Američtí filmaři nám Mexiko prezentují jako zemi plnou ospalých barů, banditů, pistolníků a špinavých měst, kde přestřelky jsou na denním pořádku. Jak tomu tak většinou bývá, realita je trochu jiná.
Přestože není jednoduché obecně charakterizovat zemi, která je 25 krát větší než Česká republika, mohu po více než čtyřech zde strávených měsících říci, že právě v Mexiku jsem se setkal s těmi nejpřátelštějšími a nejotevřenějšími lidmi.
A hlavně kvůli lidem jsem se rozhodl do této země vrátit podruhé. V Čechách již slušně mrzlo a tak jsem využil nabídky holandských aerolinek a za poslední úspory odletěl. Na samotný pobyt mi již příliš prostředků nezbývalo, proto jsem většinu pobytu pracoval, a když jsem byl na cestách, přespával jsem u kamarádů nebo lidí, kteří mi nabídli ubytování přes cestovatelskou síť Couchsurfing. Přesouval jsem se stopem nebo autobusy nižších tříd. Právě tento styl poznávání mi umožnil poznat mnoho nových kamarádů a hlavně vidět a zažít život v jednotlivých místech této rozmanité země.
Ihned po příletu jsem se vydal shánět práci na pobřeží mého oblíbeného státu Oaxaca. Přijel jsem ale po Vánocích, turistická sezona byla v úpadku a s tím samozřejmě také nabídky práce. Po třech dnech odmítání jsem již propadal lehké panice a tak jsem nakonec přijal nabídku Dona Carlose na výpomoc při údržbě zahrady a stavbě baru na pláži ve vesnici Mazunte. Mohl jsem za to zdarma bydlet v jeho hostelu hned u oceánu, dostával jsem jídlo a pár pesos na pivo. Práce však nebyla tak hrozná, jak jsem ze začátku očekával.
Pracovní tempo odpovídá celoročnímu horkému klimatu. Byl leden, období sucha. Počasí bylo téměř pořád stejné, vždy kolem 30 stupňů, mrak nebo slabý vítr vzácností. A tak se pracuje pomalu, často se odpočívá. Tuším, že pokud bych tímto tempem pracoval v Čechách, byl bych velice rychle propuštěn. Osekávali jsme kokosové palmy, sázeli a zalévali banánovníky a mangovníky, pálili staré listí. Pro chystaný bar na pláži jsme střádali listy palem a dřevo všeho druhu. Tedy typický stavební materiál. Staví se rychle a jednoduše. Dobře udělaná střecha z palmy královské vydrží až deset let a ustojí i prudké letní bouřky. Zdi stačí obložit prkny nebo bambusem. Pokud jde o obydlí místních, stavějí stejně pouze ložnici. Vše ostatní mají venku. Koupelnu, kuchyň i jídelnu. To, že mohou být celý rok na čerstvém vzduchu, jsem jim opravdu záviděl. Často s námi pracovali lidé z vesnice. Nebydleli v hostelu jako já a tak dostávali denně 100 až 150 pesos, tedy kolem 200 Kč. A často to byli tátové od rodin s několika dětmi. Pokud dobře počítáte, vyjít se s takovým platem dá. Lidé nakupují jen to, co potřebují v danou chvíli, např. dva sáčky čaje, žiletku, půl kila tortil. Velmi levně se dají sehnat ryby, které nabízí zdejší oceán. Plné rybářské lodě se vracejí každé ráno. Ovoce roste po celý rok. Banánů, pomerančů, papáji, manga nebo kokosů je vždy dost. Hlad ani zima tuto vesnici netrápí a tak tu lidé žijí ze dne na den vlastně velice spokojeně. Na budoucnost raději nemyslí a tak se naučili užívat si každý den, každou situaci.
Nejširší nabídku průvodců a map Mexika (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz
I při tvrdé práci vyprávějí veselé historky, neustále se smějí. A na místní pálenku z agáve, mezcal, také většinou zbude. Problém nastává, pokud člověk onemocní a nemůže pracovat. Sociální systém do těchto vesnic nesahá a tak zodpovědnost zůstává na ostatních členech rodiny. Rodiny jsou proto početnější a drží daleko více při sobě. To je také důležité, když člověk zestárne. Důchod vám nikdo nedá a tak jsou často na pláži vidět babičky starší 80 let, jak se snaží prodat turistům pár koláčků.
Pokud jste někdy byli ve městě v mexické restauraci, ať již v Evropě, či přímo v Mexiku, divili byste se, jaký je rozdíl mezi tímto jídlem a tím, co se jí zde na venkově. Často pro nás vařily manželky našich spolupracovníků a prakticky vždy to bylo to samé. Miska fazolí, vajíčko, čili papričky a k tomu tortily. Nebo jednoduché kuřecí vývary s trochou zeleniny, opečená kukuřice, nebo vařené listy opuncie. Zpestřením pro nás byl leguán, kterého se nám podařilo chytit na zahradě.
Takto jsem žil životem mexického venkovana několik týdnů. Pracovali jsme každý den, většinou však pouze kolem šesti hodin denně. Vesnici Mazunte jsem si zamiloval. Je klidná, žije v ní téměř 1000 obyvatel. Vše, co člověk potřebuje, se zde dá sehnat. Je tady několik krámků s potravinami, několik restaurací, prodejna piva a mezcalu, rybárna, ovoce a zelenina. Z okolních kopců se dají pozorovat neuvěřitelné západy slunce, odpoledne kolem břehů často proplouvají velryby nebo karety obrovské. Není nouze o zajímavé lidi. Okolo pláže se vždy pohybuje několik turistů, většinou batůžkářů z Francie, nebo zestárlých hippies z USA a Itálie. Jak jsem psal, líbí se mi tu, ale takto bych dopadnout nechtěl. Každý den je stejný, popíjejí pivo, kouří marihuanu a pozorují vlny. Jejich konverzaci plynoucí tempem 10 slov za minutu se nedá poslouchat dlouho.
Po šesti týdnech na jednom místě jsem však již dostal chuť na změnu a tak jsem sbalil batoh a vyrazil na cestu napříč celým jihem Mexika, z Oaxacy do Mexico City a přes Veracruz až po Chiapas a Yucatán. Dopředu jsem kontaktoval všechny známé v daných místech a tam, kde jsem nikoho neznal, jsem využil serveru Couchsurfing.org, přes který jsem si bez problémů domluvil spaní u místních lidí. A právě takto jsem měl možnost poznat, jak se také dá v Mexiku žít.
Ať již jsem byl u rodin ve městě Puebla, Veracruz, Villahermosa, Campeche, nebo Mérida, tedy ve městech od sebe vzdálených mnoho hodin cesty, vždy jsem přicházel do velmi podobného prostředí. Najednou jsem byl na druhé straně lodi. Dostával jsem se téměř vždy mezi bohatší společnost. O domácnosti se většinou staraly služebné, před domem stály Chevrolety, Mercedesy, nebo nové Volkswageny. Pro mne to byla vítaná změna. Poté, co jsem si zvykl na to, že si musím každé peso doslova vypotit, jsem nyní měl k dispozici plné ledničky, internet, nebo kabelovou televizi. A to vše zdarma. Hostitelé byli neuvěřitelně přátelští a pohostinní, aniž by mě znali, často mi dali i klíče od domu. Byl jsem zavalen všemi možnými dobrotami, často mě také zavezli na památky, které jsem měl v plánu navštívit. „Mi casa es tu casa“ je věta, kterou jsem slýchával po příjezdu. Jak odlišný je tento život od toho venkovského. Nechvátal jsem a tak jsem na každém místě zůstával většinou několik dní, nebo i týden. Všímal jsem si, jak takové, i na evropské poměry zámožné, rodiny žijí. Tito lidé žijí většinou v izolovaných, hlídaných čtvrtích, kde kromě domů nic jiného není, a tak se za zábavou dostanou jen dlouhou jízdou autem nebo autobusem. To je často odradí vůbec někam vyrážet. Mladí tráví daleko více času ve svých domech, se svými kamarády komunikují převážně přes internet. Potkal jsem celou řadu mladých lidí kolem 20 let a prakticky nikdo neměl žádný aktivní koníček. Často ani neumějí plavat, nebo jezdit na kole. Nikdy to prý nezkoušeli. Téměř všichni mají nadváhu a musím říct, že proti vesničanům jsou jedním slovem oškliví. Jelikož mexická města nejsou vždy a hlavně po setmění úplně bezpečná, rodiče si své ratolesti velmi hlídají. Já jsem se vyloženě bavil, když jsem viděl 25 letého kluka, jak se mamky dovoluje, zda může jít večer ven. Rodiče i v tomto věku kontrolují, co mají jejich děti na sobě a zda mají hotové věci do školy. Stejně tak mám pocit, že mladí lidé z těchto rodin chodí raději na sladkosti do cukrárny než na pivo.
O jednom víkendu jsem byl pozván na oslavu babiččiných 75. narozenin do vesnice Izamal na severu Yucatanu. Sešlo se asi 50 příbuzných a nechybělo nic, co musí být na každé mexické fiestě. Hrála místní muzika, přijeli Mariachi (několikačlenná skupina, hrající na housle, kytary, trumpety, guitarrón – akustický bas a vihuela – pětistrunná kytara), děti rozbíjely piňatu, pilo se pivo, smažilo maso a tancovalo se. Jen mí vrstevníci raději chodili za roh pro zmrzlinu, tak jsem spíše konverzoval se starší generací.
Jako na všech cestách se nesnažím věci soudit, jen pozoruji a popisuji, co vidím. My jsme na těchto místech nevyrostli a tak si myslím, že na to ani nemáme právo. Jen bych k tomu dodal jednu věc. Je zajímavé, jak Mexičané opovrhují USA. V USA jsem strávil rok a musím říci, že životní styl Američanů a těchto bohatých mexických rodin je téměř stejný.
Je však jedna věc, která mě na Mexiku fascinuje a kterou jsem zmínil na začátku. Obrovská přátelskost a otevřenost jeho obyvatel. Ač jsem byl vlastně v Mexiku několik měsíců sám, téměř nikdy jsem si sám nepřipadal. Lidé se vás pořád na něco vyptávají, chtějí se seznámit. Ať jste v autobuse, v restauraci nebo se jen tak procházíte. Klidně jsem občas zašel sám do baru. Než mi přinesli první pivo, již jsem byl obklopen místními. A musím dodat, že to nedělají kvůli tomu, aby z vás dostali peníze. Takovou zkušenost mám například ze Středoamerických republik. Také když mě někdo v Mexiku přivedl do nové společnosti, vždy mi představil všechny ostatní a já si brzy připadal naprosto přirozeně. Představování je kapitola sama pro sebe. S mužskou částí si musíte samozřejmě podat ruce, či se poplácat po zádech. Ženám se ruka nepodává, následuje vždy jeden polibek na tvář a obětí. Už jen tato přátelská gesta prolamují ledy a v Čechách mi trochu chybí.
Mexičané, ať pocházejí z jakékoliv vrstvy, jsou velmi společenští. Nejsou to individualisti, neradi bývají sami a pořád si s někým chtějí povídat. I když nemají peněz nazbyt, rádi se s vámi rozdělí například o jídlo, nebo o láhev piva. A to je důvod, pro který se vždy budu rád do Mexika vracet.
