HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz

Libyjskou Saharou – Waw en Namus a Klingue pass

Libyjskou Saharou – Waw en Namus a Klingue pass

Přejet Libyjsou Saharu chce nejen notnou dávku odvahy, ale i dobré vybavení a lidi, na které je spolehnutí. Vzdorovat totiž budete nejen nekonečné poušti, ale minám!

V Libyi jsem žil téměř čtyři roky, řadu měsíců jsem pracoval přímo na Sahaře. To je ale již velmi dávno. V posledních letech jsem se však rád vracel a dá se říci, že jsem se zde i zamiloval. Do Sahary se dá zamilovat velmi snadno a vím, že mám i důvod žárlit. Nejsem totiž sám. Sjíždějí se sem dobrodruzi z celé Evropy a s technikou GPS a satelitním telefonem si troufají stále dál a dál. Na druhou stranu většina popisovaných tras se stále dokola opakuje. Trasa z Ghadamesu do Ghatu (lze ji označit za pouhou rozcvičku), pohoří Akakus a jeho skalní malby, pohádková jezera v Ergu Ubari…. Sahara je však veliká a i uvnitř hranic Libye nabízí mnohem víc….

Věnovat pozornost cestě k sopečnému kráteru Waw en Namus je zbytečné. Popsána byla mohokrát, knižně vycházejí itineráře i se souřadnicemi. Neodpustím si ale jedno varování ve své podstatě platné v celé Sahaře. Na vrcholu sousedního kráteru je nenápadná kamenná stavba. Kdo o ní neví, ani si jí nevšimne. Policejní stanice vyzbrojená těžkým kulometem s řádným dostřelem hlídá zdejší oblast před pašeráky zbraní. Její posádka střeží celý prostor 24 hodin denně. Tedy hlavně za světla. Za tmy se již jen střílí.

Nicméně tato informace je asi přebytečná. Každý, kdo se někdy po Sahaře pohyboval ví, že v noci se zde nejezdí, ale sedí u ohně, rozpráví, popíjí šehi, a pak spí nebo s otevřenýma očima propadá do neuvěřitelných hvězdných hlubin, které se nad Saharou za jasných nocí otevírají. Cestu tedy začínáme nedaleko Waw en Namus, hluboko v libyjské Sahaře…

Již z dálky několika kilometrů je zřejmé, že se vůz blíží k neobvyklému přírodnímu útvaru. Kamenitá poušť –  hammada – je po stovkách kilometrů vystřídána rovnějším povrchem a posádky v autech se již natřásají jen ze zvyku. Až po chvíli, když si tuto změnu uvědomí, se začnou rozhlížet a zjistí, že rovný povrch tvoří hrubý žlutý písek, který je černě žíhaný sopečným popelem. Toho postupně přibývá a cesta (dá-li se o cestě vůbec mluvit) se začíná zvedat vzhůru.

Před přídí pouštních speciálů se pozvolna zvedá černý, v tomto světě jaksi nepatřičný, sopečný kužel. Síla vozů a povrch hory umožňuje rychle stoupat po spádnici. Ale pozor. Černobílý svět, který se vás zmocní, nemá měřítko a již se opakovaně stalo, že rychlý a silný automobil překročil práh tohoto poušního zázraku mohutným skokem, na jehož konci zůstaly jen trosky vozu.

Kráter lemovaný jezery

Při příjezdu na hranu sekundárního kráteru, širokého několik kilometrů, se každého nového návštěvníka zmocní posvátná tíseň a jakýsi slavnostní pocit. Pochopí, že stokrát prokletá kamenitá cesta, která jej sem dovedla, byla jen malou splátkou za to, co zde příroda nabízí. Černý kráter sopečného popela má tvar široké mísy. Z jejího středu pak vyrůstá mohutný sopouch hnědé barvy s lehce nafialovělým nádechem.

export_hs_gallery
Povídání o dalším putování Martina Vedrala a jeho přátel skrz Libyjskou poušť najdete v článcích Lybie oázy Rebiána a KufraPodél jižní hranice – Hora Al Uweinat.

Jeho skalní stěny spadají přímo do jezer, které jej téměř po celém obvodu lemují. Břehy jsou zarostlé vysokou trávou, která se ohýbá v poryvech větru stejně jako zakrslé datlové palmy. Zbytek dna mísy doplňují malé přesypy připomínající obrovskou tygří kůži. Jejich jižní strana je žlutá navátým saharským pískem, severní pak temná jako noc. To, že nesníte, ale jste ve skutečném světě, si uvědomíte teprve poté, co si své utrmácené tělo i mysl osvěžíte koupelí v jedné z bělavých lehce po sirovodíku zapáchajících lagun.

Na jih k bílým pískům Rebiány

Dlouho jsem snil, že tuto cestu jednou projedu. Do této oblasti se však člověk může vydat jen se spolehlivými kamarády a dokonale připravenými vozy. Navíc musí počítat i s dalšími obtížemi. Auta úpí pod nákladem pohonných hmot a vody. Cesta od jedné benzínové stanice k další je delší než 1000 km a potřebujete vodu alespoň na týden! A věřte, že na takovéto trase mají pouštní koráby i při rozumné jízdě výrazně vyšší spotřebu než na silnici. Kdo zná feš feš – hluboké závěje jemného prachu, který se chová jako tekutina, jistě ví, o čem píši.

Jistým nebezpečím je i blízkost stále neklidné jižní libyjské hranice. Vše jsme si uvědomovali, na vše se řádně připravili, a pak jsme vyrazili. Na jih. Po několika desítkách kilometrů jsme zahlédli to, co jsme očekávali. Vojenské stanoviště. Nemá cenu se mu vyhýbat. Naopak jediná správná cesta vede přímo k němu.

Ani zde jsme nebyli překvapeni. Nekompromisní, ale slušný ozbrojenec s kalašnikovem v pravačce nám oznámil, že tudy již žádná cesta nevede a že se musíme vrátit. Věděl jsem, že to je přesně to, co v danou chvíli rozhodně udělat nechceme. Zatímco jsme navazovali přátelský vztah společným pitím čaje a kouřením nezbytného cigárka, bylo nutné vymyslet „válečnou lest“.

Asi po deseti kilometrech cesty zpět, které ukolébaly našeho „policajta“ (povinný doprovod, který jsme měli na celou cestu; mladík v civilu nosil u sebe ostře nabitou zbraň a my jsme se nikdy nedověděli, zda k naší ochraně či aby nás snáze přesvědčil, když by náhodou potřeboval…), jsme se pozvolna začali stáčet doprava na východ a jihovýchod… Našli jsme „cestu“,  která zde někdy skutečně bývá. Slouží jen vojákům a pašerákům. Mohli jsme čekat, že nás nějaká hlídka sebere a odveze zpět k posádce, kde jsme již měli kamarády. „Nu co, jen jsme trochu zabloudili” byla naše připravená výmluva

Pohoří Tibesti

Tento scénář se však naštěstí nenaplnil a klasický pouštní „trak“ vytyčený barely naplněnými pískem nebo kamením nás vedl podél hranice na jihovýchod. K legendárnímu pohoří Tibesti, které bylo v nedávné minulosti němým svědkem libijsko – čadského ozbrojeného konfliktu. Cestou nás čekalo několik pásem přesypů. Byly ale jen hračkou pro jezdce, kteří se před několika dny potýkali s desitky metrů vysokými přesypy strašlivého Idehan Murzúk.

Snadno jsme projeli i předhůřím Tibesti, kde trak vedl rozpálenou kamenitou pustinou. Když si někdy člověk představuje peklo, nejsou jeho představy vzdálené od zdejší reality. Krajina se přímo nabízí k natáčení dalšího dobrodružství Froda v království zla Mordor… A v nás vzrůstalo napětí, protože jsme věděli, co nás čeká.

Široké údolí s písečnou pistou nás mělo dovést k hoře zvané Katedrála a odtud průsmykem Klingue k bílým pískům Rebiany. Náš neklid měl pádný důvod. Mezi katedrálou a průsmykem (a take v něm)tiše číhá strašlivý pozůstatek nedávných vojenských operací. V této oblasti je rozmístěno tisíce min.

Cesta přes minové pole

Pod navátým pískem se skrývá smrtelné nebezpečí. Jediní, kdo znají odminovanou cestu, jsou vojáci (a ty jsme potkat nechtěli) a pašeráci zbraní (a ty jsme už vůbec potkat nechtěli!). Naší nadějí mohla být jen poměrně čerstvá, dosud nezavátá stopa po nich. Jinak nás čekal návrat, anebo nekonečná objíždka. Obojí by byl problém vzhledem k množství nafty, které nám ještě zbývala, a vzdálenosti, která nás čekala.

Když jsme před sebou uviděli nezaměnitelný kopec se dvěma oblými vrcholy připomínajícími středověkou katedrálu, bylo rozhodnutí jasné. Je tu stopa a tak jedem. Pokud projel vůz před námi, projedeme také. Nikdo však nebude vybočovat z traku do strany a pokud bude potřeba zastavit, budeme se pohybovat po řádné oblídce terénu jen v těsném okolí vozu.

Pomalu jsme se začali sunout vyjetým trakem (občas mizel v navátém písku…) a Katedrála se přibližovala. Oči na stopkách, hrdla tak trochu stažená strachem. Cesta vedla přízračnou krajinou, kombinací nevysokých přesypů a výstředních, sluncem a větrem vyhlodaných skalních útvarů, kterým Katerdála vévodila.

Když jsme projížděli kolem, radiostanice, které jindy sršely mnoha vtípky, jakoby oněměly, nikdo nezastavoval, nepotřeboval si odskočit a nechtěl fotografovat. Mezi katedrálou a průsmykem jsme míjeli dva těžce pošramocené vraky nákladních vozů, jejichž posádka zaplatila za neznalost terénu a nebo nepozornost při sledování občas mizející stopy.

Ti, kteří neprojeli

V samotném průsmyku na nás čekal další strašák. Vrak roztrhaného obytného terenního vozu, který zde, na úplném konci minového pole, také skončil svou saharskou pouť. Kdosi zde na bílý plastový a výbuchem zničený stůl napsal upozornění, že průsmyk je zaminován a je třeba jet zcela při levé skalní stěně. Poslechli jsme…

Asi tři kilometry za Kligue jsme zastavili a vydechli si. Úleva je slabé slovo. Spíše radost, že jsme měli štěstí, najetou a většinou čitelnou stopu a žádné problémy. A navíc máme souřadnice! Podrobné. S GPS lze průjezd kdykoliv opakovat! Zde se posádky, které jsem doprovázel, staly skutečnými „pouštními vlky“ – projely legendami opředený Klingue pass.

Cesta na severovýchod nás vedla k další úchvatné oblasti, písečným přesypům bělavé barvy, v jejichž moři bylo utopeno několik již opuštěných oáz. Jedna je ale stále živá. Rebiana. Na okraji přesypů jsme z auta zahlédli „kameny“ neobvyklých tvarů a to je vždy důvod k zastavení. Kameny byly opravdu velmi pozoruhodné. Měly tvar pařezů, kořenů a větví. Našli jsme totiž další lokalitu, jakých v Libyi znám již několik. Zkamenělý les.

Při zběžném pohledu máte pocit, že tu jsou hromady starého rozlámaného dřeva i se suky, letokruhy a kůrou! Když však dříví začnete sbírat, jste velmi překvapeni tíhou „polínek“. Po miliony let se do struktury dřeva ukládaly soli křemíku a proměnily někdejší stromy v kámen. Před našimi pneumatikami ležel začarovaný, zkamenělý a starý les. Po tisíciletí jej skrývaly písečné přesypy, aby jej vítr právě v době našeho průjezdu odkryl. A dál, za nějaký čas, se na jeho místě budou opět tyčit vysoké duny a budou jej před nenechavci chránit další tisíce let.

Martin Vedral zdědil toulavé boty po svém tatínkovi, který jej v letech uvolnění „protáhl“ snad celou Evropou a „okolím“. V roce 1986 odjel jako zdravotnický odborník pracovat do Libye, kde strávil 4 roky. V té době se domníval, že se do Československa již nevrátí. Po roce 1989 si však v ČSR zřídil soukromou lékařskou praxi, ze které vyráží v rámci potřebné duševni hygieny cesty do nejrůznějších míst všech kontinentů. Jeho láskou je hlavně Indie, do níž  podnikl již více než 20 cest.  Za nejdůležitější považuje průzkumné cesty na indický dálný východ, do Arunáčálpradéš, Nágska či Meghaláje. Velký význam pro něj mělo i 5 expedic do srdce libyjské Sahary.

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář:

Články v okolí