najde na mnoha místech světa.
