HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz

Na Jamajce se taxík rozjede, až když vám někdo bude sedět na klíně

Na Jamajce se taxík rozjede, až když vám někdo bude sedět na klíně

Cestování je na Jamajce jednoduchou a zábavnou záležitostí, i když se to na první pohled nemusí zdát. Důležité je zjistit si dopředu cenu a nenasednout do vozidla dříve, než si s řidičem domluvíte trasu a případné zastávky po cestě.

Autobusy ani taxíky nejsou nijak označené, musíte zkrátka překonat svoji nedůvěřivost případně podezíravost a vplout mezi pohodové Jamajčany.

Naše cesta do horského Mandevillu začíná zajímavě. V domnění, že jsme na autobusovém nádraží, se zeptáme pouličního prodavače, zda ví, kde můžeme najít autobus do Mandevillu. Prodavač sice neví, zato se jako zázrakem u nás během vteřiny objeví další černoch, který popadne naše batohy a než se stačíme ohlédnout, utíká s nimi do neznáma.

Je nám jasné, že je tady něco špatně, neboť týpek utíká tak rychle, že mu ani nestačím. Naštěstí nás zachraňuje další řidič, který se kvůli vidině peněz začne prát s týpkem, co nám ještě před chvílí utíkal i s batohy. Toho, že se řidiči chvíli perou mezi sebou a ne o naše zavazadla, Pavel pohotově využívá a batohy v nestřežené chvíli získává zpět. Za našeho nevěřícného kroucení hlavou se o nás chlapi ještě chvíli přou, načež nám dojde, že je možná vhodná chvíle se vypařit, a tak bez jediného slova zvedáme batožinu a odcházíme o budovu dál, kde už opravdu autobusové nádraží je.

40 lidí v dvacetimístné dodávce

Nepředstavujte si ale autobusový terminál se světelnými tabulemi a očíslovanými nástupišti. Nenašli byste tu ani jízdní řády, ani autobusy. Místo těch jezdí na Jamajce minidodávky, které se rozjedou, až když se zcela naplní. Dvacetimístná dodávka se proto (zcela logicky) na cestu rozjede, až když se do ní podaří vtěsnat 40 pasažérů.

Představte si, že máte například dodávku o pěti řadách sedadel, z nichž každá řada má tři sedadla. Jedno dvojsedadlo, uličku a samostatnou řadu sedadel u okýnek. Když se všech patnáct sedadel v autobuse zaplní a vy se po půl hodině čekání začněte těšit, jak si po ranním vstávání krásně za jízdy schrupnete, přijde řidič a do uličky přistaví dalších pět sedátek bez opěradel, na která se nevejde dalších pět lidí, ale deset! V jedné řadě tak sedí místo třech lidí pasažérů pět!

Když máte štěstí, dělíte se o místo s drobnou Jamajčankou, kterých na Jamajce popravdě moc není. Mnohem pravděpodobněji vám na klíně bude sedět stokilový černoch, což se samozřejmě stalo Pavlovi. Já jsem jako princezna seděla na sedadle vedle usměvavého řidiče.

Kromě toho, že vám celou cestu budou vaši spolucestující z obou stran zasahovat do vašeho osobního prostoru (představte si, že máte třeba někoho hodně rádi, a tak se na něj co nejvíc mačkáte – asi tak se budete mačkat s Jamajčany v autobuse), počítejte na svých cestách po Jamajce také s dostatečnou časovou rezervou.

Je velmi pravděpodobné, že když do prázdného autobusu nasednete v devět hodin ráno, budete v něm nejméně hodinu čekat, než se naplní a rozjede. Nebojte se ovšem nudy! O zábavu se postarají desítky pouličních prodavačů, kteří si nenechají ujít možnost prodat bělochovi banánové chipsy nebo mu oloupat pomeranč. Určitě se s vámi dají do řeči i samotní spolucestující nebo řidič a atmosféru bude dotvářet reggae, které si užijete i za jízdy. Pokud ovšem zrovna váš řidič nebude fanouškem Whitney Houston!

Jak na naháněče?

Jamajskými naháněči se nenechte zastrašit! Když se na nás poprvé vrhla banda deseti dvoumetrových černochů a každý z nich křičel: “Mandeville, Mandeville!”, byli jsme zaskočeni a nebylo nám to příjemné. Dokonce jsme se ohradili, ať nás nechají na pokoji. Naháněči se naopak divili, proč jsme tak vykulení, že nám přece nikdo neubližuje.

Je pravda, že za obchodem se honí docela agresivně, nicméně, nemusíte na ně vůbec reagovat. Vyberte si jednoho a s tím se domluvte na ceně, trase a kde budete chtít zastavit. Tahle chvilka napětí, kdy jste obklopeni smečkou bojovníků připravených válčit o dolary, trvá pár vteřin. Jakmile si vyberete svého řidiče a odeberete se s ním k jeho vozidlu, naháněči se rozestoupí a všude se opět rozhostí pověstná jamajská pohoda.

Pokud máte možnost, zjistěte si od místních předběžně cenu, protože se může stát, že na vás někdo z řidičů bude chtít vydělat. Za 100 kilometrovou cestu autobusem jsme zaplatili 450 jamajských dolarů, což je asi 90 korun. Ceny služeb i potravin jsou na Jamajce velmi podobné těm českým.

Cesta autobusem

Ani cesta autobusem nepatří na Jamajce ke všedním zážitkům. Na Jamajce nikdo nedodržuje rychlostní limit, jezdí se po vzoru Britů vlevo, silnice vypadají jako naše silnice třetí třídy a řidiči se po nich zpravidla řítí nejméně stovkou. Nikdo z cestujících nemá bezpečnostní pásy. A silnice jsou opravdu rušné. Zejména v noci je jízda, řekněme, zajímavá. Před zatáčkou se nezpomaluje, ale troubí a jede se do ní plnou rychlostí. I přes to všechno jsme neviděli ani jednu dopravní nehodu a podle Jamajčanů tu ani časté nejsou. Peníze se za jízdy posílají dopředu řidiči, případné drobné zase přes všechny spolucestující zpět k vám.

Pokud cestujete do místa, kam nejezdí dálkové autobusy, můžete si zaplatit taxíka. Ty jsou na Jamajce také velmi levné. Nemyslete si ale, že se v taxíku vyhnete velmi blízkému kontaktu s Jamajčany. Jeli jsme taxíkem i v sedmi, takže na zadním sedadle se nás tísnilo pět. Dva nebo tři lidé na zadním sedadle jsou velkou výjimkou. Cestování na Jamajce veřejnou dopravou je zkrátka opravdová zábava i dobrodružství – dopřejte si je co nejčastěji!

Martina Suchá se živí novinařinou téměř deset let. Momentálně dala přednost cestování a píše si spíše pro radost a na svůj blog www.mywaytonowhere.wordpress.com. Miluje přírodu, tanec, hudbu, intenzivní pocity, ráda medituje a cvičí jógu. Mezi její sny patří pěší cesta z Kanady do Mexika, prožít rok na samotě ve srubu a vydat vlastní knihu.

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář:

Články v okolí