HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz

Na voru uprostřed bolívijské džungle

Na voru uprostřed bolívijské džungle

„…Z voru byly nad hladinou jen naše bágly a my jsme si připadali jak 3 idioti z Čech odevzdaní napospas bolívijskému šílencovi. Vor byl takřka neovladatelný…“. Peligro kaskada! Peligro kajman! Peligro Maykl!

Při našem putování po Jižní Americe se nám stala příhoda, na kterou nikdy nezapomenu. Občas v průvodci najdete nějakou informaci a chcete ji zrealizovat, ale ve finále je pak všechno úplně jinak.

Zbývalo nám tehdy asi posledních sedm dní před vypršením bolívijského víza a někde jsme se doslechly, že je možné udělat si krásný výlet na nákladní lodi po jednom z mnoha přítoků Amazonky. Přišlo nám to jako perfektní tečka za návštěvou této zajímavé země a tak jsme se vydali do vesnice vzdálené tři dny plavby od městečka Rurenabaki. Vybaveni španělskými výrazy pro „loď, nákladní loď, pronajmout a tak…“ jsme se však po půl hodině vyptávání dozvěděli, že tu žádné nákladní lodě nejezdí a jediná možnost, jak do Rure dojet, je pronajmout si velmi drahou motorovou kánoi i s řidičem. Tohle ale náš plán nebyl a už jsme skoro chtěli zklamáni odjet, když se najednou zjevil mladý Luis a začal španělsky brebentit o cestě do Rure, balse a maňána. Z jeho řeči a gestikulace jsme vydedukovali, že nás zítra vezme někam, kde staví vory a sváží dřevo po řece. Představa plavby na velkém voru se nám docela zamlouvala, cena byla taky velmi příznivá, tak jsme jí ještě trošku usmlouvali a plácli jsme si.

No problemo amigo!

Nazítří nás Luis posadil do již zmíněné motorové kánoe a společně jsme dojeli do malé osady asi 30 kilometrů po proudu. Usadil nás v rákosové chatrči, jež jsme dle zajímavé malůvky průřezu ženským pohlavním ústrojím na prkenné desce odhadli na školu, kde nedávno probírali biologii, vzal si mačetu, řekl něco o „tres horas“ (tři hodiny) a nechal se převézt na druhý břeh. Strávili jsme tam celý den. Po třech hodinách jsme se začali po Luisovi pídit, ale ten byl stále někde v džungli na druhém břehu, tak jsme začali zjišťovat, jak se dostaneme zpátky. Dozvěděli jsme se, že odtud nevede žádná silnice a veškerá doprava je po řece. Chtěli jsme tedy od domorodců koupit kánoi, ale měli na celou vesničku jen dvě a ty prodat nechtěli. Zbývalo tedy vydat se pěšky 30 km zpět džunglí, nebo čekat až někdy pojede proti proudu motorová kánoe a stopnout ji. Před setměním se vrátil Luis a s klidem nám sdělil „no problemo, maňana…“ Rezignovali jsme a čekali na ráno.

Už není cesty zpět …

Ráno nás Luis nechal převézt na druhý břeh a to co jsme tam spatřili nám vyrazilo dech. Stál tam narychlo vyrobený vor ze třinácti kmínků, které měly v průměru kolem patnácti čísel, svázaný dvěma provazy. Koukali jsme nevěřícně na tu věc i na Luise a doufali, že je tohle všechno jen nějaký vtip. Na tomhle že se máme plavit tři dny ve čtyřech a ještě se třema velkýma krosnama? Nebyl! Náš úžasný průvodce to myslel zcela vážně. Přehodnocovali jsme pak naší situaci a dospěli k názoru, že nemáme moc na vybranou. Víza nám za chvilku končila, zpátky cesta nevedla a řeka vypadala vcelku klidně a mírně, tak jsme začali vytvářet provizorní nástavbu na naše bágly zavázané v plastikových pytlích na odpadky a já se jal Luisovi vysvětlit, že mu část peněz zaplatíme a vydáme se samy, neb vor nás všechny čtyři neuveze. Tvářil se že všechno chápe, řekl jen „si, no problemo“, skočil na vor, odpíchl nás a už jsme pluli…

Z voru byly nad hladinou jen naše bágly a my jsme si připadali jak 3 idioti z Čech odevzdaní na pospas bolívijskému šílencovi. Vor byl takřka neovladatelný, Luis měl na zádi bidlo a my měli jednu karikaturu na pádlo. Za první zátočinou ukázal Luis doprava před sebe a pravil „peligro, kaskada“ (nebezpečí, peřeje) a opravdu, v dálce bylo vidět vodu valící se přes kameny. Začali jsme se tedy střídat v posouvání plavidla doleva, ale úhybný manévr měl rychlost asi tak 1 metr doleva za 200 metrů rovně. Peřej nás úplně rozložila. Museli jsme vyskákat do vody a odtáhnout rozpadající se vor na mělčinu. Tam v rákosí jsme ho znova převazovali a podkládali dalšími klacky, přičemž jsem měl celou dobu nepříjemný pocit, že z kalné vody vyjede kajman a ukousne mi nohu. Začal to být trošku boj o přežití. Zpátky už nebyla cesta vůbec a před námi tři dny plavby džunglí. Řeka teď již vypadala mnohem divočeji a navíc jsme při tom čekání spořádali většinu nakoupených zásob. Seděli jsme vedle sebe na voru se zadkama ve vodě a odhadovali, jak to všechno skončí. Naštěstí po pár kilometrech Luis přirazil u břehu, kde měl chaloupku jeho kamarád. Ten nám půjčil provazy na zpevnění voru, mačetu, nafouklé duše z náklaďáku jako záchranné kruhy a hlavně nám dal 2 trsy banánů a kokosové ořechy. Teď jsme již alespoň věděli, že bídně nezhyneme hladem a žízní.

Co se má stát, stane se, tenhle vír nás odnese…

Jeli jsme dál. Luis střídavě ukazoval doprava a doleva se slovy „peligro, kaskada“ a my pádlovali, abychom peřeje přeskákali s co nejmenší ztrátou. Okolo mezitím ubíhala krásná krajina, z pralesa tu a tam vykoukla kapibara, nebo nad skalnatou soutěskou přelétaly barevní papoušci ara. Když jsem se pak v jedné klidné pasáži vysvlékl do trenek odhodlán skočit do vody a trošku se proplavat, Luis jen zezadu poznamenal „peligro, kajman, piraňa“a v gestu si ukazováčkem přejel přes krk. Zase jsem se oblékl a posadil na mokrý vor. To bylo taky asi maximum, co nám náš průvodce sdělil, jinak zásadně na vše odpovídal „si“ a usmíval se.

Vlastně jsme si tak i prima pokecali. Vždy jsme se zeptali tak, abychom dostali odpověď jakou chceme a Luis nám to kamarádsky odsouhlasil. Cesta nám pomalu plynula, my seděli na voru a cpali se banány. Jeden den bylo vedro a druhý zas pršelo a když bylo jen pod mrakem okusovaly nás sendflys (maličké mušky co vykousnou do kůže dírku, vstříknou protisrážlivou tekutinu a poté co na vás dohodují, nechají krev z ranky dále vytékat).

Nejsilnější zážitek na mě ale teprve čekal. Bylo to poslední den na poslední peřeji, která byla podle Luise „no peligro“ (tedy zcela bezpečná). Zůstal jsem při průjezdu na přídi s banánem v puse a ležérně přidržoval batohy. Najednou se objevil vodní vír a začal nás vtahovat. Předtím jsem se setkal s vírem tak akorát při vypouštění vany, jenže tahle potvora, to byltrychtýř o průměru kolem čtyřech metrů, velká díra do vody přes jejíž hranu jsme se začaly naklánět. Přepadl jsem přes okraj i s trsem banánů a zůstal viset na voru jen za ruce. Všechno se začalo točit a já cítil obrovskou sílu, která mě táhla dolů a vysvlékala ze sandálů. Udělal jsem, pevně se držíc nakloněného voru, ve víru několik otáček, které mi v tu chvíli přišly jako věčnost, než jsme se z toho dostali a já se mohl vyškrábat zpátky na palubu. Kluci jen zkoprněle koukali a Luis se smál a prohlásil „Maykl peligro“ doprovozené výmluvným gestem ukazovákem přes krk. Ještě hodnou chvíli jsme se pak točili kolem té díry ve velkých kruzích, než nás nechala odplout dál. Nakonec to všechno dobře dopadlo, vír nám pohltil jen trs banánů a jednu třímetrovou kládu, kterou byl vor vypodložen. Ani jedno z toho už se zpátky na hladině neobjevilo. V Rure jsme Luisovi vyplatili slíbenou odměnu za průvodcování a šli na panáka.

Ač jsme v Latince zažili spoustu legrace i dobrodružství, na tenhle výlet po řece už nikdo z nás nezapomene.

vesnice

Zkušenosti čtenářů

tiburon

Hi, hi,

moc pěkné, takové syrové a věřím, že pro zúčastněné nezapomenutelné. Připomněl jste mi naši pětidenní plavbu z Rurrenabaque (tak je to správně) do selvy v roce 97, kdy naši průvodci zapomněli sirky a ve snaze zapálit v noční džungli na kývajícím člunu svíčkou z motoru benzín v plechovce, zapálili člun i sebe.

P.S. všechno dobře dopadlo

Vaclav Bruzek
tiburon:

zajímavé a hezky psané

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář:

Články v okolí