HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz

Lhasa je duchovním i kulturním centrem celého Tibetu

Lhasa je duchovním i kulturním centrem celého Tibetu

 

Let z Kathmandu do Lhasy patří rozhodně k těm nejzajímavějším, jaké můžete na této planetě absolvovat. Již krátce po startu uvidí pasažéři na levé straně siluetu hlavního himalájského hřebene, jemuž vévodí Mt. Everest (8848 m), Lhotse (8516 m) a Makalu (8463 m). Ani ti, co sedí vpravo, ale nepřijdou zkrátka. Při průletu průsmykem mezi centrální a východní částí Himalájí se jim brzy naskytne pohled na Kanchengzangu.

Ta se nachází na hranicích Nepálu a indického Sikkimu, je vysoká 8586 metrů a je to třetí nejvyšší hora světa. Sníh postupně mizí a následuje Tibetská náhorní plošina. Je největší a zároveň nejvyšší náhorní plošinou na světě, její průměrná výška se pohybuje kolem 4000 metrů n. m. a těžko bychom zde hledali místa nižší než 3000 m. Jelikož se nad ní tyčí již jen himalájské vrcholy, bývá právem nazývána „střechou světa“. Již z letadla také vidíme místa, kolem kterých budeme v následujících dnech putovat – jezero Yamdrok-Tso a řeku Tsangpo.

Tibetská náhorní plošina

Letadlo ani nemusí dlouho klesat. Letiště Gongkar totiž leží v nadmořské výšce 3800 m n.m. a od samotné Lhasy je vzdáleno ještě dobrých 100 kilometrů. Silnice z letiště do Lhasy je prakticky jediným kouskem dálnice, který si v Tibetu zaslouží toto pojmenování.

Cesta vede nejdříve podél řeky Yarlung Tsangpo. Její název nám v tuto chvíli ještě nic neříká, jedná se však o stejnou řeku, která se později bude jmenovat Brahmaputra. Po překonání jediného mostu se dostáváme do údolí Kyi Chu. Tímto údolím vedla také již v dávné minulosti obchodní trasa ze Sikkimu do království Chang La. Skalní kresby znázorňující Buddhu, u nichž se karavany zastavovaly, pocházejí údajně ze 14. století.

Lhasa pod vlivem Číny

V Tibetu posouváme hodinky o 2 a 1/2 hodiny. Tady totiž nastává zase úplně jiný paradox než v Nepálu. V celé Číně platí jednotný celočínský čas, který se řídí Pekingem a nerespektuje časová pásma. Ve Lhase se proto „zpožďuje“ oproti běžnému geografickému času o více jak dvě hodiny. Z toho vyplývá, že slunce vychází kolem 7:00 hodiny a zapadá ve 20:00 hodin.

To je ale ještě dobrý – jsou místa v Číně, kde sluníčko vstává teprve v poledne. Není to bohužel jediný čínský vliv, který se ve Lhase projevuje. Náš hotel se sice jmenuje Shang Bala, což znamená „tibetský ráj„, je však postaven v typickém monumentálním čínském stylu. Na první pohled jsou také patrné změny, které město prodělalo za posledních sedm let, jež uplynuly od doby, co jsme zde byli naposled.

Tenkrát zde byl jediný supermarket, připomínající svým uspořádáním prodeje a nabídkou zboží nám z minulosti dobře známé „univermagy“. Ulice byly od té doby značně rozšířeny, vybetonovány a osázeny lucernami v duchu socialistických bulvárů. Přibylo budovatelských paláců, přibylo čínských nápisů. Před obchody a bankami konají každé ráno zaměstnanci společnou rozcvičku, po níž následuje „čtení denního rozkazu“. Typickým příkladem socialistického realismu je rovněž sousoší yaků, umístěné uprostřed hlavní třídy v roce 1991 při příležitosti 40. výročí připojení Tibetu k Číně.

Další články o zemi: Vábení Kailásu, Kamenné věže v Tibetu.

Na druhé straně se tady objevuje ale také mnohem více tibetských poutníků a je mezi nimi i spousta mladých lidí. Ještě před pár lety se odvážily vykonávat veřejně modlitby pouze stařenky. Přístup k náboženské otázce je tedy volnější, točení modlitebními mlýnky se již nepovažuje za tak nebezpečné. Kulturní revoluce ve své původní podobě je minulostí, čínská vláda přešla ale na nový způsob kontroly – povoluje obnovování klášterů a výstavbu nových, na místa opatů však dosazuje zástupce strany. Špehy se údajně stávají i samotní mnichové.

Poutníci na posvátné koře

První den ve Lhase věnujeme odpočinku a aklimatizaci. Samotná Lhasa totiž leží ve výšce 3650 metrů n.m. a každý pohyb v těchto nadmořských výškách je nutno provádět pomalu a s rozmyslem. Naštěstí náš hotel stojí blízko chrámu Jokhang, kolem něhož se vine nejposvátnější kora v celém Tibetu.

Kora je posvátný okruh a nachází se prakticky u všech význačných buddhistických poutních míst. Poutníci na tato místa putují pěšky kolikrát i stovky kilometrů. Poutní okruh se obchází několikrát, poslední metry před chrámem Jokhang absolvují někteří dokonce systémem „přískoků“, tzn. že si neustále lehají na zem a následně pokračují z toho místa, kam předtím dosáhli rukama. Používají přitom speciální chrániče, které mají nataženy na kolenou a na rukách. Kora kolem chrámu Jokhang patří spíše mezi ty kratší.

Ulice v okolí náměstí Barkhor jsou zaplněny stánky, v nichž se prodávají posvátné předměty, modlitební mlýnky a praporky, svaté knihy a fotografie, ale taky třeba vařečky, hrnce a další předměty denní potřeby, můžete si tady pořídit dokonce i nové zuby. Poutníci se ovšem zastavují častěji v některé ze svatyní nebo chrámů, aby zde roztočili pevně stojící modlitební mlýnky. Ten největší se nachází v chrámu Mani Lhakhang, postaveném hned vedle chátrajícího starého vězení.

Tibetští dalajlámové

Palác Potala, tyčící se nad Lhasou, byl až do roku 1959 sídlem dalajlámy, nejvyššího světského a duchovního představitele Tibetu. Buddhismus prohlásil státním náboženstvím už král Songtsen Gampo v 7. století. V tu dobu však ještě nebyla tato víra dostatečně silná, takže v období dalších králů Tsangu na více než 200 let opět vymizela. Buddhismus se znovu rozrůstá až po založení sekty gelugpa.

Stále však byly odděleny světská moc, zastupovaná králem, a duchovní moc, kterou představuje dalajláma. Teprve 5. dalajláma se stává rovněž světským vládcem a byl to také on, kdo postavil v 17. století velkolepý palác Potala. Sloučení světské a duchovní moci se však neukázalo být zrovna nejšťastnějším řešením.

Problémy se objevily okamžitě po smrti pátého dalajlámy a tibetský stát se s nimi vlastně nikdy ve své historii nevyrovnal. Protože buddhisté věří na reinkarnaci, stává se novým dalajlámou třeba dvouletý chlapec, který je považován za převtělení toho předcházejícího. Pokud byl dalajláma pouze duchovním vůdcem, tak to nevadilo – lidé se k němu klidně mohli modlit a uctívat ho.

Dvouletý chlapec ovšem nemohl vládnout státu. Takže do té doby, než dospěl, za něj rozhodovali regenti. Ti mezi sebou ovšem soupeřili o moc i za cenu intrik a vražd. V následujících 200 letech vládli dalajlámové přímo pouze 7 let a věku dospělosti se po 5. dalajlámovi dožil vlastně až 13. dalajláma. Tato období nepřispívala samozřejmě ani ke stabilitě státu. Aby nedocházelo k lidovým bouřím, byla například smrt 5. dalajlámy utajována 13 let.

Královský palác Potala

Potala stojí na hoře Marpo Ri, kde měl své sídlo již král Songtsen Gampo, a skládá se ze dvou částí – bílého a červeného paláce. Starší je tzv. bílý palác, pocházející ze 17. století. My ovšem vstupujeme do Potaly ze severní strany a budeme ji procházet odshora dolů, takže začneme červeným palácem, který je novější a stojí výš. Červený palác byl původně budován jako pohřební místo pro 5. dalajlámu. Jsou zde ovšem uloženy pohřební stúpy všech následujících dalajlámů, tzn. pátého až třináctého. Ti předchozí spočívají v klášteře Drepung, první je uložen v Shigatse. Potala nebyla zničena za čínské kulturní revoluce díky ministerskému předsedovi, který vyslal svá vojska, aby zabránila řádění rudých gard.

Dnes je Potala muzeem, ovšem stále zde potkáváme poutníky, kteří palác procházejí (na rozdíl od nás odspoda nahoru) a nosí sáčky a termosky s jačím máslem, které sypou nebo přilévají do svícnů. Vnitřní výbava paláce není zas až tak honosná, jak by se mohlo při pohledu zvenčí jevit. V temných a ponurých chodbách najdeme především tibetské spisy a sochy Buddhů a bodhísatvů

Bodhísatvové jsou bytosti, které již dosáhly nirvány a sestoupily znovu na zem, aby pomáhaly lidem. Tibetský buddhismus není tak abstraktní jako jiné směry a je založen na neustálém opakování – lidé věří, že kolikrát si lehnou na zem nebo kolikrát otočí modlitebním mlýnkem, tolikrát se dostane jejich „modlitba“ do nebes. Proto se snaží tyto činnosti opakovat co nejvíckrát.

Svým způsobem si to ale vlastně zjednodušují – aby nemuseli odříkávat určité mantry, mají je vyryté do modlitebního mlýnku a jeho otočení považují za plnohodnotné celému odříkání textu. Rovněž počet Buddhů a bodhísatvů je v tibetském buddhismu jasnější a jejich zaměření konkrétnější – Sakyamuni je například historický Buddha, Dipamkara je Buddha minulosti a Maitreya Buddhou budoucnosti. Jednotlivé znaky a doplňky jejich oblečení a „výstroje“ na sochách pak lidem umožňují snadnější orientaci bez dlouhého filozofického přemýšlení.

Ostatky dalajlámů v Potale

Nejhonosnější část paláce představuje shromažďovací místnost, v níž dodnes stojí trůn, na němž sedával 14. dalajláma ještě v roce 1959, kdy emigroval. Dvě místnosti pochází údajně už z původní pevnosti ze 7. století a sloužily králi Songtsenu Gampovi k modlitbám a učení. V pozlacených pohřebních chortenech (stúpách) je uložen popel dalajlámů. Jelikož se nacházíme v zemi, kde byla vždy o dřevo nouze, pro normálním lidi byly určeny tzv. „nebeské pohřby“ – tzn., že jejich tělo bylo rozsekáno a nabídnuto zvířatům.

Pouze nejvyšší hodnostáři byli spalováni. Ti úplně nejváženější, jako je např. 5. dalajláma, jsou pohřbeni ve stúpách celí. Na střeše Červeného paláce se nacházely rovněž soukromé místnosti posledních dvou dalajlámů. Právě odsud pozoroval 14. dalajláma dalekohledem život ve „svém“ městě, jak o tom vypráví rakouský horolezec Heinrich Harrer v knize a ve filmu „Sedm let v Tibetu“.

Centrem Lhasy byla dříve oblast kolem chrámu Jokhang. Potala stála kupodivu uprostřed vykřičené čtvrti na okraji města, kterou zejména 6. dalajláma rád navštěvoval. Dolů sestupujeme kolem Bílého paláce, který Červený palác obklopuje. Z Bílého paláce, který je starší a rozlehlejší a býval původně rezidencí dalajlámů, toho dnes ovšem moc neuvidíme, protože jeho místnosti jsou většinou nepřístupné.

Letní sídlo dalajlámů

Norbulingka je letní sídlo dalajlámů. Pobývali zde všichni od 7. až po 14. dalajlámu, poslední dalajláma dokonce přímo odtud prchnul do Indie. To bylo tak. Čtrnáctý dalajláma se až do poslední chvíle snažil navázat styky s Číňany a věřil tomu, že situace se nějak klidně vyřeší. Přijal dokonce od nich pozvání na oslavu výročí „osvobození“ Tibetu.

Roznesla se ovšem zpráva, že ho tam chtějí unést. Proto v převlečení za vojáka raději v noci utekl. Norbulingka doslova znamená „šperk v zahradě„. Nejstarší částí areálu je palác 7. dalajlámy, který byl postaven jako první v polovině 18. století. Ve zdejší shromažďovací místností se scházeli mnichové z nejvýznamnějších okolních klášterů, mezi něž patřily Ganden, Drepung a Sera.

Na stěnách dosud visí 64 z původních 81 thangk. Palác 13. dalajlámy byl postaven ve 20. – 30. letech 20. století. Kromě trůnu 13. dalajlámy je možno zde shlédnout rovněž „výstavu“ dobových nosítek a kočárů. Posledním je palác 14. dalajlámy, zvaný rovněž Nový letní palác. Ten byl ovšem obýván pouze v letech 1956 až 1959 a je dodnes ponechán ve stavu, v jakém jej dalajláma opustil. Více než zlatý trůn Vás proto zaujmou spíše dary vlád jednotlivých zemí, například rádia ze SSSR i z Indie. Poblíž tohoto paláce se nachází rovněž jezírko s altánky, pocházejícími z doby 13.dalajlámy.

Návštěva kláštera Drepung

Drepung patří mezi tři nejdůležitější kláštery sekty gelugpa neboli „sekty žlutých čepic“. Kláštery Drepung a Sera navštívíme, klášter Ganden se nachází sice pouhých 50 kilometrů od Lhasy, k cestě je však potřeba zvláštní povolení. Klášter Drepung byl založen v roce 1416 a už o dva roky později tady bylo více než dva tisíce mnichů. Jednalo se vlastně o největší klášter jakéhokoliv náboženství – v roce 1950 před vstupem čínských vojsk zde žilo téměř 10 tisíc mnichů. Nejednalo se ovšem o klášter přesně v našem pojetí tohoto slova. Tibetské kláštery jsou spíše vzdělávací instituce než kláštery v křesťanském smyslu. Dělí se na tratsangy neboli fakulty podle svého zaměření a ty se skládají z kangtsangů čili kolejí, kam jsou mniši umisťováni podle regionů, ze kterých pocházejí. Nejvyšším titulem, kterého lze v takovémto klášteře dosáhnout, je láma.

Nejvyššími lámy pak jsou dalajláma a pančenláma, což se týká sekty gelugpa („sekta žlutých čepic“), resp. karmapa pro sektu kagyupa čili „sektu červených čepic“. Kláštery byly zcela soběstačné. Většinou vlastnily také polnosti a pro práci si najímaly místní obyvatele. Veškeré výnosy pak šly na chod kláštera a přípravu náročných náboženských slavností.

Klášter Drepung se nachází asi 10 kilometrů severozápadně od Lhasy a poblíž něj stojí rovněž klášter Nechung, který býval sídlem státního věštce. Ten je ovšem od roku 1959 zcela prázdný, protože věštec uprchl s dalajlámou do Indie, aby mu mohl dále předpovídat. Význam kláštera Drepung je nedozírný. Právě zde totiž žili 2. až 5. dalajláma, který pak dal postavit palác Potala ve Lhase, do něhož se přestěhoval. Skalní malby a konstrukce pro obrovskou thangku napovídají, že se právě tady konají jedny z největších svatých poutí v Tibetu.

Zklamání v klášteře Sera

Klášter Sera byl založen tři roky po Drepungu, tzn. v roce 1419, a byly to vlastně dva soupeřící kláštery. V padesátých letech byl oproti Drepungu asi poloviční a dnes zde žije kolem 500 mnichů. V době největšího rozmachu měl klášter Sera sedm kolejí. Hlavní kolej byla zaměřena na debatní umění a logiku. Tato tradice se zachovala doposud, o čemž se budeme moci vzápětí přesvědčit na debatním dvoře, kde probíhá odpolední vyučování.

Každý z mnichů se snaží podpořit svůj argument při debatě tlesknutím nebo jiným výrazným pohybem, aby si ho „odpůrce“ lépe zapamatoval. Pohyby mnichů se přitom nezřídka blíží mistrům bojových umění. Tato ukázka debatních metod je dokonalá. Místní úředníci se ale zřejmě učili jinde. Žádné argumenty je totiž bohužel nepřesvědčí o tom, že vybírat 850 juanů (což je v přepočtu více než 100 USD) za pořízení jedné fotografie je nesmysl a že je rozdíl mezi domácí video-kamerou a kamerou televizní či filmovou.

Shromažďovací místnost jsme si proto museli pouze prohlídnout a v hlavní zasedací místnosti jsme navíc zjistili, že to, že je momentálně zavřená kvůli rekonstrukci, by Vám stejně řekli až poté, co byste zaplatili dalších 850 juanů. Nad klášterem lze spatřit dvě poustevny a horu nebeských pohřbů.

Nebeské pohřby se tady provádí dodnes, i když jejich význam se již zřejmě poněkud změnil. V minulosti byla hlavním důvodem nemožnost sehnat dostatek dřeva na spálení. Jelikož jsou při nebeském pohřbu krmena zvířata rozsekaným nebožtíkovým tělem, považuje se nyní toto za poslední dobrý skutek, který může člověk učinit, a na jeho provedení tedy trvají především mnichové a hluboce věřící lidé.

Převzato z www.kasp.cz.

Zkušenosti čtenářů

Eva

vytiskni mi to prosim, az budes mit cas, diky, pusinku 😉

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář:

Články v okolí