Mimo civilizaci k vrcholku Zelené Glavy v Bosně a Hercegovině

Nádrž Jablanica a pohoří Prenj

Jezero Jablanica se táhne podél hlavní dopravní tepny mezi Sarajevem a turisty vyhledávaným Mostarem. Celé údolí je lemováno vrchovinou, které dominuje právě vrchol Zelena Glava. Přestože oba naše cíle leží na poměrně dobře přístupných místech, turisty jsme nepotkali prakticky žádné, což je určitě velká škoda. Ale vezmeme to hezky od začátku.

Prohlédněte si další fotografie k článku…

Do Mostaru a ještě dál

Naše cesta začala v chorvatském Gradaci, odkud jsme se stopem dostali přes hraniční přechod Metković a turisty vyhledávaný Mostar až do malého městečka Jablanica, ležícího na břehu stejnojmenného jezera. Odtud jsme po svých došli podél cesty do Papraska, kde nás čekalo zasloužené a dobře vychlazené Karlovačko. Pak už nás čekal jen krátký přejezd do Ćelebići, které jsme po nakoupení zásob opustili s plnými batohy cestou na jih a přenocovali u ledové říčky.

Cesta do hor

Dál naše cesta vedla postupně se zužujícím údolím, které jsme projeli s jedním z místních na traktůrku. Je určitě potřeba zmínit děravou přehradu, která pravděpodobně nikdy nebyla v provozu. Otvorem v přehradě jsme pak dojeli až do vesničky Idbar, ve které nemohla chybět skromná mešita).

Za Idbarem se pak už postupně vytrácejí stopy civilizace a nahrazují je bukové lesy, kupodivu mnohem větší než ty, co rostou v nižších polohách u jezera. Na konci údolí nás čekal příkrý svah s 500m převýšením. Odměnou nám byli sluncem vybělené skály a svěží horský vzduch. Nocovali jsme na svazích hory Velikogo Brdo.

Tisovica a výstup na Zelenou Glavu

Celá cesta je vcelku dost špatně značená, na některých kritických místech značky zcela chybí, přesto se však před námi po několika kratších blouděních otevřelo údolí Tisovica (navzdory jménu tu ale tisy nenajdete). Po západní straně údolí jsme pokračovali k trojici vrcholů, které se tyčili na druhé straně údolí. Štěstí nám přálo a narazili jsme na pramen, u kterého jsme doplnily naše rychle docházející zásoby vody. Protože se začalo rychle kazit počasí, rozhodli jsem se přenocovat na jižním konci údolí ve stínu Zelené Glavy (2155 m.n.m.) a o kousek nižšího Otiše (2097 m.n.m.).

Po bouřlivé noci jsme vstali do slunečného rána a rozhodli jsme se dát výstupu na Zelenou Glavu šanci. Výstup je dobře značený, od opuštění stezky však varují cedule upozorňující na zaminování. Přestože byl první červencový týden, míjeli jsme místy i velké plochy starého sněhu. Stezka nás zavedla až do sedla mezi Otišem a Zelenou Glavu. Finální výstup na Zelenou Glavu je pak už vcelku náročná záležitost, naštěstí tu nechybí dráty a řetězy kterých se lze chytit. Těsně před vrcholem nás však štěstí opustilo, a to, když nám výhled zkazila šedivá mračna. Čas nám nedovolil se více zdržet, a proto jsme po zápisu ve vrcholové knize rychle sestoupili zpět do Tisovice, kde na nás čekalo stádečko divokých koní. Ještě ten den večer jsme úplně bez zásob dorazili zpět do Ćelabići.

Za celou cestu z Idbaru na Zelenou Glavu jsme nepotkali živou duši (v dálce jsme pouze viděli pastevce s ovcemi), což je velká škoda, protože i přes své nevýhody (nedostatek vody, špatné/chybějící značení) je Prenj velmi krásným pohořím a určitě stojí za to, protáhnout si návštěvu Mostaru až sem do hor.