Molo na konci světa

Molo na konci světa

Světlo mě šimrá na víčkách, je sedm ráno. Za malinkatým střešním oknem šumí moře, dnes zahalené mlhou tak hustou, že nedohlédnu na protilehlý ostrov. Scházím dvě patra dolů. U stolu v kuchyni již čekají dvě děvčátka, starší Iona ve školní uniformě, čtyřletá Isla v pyžamu. Když mě spatří, přestanou se vrtat ve snídani a vrhnou se na mě. Jejich máma Jess se usmívá od kávy, prohodíme pár zdvořilých slov a pak na mě v rozpacích vybalí prosbu.

Zapomněla, že dnes má jít vařit ryby na ochutnávku pro studenty v rámci výchovy ke zdravější stravě, a tak ji napadlo, že bych mohla prodávat na molu já. Ujišťuji ji, že mi to nevadí, a snažím se krotit nadšení. Starat se o děvčata je zábavné, ale rutina. Rychle tedy snídám tradiční skotskou ovesnou kaši. Přichází můj manžel Michal a Isla s výskotem “Monster, monster!“ zalézá pod stůl. Podaří se mi ji přesvědčit, že dnes ráno je to jenom Majkl a rychle se oblékáme.

Rybář Ian nás čeká v motorovém člunu, nejrychlejším dopravním spojení mezi naším ostrovem a pevninou. Děvčata si navlékají plovací vesty a skáčou do člunu, já jako rodilý suchozemec nedůvěřivě slízám. Ze skal nás zdraví místní tuleň a po pár minutách plavby jsme na pevnině. Jess, já a děvčata sedáme do dodávky a vyrážíme na cestu do pár mil vzdáleného Gairlochu. S Jess si výborně rozumíme a když nám to děcka dovolí, kecáme o životě tady na konci světa. Děvčata melou jedna přes druhou; na úzké cestě se vyhýbají auta rodičů s dětmi jedoucí naším směrem turistům jedoucím v protisměru.

V Gairlochu zastavujeme na starém molu. Děvčata a Jess přesedají do druhého auta, Jess mi ještě podá papír, kde mi sepsala instrukce a pak mi již mávají. Otvírám krám, tedy zadní dveře dodávky a aranžuji zboží. Vytahuji zboží, krystalky ledu opadávají z mražených sleďů, v současnosti trendy hřebenatek a uzené tresky. Krevety a kraby ulovil Ian včera, losos je z vedlejší zátoky, další ryby jsou z východního pobřeží, hřebenatky z Vnějších Hebrid.

Život na molu

Devět ráno. Toužebně hledím na oblohu. Přes mlhu prosvěcuje slunce, po chvíli však začne pršet vlhký vodní prach. Navlékám si zástěru s veselým humrem a čekám. Turisté přicházejí, nakupují a odcházejí. Nejlépe se prodávají langusty, mají příběh, jsou lokální a čerstvé.

Když nejsou zákazníci, procházím se po molu a pozoruji rybářské i výletní lodě, které lákají turisty na sledování velryb (žádné tady nejsou) nebo na sledování mořského dna přes prosklené dno lodě (když právě není zvířený písek). Společnost mi dělají alkouny s jejich roztomilým frakem, potápějící se v přístavu. Turisté se zatajeným dechem sledují akrobatický lov rybáků; pán vedle mne vytahuje profi zrcadlovku a snaží se je zachytit v letu. Po chvíli to vzdává. Na protilehlém břehu roztahují křídla kormoráni, jejich siluety jsou jako obrysy draků ze Hry o trůny. Racci se slétají nad žralokem, který leží rozježděný na cestě. Před racky jsem v pozoru, někdy zkouší vyloupit dodávku.

Slovenka prodává ryby

V jedenáct mě chytá hlad, vybaluji sendvič s čatní a skotským čedarem. Zastavuje se u mě Veverka, malý zavalitý kamarád Iana. Má novou loď s proskleným dnem a bude z toho určitě dobrý byznys. Pro dobrovolníky od Iana cesta zdarma. Mlha se rozplynula, obloha je však zakrytá mraky jak olovo a i moře je temné. Oblaka se dramaticky povalují nad rozeklaným pobřežím a vysokými horami. Alespoň neprší.

Prodávám. Konverzuji. Baví mně to. Stále se neorientuji v britských mincích. Přemýšlím o sobě, Slovenka u moře prodává ryby a vysvětluje turistům, co to je, odkud, jak to jíst. Ze země, kde mi jednou v dobré restauraci řekli, že filé je z mořské ryby filé. Zpod víčka plastové nádoby na mě poulí oči kreveta, velikost malá, šest kusů za šest liber nebo dvě balení za deset.

Kolem třetí krám přebírá Jess. Dojede pro mě Michal a podnikáme výlet k vodopádu nad Gairlochem, výhled je krásný, ale jako většinou dramatický a tíživý se všemi těmi mraky a skalisky. Vracíme se na večeři, dnes vaří Ian, poctivou skotskou domácí kuchyni. U večeře diskutujeme o našem plánovaném výletu na Orkneje a ostrov Skye a ve vzduchu visí, jestli máme nějaké plány kam dál. Jsme dobrovolníci, kolujeme po Skotsku. Nemáme plán, ale tajně doufáme, že bychom mohli zpátky do této milé rodiny na Dry Island. Po večeři nás Ian osloví s návrhem, abychom se vrátili k nim. S nadšením přijímáme. Je hezké mít domov.

Anna Lazorová pracuje v neziskové organizaci NaZemi, kde se věnuje zejména kampaním za lepší pracovní podmínky v zemích tzv. globálního Jihu. Je nadšenou cestovatelkou a při svých cestách se snaží poznat nejen krásy země, ale také myslet na širší kontext cestování a rozvoje (odpovědný turizmus a poznávání místních lidí i jejich příběhů).

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář:

Články v okolí